Celý život Petr toužil po synovi. Už mu vymyslel jméno – Tomáš. Jenže osud to zařídil jinak a v rodině vyrůstaly tři dcery…
Manželka Eva neztrácela dobrou náladu:
– Ale koukej, jaké máme krasavice! – opakovala.
Petr se usmíval a přitakával. Bezpochyby své šikovné holčičky miloval. Jenže občas ho přepadly lehké záchvaty závisti, když sledoval souseda, jak si kope s klukama.
– No tak, Petře! Tvoje Milena chodí na karate. Pere se líp než kdejakej kluk. – utěšoval ho kamarád.
Petr se smál. Milena měla v deseti letech opravdu bojovnou povahu. Její sestry – sedmiletá dvojčata Štěpánka a Vendula – taky nezůstávaly pozadu.
Ale sen o synovi Petra neopouštěl…
Jeho dcery měly zase svůj sen – domácího mazlíčka.
– To teda ne. Já doma nevydržím s věčně štěkajícím tvorem. – odbýval Petr prosby holek, ať si pořídí psa.
– Kočka zničí všechny tapety. Křečci smrdí. Papoušek je příliš hlučný. – zamítal všechny další návrhy.
Holky se mračily a dokonce se urazily.
– Vždyť u Marušky a Jany doma žijí dva psi! A nic se neděje! – rozhořčovala se potichu Milena, ale otec byl neoblomný.
– Něco vymyslíme. – utěšovala všechny Štěpánka, která se nikdy nevzdávala.
Blížily se Petrovy narozeniny. Holky seděly u Mileny v pokoji a dohadovaly se, co tátovi dát.
– Termosku? Holící set?
– Ne, to je moc obyčejný!
– Tak si vymysli něco sama, když jsi tak chytrá! My nakreslíme přání! Zbývají jen dva dny do svátku!
– To je jako ve školce, nejnižší oddělení! Dárek má být nečekaný a k zapamatování! To říká máma.
Hádka trvala už půl hodiny a hrozilo, že přeroste v bitku, když najednou zazvonil telefon:
– Mileno, vynesly jste koš? – zeptala se máma.
– Jasně… nezapomněly. Všechno je vyvezené. Už jedeš domů? – zalhala Milena bez mrknutí oka. A když se ujistila, že máma nebude brzy, začala se rychle chystat.
– My jdeme s tebou! – podpořily sestru dvojčata.
– No co, půjdeme všichni tři s jedním pytlem? – zamračila se Milena.
Ale za pár minut už celá parta vyšla z domu.
– Slyšíte? Tam u popelnic, – řekla tiše Vendula.
Holky ztichly a přikývly. Když se přiblížily, zjistily, že z kontejnerů se ozývá žalostné mňoukání.
– No snad tam někdo nezavřel kočku? – nejistě pronesla Milena.
Štěpánka jen pokrčila rameny a začala energicky vyhazovat pytle, které kontejner zaplňovaly.
Sestry, nakrčené, jí začaly pomáhat. Jako by kočka slyšela, že je spása blízko, vydala zoufalý křik.
– Doufám, že na nás odtamtud nevyskočí. A proč ještě nevylezla? Uvízla snad? – hekala Milena, přehýbajíc se přes okraj popelnice.
Z druhé strany pilně pracovaly Štěpánka s Vendulou.
Za pár minut našly odpověď:
– Jsou dospělí úplně blbí. To muselo někoho napadnout – zabalit kočku do igelitky a vyhodit! – rozhořčovala se Milena, rozvazujíc šustivý pytel, v němž seděl vyděšený rezavý kocour.
– Jak je krásný a mazlivý! Jak mohl někdo vyhodit takového chudáka? – povzdechla Vendula.
Kocour se hned vyškrábal holce na ruce a přitulil se, třesouc se strachy.
– Co to tu vyvádíte, uličnice malé? Všechny odpadky na chodníku! Já si stěžuju vašim rodičům. To mají zábavu, dokud není táta s mámou doma! – rozkřikla se na celý dvůr babička Božena.
Dohadovat se s hrozivou ženou bylo marné. Navzdory svému pokročilému věku rychle mířila k dívkám.
– Utíkáme! – zavelila Milena.
A sestry se rozběhly ke vchodu. Za nimi se ozývaly hrozivé křiky babičky Boženy.
– Uf, snad jsme to odbyly. – vydechla Štěpánka a zavřela vchodové dveře.
– Ještě si postěžuje. Uvidíte. Pamatujete, když jsme rozbily okno na chodbě? Byla hned tady a večer to tátovi nahlásila. – ušklíbla se Milena a vzpomínala na jejich kousky.
Petr se mezitím vracel z práce domů. Měl skvělou náladu. Před ním byly víkend a narozeniny. Od dětství měl tento svátek rád a těšil se, že ho stráví s rodinou.
Najednou se vedle něj objevila cikánka:
– Čeká tě nečekaný dárek, drahý! Budeš rád, budeš se smát! – rychle řekla, dotkla se mu ruky a hned odešla.
“Zvláštní věštkyně,” pomyslel si Petr. “Dřív chtěly alespoň korunu do dlaně.” Usmál se a nepřikládal slovům cikánky žádný význam, spěchal domů…
Doma zatím probíhala čilá diskuse:
– A co bude dávat máma? Zjistily jste? – zeptala se Milena sester, ale ty jen pokrčily rameny.
– Ptala jsem se, ale máma řekla, že je to překvapení. Všechno se dozvíme, až přijde čas. – odpověděla Štěpánka.
A to bylo divné. Máma se totiž obvykle na tátovy narozeniny připravovala společně s nimi.
– Viděla jsem, jak do dárkové obálky něco strkala. Možná poukaz do lázní? Pamatujete, jak snili o společném odpočinku? – zamyslela se Vendula.
– Možná. Ale naše překvapení nebude horší. A zapamatuje si ho nadlouho a bude pro tátu naprosté překvapení. – zachichotala se Milena.
– Hlavně ať to neobjeví dřív. – přiložila prst na pusu Štěpánka.
Zazvonil zvonek a holky se rozběhly otevřít. Na prahu stáli rodiče.
– Vy jste dnes nějak moc tiché. Tak se hned přiznejte, co jste zase provedly. – řekla Eva a pozorně si dcery prohlížela.
Ale sestry ujistily, že je všechno v naprostém pořádku.
– Dokonce jsme vynesly koš! – hlásila Milena.
– Tak to je dobře. A proč je v koupelně tak mokro? – upřesnila matka, blížíc se k umyvadlu.
Holky se na sebe podívaly.
– Promiň, maminko, chtěla jsem vyprat tričko. Trochu jsem se ušpinila. – sklopila oči Vendula.
– Ani den bez dobrodružství! – zasmál se Petr. Měl výbornou náladu.
Holky rychle odešly do pokojů a bez řečí šly spát.
– Roste nám tým… Podívej, jak jsou dnes poslušné. Zřejmě mi chystají překvapení. – usmál se Petr a políbil ženu.
– Spíš to vypadá na klid před bouří. – řekla Eva pochybovačně. Znala své dcery moc dobře…
Už leželi v posteli, když se z Milenina pokoje ozval nějaký hluk.
– Zdálo se mi, že někdo mňouká. – zašeptal Petr polospánkem.
Když vešli do dětského pokoje, Milena seděla se Štěpánkou:
– Měla jsem zlý sen, ale už je to v pořádku. Pospím s Milenou, jo? – tiše řekla holka.
– Samozřejmě, milá. Určitě nepotřebujeme pomoct? – ujistila se Eva.
Sestry přikývly a zbytek noci proběhl klidně…
V předvečer narozenin Petr špatně spal. Zdály se mu noční můry o rezavé cikánce. Mňoukala a dívala se na něj jasně zelenýma očima.
Konečně otevřel oči a strnul. Přímo na jeho hrudi seděla rezavá obluda a vrtala do něj pohledem!
– Mňau, – pozdravila obluda Petra.
– Ááá, – vyrazilo z muže.
Eva hned nadskočila a snažila se pochopit, co se děje.
– Co? Co to je? – konečně vykoktal oslavenec, zíraje na rezavého kocoura, který se už pokoušel usadit si u jeho nohou.
Eva nechápavě mrkala.
– Jé, tati! Už jsi viděl naše překvapení! – snažíc se mluvit co nejveseleji, vešla do pokoje Milena.
Za ní přilezla dvojčata:
– Všechno nejlepší k narozeninám, tati! Rozhodly jsme se udělat ti dárek k zapamatování. Seznam se s Mourkem. Je moc hodný, klidný a vychovaný kocour.
Mimochodem, už druhý den u nás bydlí a vy jste si toho ani nevšimli. Všechny gauče jsou celé a tapety taky. – překřikovaly se Štěpánka a Vendula.
Eva se rozesmála, když viděla, jak Petr lapá po dechu.
– Hlavně se neboj, tati. Máma ti teď dá poukaz do lázní a vy si skvěle odpočinete daleko od nás. My to tady zvládneme samy. – vyhrkla Milena.
– Jaké lázně? Počkejte, holky, – Eva překvapeně pohlédla na dcery.
– Copak tvůj dárek v obálce není zájezd na dovolenou? Sama jsem to viděla. – přišla sestře na pomoc Vendula.
Eva se nervózně zasmála.
– V tomhle domě se zřejmě nedá nic utajit. – řekla konečně.
– Ale co mám teď dělat s tou bestií? – bezradně se zeptal Petr a pozoroval, jak kocour tiše vrní u jeho nohou.
– Víš, tati, stalo se to náhodou. Vyšly jsme na dvůr a našly kocoura v pytli… v popelnici. A pak se objevila babička Božena. Tak křičela. No, víš sám, jaká umí být… – začala Milena.
– My se lekly a utíkaly, co nám nohy stačily, domů. – autoritativně dodala Štěpánka.
– Všechno se nějak stalo a kocour skončil u nás doma. Ale přece ho nevyhodíme zase na smetiště? Dokonce jsme ho umyly a dali do pořádku. Je moc klidný a trpělivý. – se slzami v očích řekla Vendula.
Petr si povzdychl. V hlavě mu vytanula slova cikánky o nečekaném dárku.
– No jo… Dárek to byl teda parádní. – tiše pronesl a prohlížel si celou čestnou společnost.
– Miláčku, možná mají holky pravdu. Kocoura je opravdu líto. Kolik si musel vytrpět. A vypadá moc klidně a mazlivě. – přišla dcerkám na pomoc matka.
Petr si povzdychl a přemýšlel nad nastalou situací.
– Bude nám chytat myši. Jsem si jistá! – vytáhla železný argument Štěpánka.
– Ale my jsme nikdy myši neměli. – smutně se rozhlédl Petr.
– Všechno je možné, včera jsem slyšela za zdí nějaké šustění. – podpořila sestru Vendula.
– Tak dobře, uličnice. Uvidíme, jak se budete chovat dál. No a samozřejmě i na chování Mourka se podíváme. – zasmál se Petr.
– A proč Mourka? – rozhodla se upřesnit Eva.
– Kdybyste slyšely, jak legračně vrní, když ho hladíte po břiše. – usmály se holky.
– A co bylo vlastně v té obálce? – rozhodla se zeptat Vendula.
Eva se trochu zastyděla. Pak přinesla manželovi malou krabici, ve které ležela obálka.
– To není možné! – vzrušeně pronesl muž a prohlížel obsah obálky.
Nebyl schopen zadržet slzy…
*****
– Jasně, bráška je skvělý. Ale myslím, že náš Mourek na tátu udělal taky nezapomenutelný dojem. – šeptala večer Vendula sestře v posteli.
– Náš Mourek je zrádce. Dva dny spal s námi a dnes se přestěhoval k rodičům. – zamračila se Štěpánka.
– Ale no tak. Je to přece tátův kocour. – zachichotala se Vendula.
Petr ležel šťastný v posteli a poslouchal Mourkovo vrnění.
– Jak uklidňující zvuk. A proč jsme si nepořídili kocoura dřív? Nechápu. – zašeptal a přivinul k sobě ženu.
– Užívej klidu a míru, brzy v tomhle domě nebude na spaní. – zasmála se Eva.
– Víš, ani se mi nevěří, že budeme mít syna! Děkuji, milá, to je ten nejlepší dárek! – usmál se Petr a zavřel oči samou radostí.
