Víš, mám vážně pocit, že se můj brácha neoženil zrovna nejlíp. Upřímně, ze začátku jsem se snažila s jeho ženou Jarmilou vycházet v klidu. On s tou svojí chvíli bydleli s mámou a se mnou v našem bytě v Plzni. Od té doby jsem se musela přesunout do malé komůrky, máma si udělala ložnici v obýváku a bratrovi s Jarmilou jsme dali největší pokoj. Jenže Jarmila se od prvního dne začala chovat, jako by byla něco víc než my. Byla totiž dcera univerzitního profesora, víš jak. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že by se mohla zapojit do úklidu nebo uvařit večeři. Prohlásila prostě, že není žádná služka.
Když pak Jarmila otěhotněla, oznámila všem, že potřebuje klid. Máma je člověk, co se nehádá, tak jen koukala a mlčela. A já? Já si klidně nemohla ani pozvat kámošky domů, prý abychom Jarmilu nerušily. Navíc chtěla, abychom pro ni vařili zvlášť a najednou si máma musela dělat starosti ještě s její dietou. Já jsem mámě několikrát říkala, ať se jí furt nepodbízí, protože Jarmila je den ode dne náročnější.
Před porodem ten její seznam požadavků vyrostl mimino přece musí mít vlastní pokojíček. Takže mne chtěla vystěhovat k mámě do obýváku. To už na mě bylo moc. Jarmila se kvůli tomu rozbrečela, začala vyvádět, prý ji stresujeme natolik, že určitě porodí předčasně. Brácha samozřejmě držel s ní a označil mě za rozmazlenou harantku. Nakonec už toho měla dost i máma a řekla bráchovi, že by si měl najít s Jarmilou vlastní bydlení.
Takže se sbalili a odstěhovali se. Ani nevím, kdy se jim syn narodil nebo kdy byl křest. Jarmila jen suše oznámila, že dárky dávat nemáme, prý je lepší poslat peníze na spořicí účet miminka. Dokonce nám i napsala, kolik si představuje, že pošleme deset tisíc korun.
Máma jen krčila rameny, že na tohle teda nemá. Místo toho jsme dostali zákaz vidět malého. Ze začátku jí to mrzelo, ale nakonec nám Jarmilu vnoučka začala sama vozit když šla na kafe s kamarádkami nebo na nehty. Jenže pokaždé, když si pak pro malého přišla, měla nějakou poznámku oblečený byl špatně, najedený taky.
Když malému byl rok, stavili se u nás s tím, že by bylo potřeba něco udělat s tím jejich bydlením. Protože hypotéku jim nikdo nedá, Jarmila se rozhodla, že nastoupí do práce a dítě nechá u mě. Ty přece studuješ na pedagogický fakultě, tak aspoň získáš praxi. A nemáme tě z čeho platit. Přehoď si školu na dálkové, vždyť rodina si přece musí pomáhat, řekla mi tehdy Jarmila.
No jasně, že jsem to odmítla. Nehodlala jsem se vzdát školy kvůli jejich problémům s bytem. Ale vysvětli to bráchovi, že jeho starosti nejsou moje starosti. A samozřejmě jsem si musela vyslechnout, jak jsem sobecká.
Jarmila nám oznámila, že už nikdy naše dveře nepřekročí, že jsme egoisti a hotovo. Skutečně se půl roku neozvala. A pak jednou přišel brácha sám. Ukázalo se, že Jarmila si v práci někoho našla chlapa, který ale byl ženatý a do rozvodu se nehrnul. Jarmila se s bráchou rozvedla a hned si zažádala o alimenty.
Teď ho pořád vydírá dítětem když platí alimenty, smí syna vidět. Když ne, tak má smůlu. Nový chlap na ni kašle, a tak Jarmila stále bydlí v pronajatém bytě, který stále platí můj brácha. On nakonec přišel a omluvil se nám. Prý příště bude vybírat ženu podstatně zodpovědněji.
