Odpolední spánek mi nepřinesl vytoužené úlevy. Jen po něm zůstala tíživá úzkost, sucho v puse a zvláštní, téměř hmatatelný pocit prázdnoty v nohách, jako by někdo vytáhl termofor z pod deky. Obvykle tam spával Bertík, můj zlatý retrívr, jeho pravidelný, hluboký dech mě kolébal lépe než kdejaká kapka na spaní.
Teď ale postel zela prázdnotou, prostěradlo chladilo jako šupinatý břeh rybníka. Sedla jsem si a spustila nohy na studenou parketovou podlahu, mráz mi projel lýtky, jak průvan proháněl záclony bytem. Všude bylo ticho, jaké dokáže znít jen ve snech: tiché, vatyplné, s hučením v uších. Nikde neklapala tlapka, žádné zachrastění chlupů o rám postele, žádné zafunění. Prostě velké NIC.
Bertíku? zavolala jsem. Můj hlas byl najednou cizí; rozbitý, jako by rezonoval v jiném bytě, jiném životě.
Nikdo nepřišel. Najednou mi tento panelákový byt v Brně připadl obrovský, nehostinný, vyloupaný od útulnosti jako zub po vytržení. Procházela jsem neuvěřitelně dlouhou chodbou a jednou rukou jsem hladila tapetu s motivem máků, abych si ověřila, že nespím. Srdce mi bušilo až v krku, v hlavě černý buben, v uších zvonilo naprázdno.
V kuchyni, s nohou elegantně přehozenou přes druhou, seděla Šárka.
Moje snacha, dvacet šest let, vypadala jako reklama na holicí pěnu: porcelánová pleť, dokonalý účes a v očích nikdy žádné teplo, soucit nebo lidské pohnutí. Ve štíhlých prstech držela vysokou sklenici se zelenou kaší další zdravý smoothie a projížděla prstem svůj instagram. Křivě se usmívala na displej jako vítězka celoživotní loterie.
Šárko, kde je pes? zeptala jsem se a opřela rameno o futro, aby nebylo vidět, jak se mi třesou kolena.
Vzhlédla s ledovým klidem, přesně tím, po kterém člověka bodne úzkost. Srkla zelený nápoj, zanechala si na rtu šmouhu, kterou mlsně olízla.
Jé, paní Mirko, už jste vzhůru? protáhla medově. No, víte, s Bertíkem byla taková zvláštní lapálie. Strašně vyl, pobíhal, škrábal na dveře. Myslela jsem, že mu je špatně nebo že má potřebu? Jen jsem otevřela vchod, ještě jsem ani nestihla připnout vodítko, když v tom vystřelil! Skoro mě srazil. Zakřičela jsem na něj, ale vůbec nereagoval. Utekl pryč. Asi prostě přišlo jaro, víte, vůně, příroda, takové to On už se nevrátí, Mirko. To se říká: když pes sám odejde, jde zemřít, aby to neuměl na očích svým pánům.
Ve mně se cosi sevřelo, jako kdyby zarezlý klíč škrábal o vnitřnosti.
Jaké jaro, Šárko? Venku je listopad, zašeptala jsem, prsty jsem cítila studené jako porcelán. A ten pes je kastrovaný už pět let. Bojí se výtahu a venku se mě drží jako klíště.
Šárka jen pokrčila rameny s takovou lhostejností, až se mi zvedl žaludek. Byla transparentně nad věcí, krystalicky odtažitá.
No a? mávla rukou. Možná už měl dost panelového králíkárny. Chtělo se mu do lesa, po loukách, prostě svoboda. Je to jen pes.
Můj pohled padl na klíčky od auta pohodlně pohřbené mezi hrnky. Visel na nich chlupatý králíček jako přívěsek. Nebyly tam, kde normálně v předsíni. Správně, nebyla to náhoda.
Ona ho odvezla. Využila toho, že spím, moje slabosti, a Bertíka zavezla někam daleko.
Otočila jsem se a šla si pro kabát, uvnitř mě rostla chladná a těžká rozhodnost. Věděla jsem, že pěšky ho nenajdu, pokud ho odtáhla do lesů u Adamova, ale dívat se na její vítězoslavný obličej v kuchyni jsem taky nemohla. Dělala si pořádek před odjezdem. Odstraňovala překážky.
Následující čtyři hodiny byly lepkavým, potemnělým snem. Obcházela jsem dokola celé sídliště a podívala jsem se pod každé auto. Volala jsem, až mi struhadlo drásalo hlasivky. Sousedům jsem telefonovala, třásla jsem se tak, že mi telefon dvakrát vypadl na dlažbu. Psala jsem zoufalou zprávu do domovního chatu, přiložila usmívající se Bertíkovu fotku: Ztratil se pes, dobrák, jde ke každému….
Nikdo ho neviděl.
Když jsem se vrátila do bytu, nakapala jsem si kapky na srdce, ale štiplavý pach jen znásobil mdloby. Náš byt v Brně, koupený mým synem Honzou pro všechny tři, se proměnil ve válečné pole, kde jsem utrpěla drtivou porážku bez jediného výkřiku. Šárka kolem mě chodila jako kolem rozbitého nábytku, který zapomněli odvést.
V předsíni trčel růžový kufr s rozevřenou tlamou, připomínal obří piranhu. Šárka tam důkladně skládala plavky, pareo, krémy ze Sephory. Okázale kolem mě proletěla s náručí šatů.
Neplašte, mami, zahihňala se přes rameno. Proč by vám měl chybět starý pes? Jenom chlupy, smrad, sliny na parketách Fíha. Pořiďte si raději rybičku, ta nezlobí a nemusíte s ní ven do mlhy. Honza mi platí hotel all inclusive, potřebuju pohodu! Žádný žal!
Honza to ví? zavrčela jsem.
Že se pes ztratil? Zatím ne. Proč rušit chlapa, když je pracovně pryč? Přijede, tak mu to řekneme. Nebo vy! Povíte, že měl svůj věk, že jsme omylem nechali pootevřené dveře… To se stává.
Nebyla to jen zběsilost, byla v tom kalkulace, ve které jsem se měla stát viníkem. A Honza, můj hodný, rozvážný syn, by tomu uvěřil. Protože Šárka má talent na slzy, které vypadají čistě, kdežto já se budu dávit a mlčet, abych nevypadala jako zlomená hysterka.
Zůstala jsem v obýváku, v potemnělé místnosti, a tiskla v ruce okousaný modrý míček. Byla to poslední nitka reality, kde Bertík ještě žil a dýchal.
Za oknem padalo fialové, podzimní šero. Studené stíny lezly po zdech, pohlcovaly vše známé. Větve šeříku škrábaly o sklo, pronikavě, nelidsky.
Najednou se ozval zvuk.
Nebylo to okno. Nebyla to větev. Bylo to škrábání na vstupní dveře. Tiché, prosebné kňučení.
Vyletěla jsem tak rychle, že se mi zatočila hlava. Nepamatuji si, jak jsem doběhla ke dveřím, jak jsem třaslavými prsty otáčela klíčem. Prudce jsem otevřela těžké dveře.
Na koberci ležel šedý, třesoucí se chomáč.
Páchl blátem, benzínem, prachem, strachem.
Bertíku! vydechla jsem a sesunula se na kolena přímo na chladné dlaždice chodby.
Pes ztěžka zvedl hlavu. Jeho zlatá srst byla slepená, plná bodláků, nasáklá větvičkami. Drobně se třásl. Přední pravou tlapu držel ve vzduchu, divně pokroucenou.
Něco svíral v zubech, zarputile, křečovitě, až dásně zbělely.
Byla to červená, tuhá knížečka.
Žiješ Miláčku, tys přišel domů hladila jsem ho po zabahněné hlavě, necítila jsem vůbec odpor. Jen tep života pod rukama. Pusť to, copak to máš?
Bertík, duse se chroptivým dechem, pomalu povolil čelist. Knížečka mi mokře spadla do dlaně.
Otřela jsem ji automaticky o lem županu. Zlatý lev na obálce zablikal v předsíňovém světle. Cestovní pas.
Otevřela jsem ho ztuhlými prsty. Z fotografie se na mě dívala Šárka dokonalý účes, povýšený pohled. Mezi listy byla letenka. Business class. Odlet zítra v půl sedmé ráno.
Mozek během okamžiku složil obraz: odvezla ho někam za Adamov do lesa či k Moravskému krasu, vytáhla ho násilím z auta, bránil se, možná se jí vysypala kabelka, pas jí vypadl. Vztekla se, spěchala, kopla do psa a utekla. Pas nezaregistrovala.
Ale Bertík… Bertík za autem neletěl naslepo. On našel věc, která jí voněla. Voněla domovem. A přinesl ji zpátky.
Ušel desítky kilometrů na třech tlapách, aby jí vrátil to, co ztratila ve chvíli, kdy ho zradila.
Co je to za kravál? ozvalo se rozhořčeně. Mirko, větráte zase? Táhne sem!
Šárka vyšla do chodby, nasazovala látkovou roušku. V hedvábné noční košili tu působila jako vetřelec z jiného světa. Zahlédla špinavého psa na prahu a ztuhla. Ta maska vypadala jako její pravá tvář bezcitná, bíle prázdná.
To ty? zakoktala a její hlas přeskočil. Ale já tě přece odvezla za Adamov! Do lesa! To není možné!
Bertík na její hlas zareagoval tak, jak nikdy na člověka. Hluboce, varovně zavrčel. Srst se mu postavila na hřbetě. Přitiskl se ke mně, chránil mě nebo se chránil sám.
Pomalu jsem se zvedla, záda bolela, ale ve mně rozlila se podivná studená jistota. Strach byl pryč. Zbyla jenom nechuť, jakoby jsem šlápla do bláta.
Takže utekl, říkáš? oslovila jsem ji tlumeně, držela pas dvěma prsty, jako mrtvou myš. Volání přírody? A že prý za Adamov.
Šárka zírala střídavě na psa a na moji ruku. Oči se jí rozšířily na dvě mokré brambory. Poznala svůj pas.
Vraťte mi ho!! zakřičela a vrhla se po mě. To je moje! Kde jste to vzala?! Dej sem!
Ustoupila jsem, schovala ruku za záda. Bertík štěkl ostré, hluboké varování. Šárka ustoupila, narazila do neviditelné bariéry.
Já mám zítra odlet! Však Honza zaplatil tolik peněz! Dejte mi ten pas! Vy vy
Dopověz, řekla jsem klidně. Stará čarodějnice? Měsíčnice? Jak mne pojmenováváš, když voláš mamince nebo kamarádkám?
Je mi to jedno! Dej mi ten pas, je to krádež!
Bertík má bolavou nožku, přerušila jsem ji hlasem na úrovni mateřské školky. Kulhá, vidíš? Bolí ho to. Musí k veterináři rentgen, vyšetření, injekce To je drahé, Šárko. Opravdu drahé, dneska všechno stojí mraky korun.
Dám peníze! šmátrala v kapsách županu, zcela zapoměla, že jsou prázdné. Kolik? Pět tisíc? Deset tisíc? Vemte si, jen ať mám ten pas!
Ne, Šári. Tady nejde o peníze. Tady jde o to, že jsi vyhodila živou bytost, člena rodiny do lesa, na smrt.
Vždyť je to pes! zařvala, tváře pod maskou rozkvetly v rudých flecích. Hadr s chlupama! Já mám přece na dovolenou! Mám nervy! Jsem unavená!
Ty nemáš nervy, odsekla jsem. Ty máš místo duše kalkulačku.
Otevřela jsem pas. Stránky byly slepené, mokré od psích slin.
Podívej, hraně zalitovala jsem. Dokument je rozmáčený. Bertík ho nesl v hubě. Dvacet kilometrů, Šári. Slina, zuby, bláto… Na hranicích ti za to body nedají.
Suchým fénem! Budu žehlit! Dej to zpět! lítala hystericky po kuchyni.
I kdyby… došla jsem k otevřenému oknu v kuchyni.
Bydlíme v přízemí, pod oknem se táhne neproniknutelný keř růže šípkové a staré maliníky, nikdo je nevykácel. Venku tma krájela krajinu na cáry. Vítr kmital větvemi.
Ty si vyhodila mého psa. Já teď vyhodím tvůj odpočinek.
Ne! Nedělej to! vrhla se po mě, převrátila židle.
Zamáchla jsem rukou, klidně, dokonale.
Aport, Šárko!
Červený pas popsal oblouk, zapadl do trnitých keřů venku. Uslyšela jsem šustot, pak prasknutí dopadl přesně do středu šípkové rohože.
Hledej! Do rána máš čas. Budeš-li hodně chtít, možná ho najdeš.
Šárka zakvílela, vystrčila polovinu těla z okna, hledala něco ve tmě. Do bytu se opět navalil mrazivý vzduch.
Vzápětí vystřelila dveřmi, v županu, v papučích.
Já v klidu zavřela okno průvan pryč, Bertík nesmí prochladnout.
V obýváku ležel pes na koberci, dýchal, olizoval si bolavou tlapu. Sedla jsem si k němu a vytáhla lékárničku. Tentokrát mi ruce vůbec netřásly. V hlavě bylo poprvé za půl roku čisto, lehko.
Tak se na to podíváme, hrdino, zašeptala jsem.
Prohlédla jsem tlapku, žádná zlomenina, ale mezi podušky byla hluboko napíchnutá suchá bodlina bodláku, bolestivá jak ježek. Kleštičkami jeden přesný tah a špičatá potvora byla venku. Místo jsem vydesinfikovala a ovázala. Bertík si s úlevou položil hlavu na moje kolena.
Byl doma.
Zvenku doléhaly výkřiky zoufalé, nabíhající do výšek, rachot trhaných větví a vzteklé nadávky. Šárka tam mrzla, drásala si ruce, tvář a svůj exkluzivní župan v šípkách. To mi znělo jako spravedlivé zadostiučinění, předehra její nové, osamělé kapitoly života.
Zámek cvakl.
Nebylo čeho se bát. Šárka klíče nevzala.
Do chodby vešel Honza, můj syn. Vyčerpaný, neoholený, s taškou přes rameno. Vrátil se o den dřív, chtěl nás překvapit.
Zarazil se na prahu, když uviděl zabláceného, ovázaného psa, rozhozené obvazy a mě uprostřed toho.
Mami? zamračil se. Proč Šárka venku hledá něco s mobilem v křoví a ječí tak, že to slyší i děda v nejvyšším patře?
Usmála jsem se klidně, bezstarostně, jako někdo, kdo přežil bouři.
Trénuje, synku. Přežití v divočině. Možná se příští rok přihlásí do ‘Robinsona.’
Honza zul boty, vešel dovnitř, pohladil Bertíka, který zamával ocasem. Pak se podíval na zakrvácenou bodlinu a otevřenou lékárničku.
Ona ho odvezla, viď? zašeptal.
Neřekl ztratila, ale odvezla. Dobře věděl. Dlouho dělal, že to nevidí, ale dnes už ne. Dnes skutečnost dopadla na jejich manželství jako kláda.
Odvezla. Za Adamov. Zatímco jsem spala. Tvrdila mi, že utekl za svatbou. Ale Bertík se vrátil.
Honza šel k oknu, díval se, kde pobíhal paprsek Šárčina mobilu.
A pas? zeptal se tiše.
Ten našel Bertík, odpověděla jsem. Tam, kde ho vysadila. Přinesl ho v zubech. Byl poškozený. A jak jsem větrala, pas vyletěl z okna. Průvan, však víš.
Honza chvíli mlčel. Viděla jsem, jak mu hraje čelist. Miloval Šárku. Nebo si to myslel vždyť Bertíka přinesl před deseti lety jako štěně, Bertík byl kus jeho dětství, vzpomínka na otce, na společné toulačky Moravou. Zrada na zvířeti je nedosažitelná.
Jasně, řekl a sundal sako na židli. Jeho pohyby byly tiché, pomalé, definitivní. Takže do Turecka neletí.
Neletí, přisvědčila jsem, sypajíc Bertíkovi plnou misku Fitminu. Žádný zvuk na světě není tak domácký jako granulky v misce.
Honza si sedl na koberec ke psovi, zabořil obličej do zabahněné, vonící srsti. Bertík ho olízl po uchu.
Nevadí, hlesl syn. Aspoň poletím já. S tebou, mami. A Bertíka vezmeme taky. Najdeme hotel, kde berou psy teď je jich dost. Potřebuje rekonvalescenci. I ty.
Venku zazněl vítězný a hned zoufalý výkřik.
Našla jsem to! Co to je?! Cos s tím udělala?!
Šárka našla pas. A podle tónu si všimla toho, čeho jsem si všimla já Bertíkovu špičatou dírku přes všechny stránky, podél víza. Dírka z rozčarování, z únavy, z konečné nevratnosti.
Honza vstal, přistoupil ke konvici a zmáčkl čudlík.
Dáš si čaj, mami? S mátou? Silný?
Dám, synku. Dám.
Byt byl vyhřátý. Chlad a prázdnota se rozplynuly, nahradily je zvuky bublající konvice a spokojené chroupání retrívrových zubů. Byly jsme doma. Byli jsme rodina.
A Šárka? Byla tam, kde má být. Ve venkovní tmě, sama, zraněná, s potrhaným pasem, kam už nikdy nepoletí.
Za týden jsme opravdu letěli. Do malého domku u Baltu, kde domácí milovali retrívry.
Bertík kulhal ještě pár dní, ale mořský vítr a slaná voda dokázaly zázrak. A Šárka… Ta se odstěhovala k mamince. Říká se, že své šrámy léčila ještě dlouho a ty nejhlubší nebyly vidět na kůži.
