Noc, žena, kocour a lednice
Nedívej se na mě tak!
Lenka se na kocoura zadívala tak přísně, jak jen zvládla. Dokonce pozvedla obočí, přestože jí maminka vždycky říkala, ať to nedělá. Ta huňatá, srostlá obočí Linčina dětství působila hrozivě po tátovi. Chtěla mít obočí jako maminka, vytrhané do tenkých nití, jemné a vůbec ne strašidelné.
Obočí si dávno upravila ke své spokojenosti a také už nebyla žádná mladice. Kocour to věděl, a tak její pohoršlivý pohled ignoroval. Seděl na okenním parapetu, sledoval Lenku s překvapením i trochu s pohrdáním; zelené oko mu čas od času tajemně zasvítilo, když z chodby dopadal na kuchyň noční světlo. Dveře, které Lenka pootevřela, aby simulovala možnost úniku, se občas s průvanem lehce pohly. Úplně však zavřít nechtěly možná proto, aby Lence nenávratně neuzavřely cestu zpátky do reality. Za to se na dveře zlobila. Toužila, aby už konečně práskly, a dala by si tak oprávnění otevřít jiná ta od lednice.
Lenka se přesunula na podlaze ke stěně, kde seděla už hodinu, a hypnotizovala lednici pohledem, jako by v ní mohla najít odpovědi.
Sama dobře věděla, kolik párků se v lednici skrývá. Vždyť ona byla ta, kdo domů nosil nákupy což v rodině často vyvolávalo vtipy.
Lenko, proč máme doma kapary? To jako bude jíst kdo? smál se muž, obraceje v ruce malou skleničku. Počkej, ty jsi je koupila?
Jsou dobré, ne?
No tak si vymysli, jak je sníst, abys u toho nepadla.
Lenka opravdu vymýšlela. Sesmolila vždy něco zvláštního, protože kuchařky a recepty pro ni byly terra incognita. Rodina nejprve koukala podezřívavě, ale nakonec vše do posledního drobečku smetla a škemrala o přídavek.
Celá rodina. Kromě Lenky.
Svou vlastní kuchyni jíst nedokázala. Prostě ne!
Vaření ji pohlcovalo, přinášelo chvíle inspirace a štěstí, ale v okamžiku, kdy pokrm uzřel světlo světa a měl být sněden byla v pasti! Objevila se záhadná prabába, která s Lenkou neměla nic společného. Tam v koutě drmolela, syčela mezi rty jediným zubem, škodolibě se smála a nechala po sobě Lence jen prázdný žaludek a odpor ke svým vlastním výtvorům.
Lenka to řešila zajídala touhu po neznámém něčím hotovým a sladkým. Hlavním kritériem bylo, že to není třeba vařit. Salámek, tavený sýr, housky, sušenky, oplatky a piškoty, které občas potají brala i synkovi. Dětské piškoty jí přišly zdravější, a tak svědomí tolik nebolelo. Sama sobě namlouvala, že vlastně chrání své zdraví.
Zdraví se jí skutečně nedostávalo.
Nebyla tlustá, kdepak. Všechny kalorie mizely v ohni věčného ženského koloběhu: tři děti, manžel, kocour a dům. Všichni chtěli její péči. A taky práce, kterou Lenka respektovala, někdy i milovala zaleželo, jak moc jí umožnila soustředit se na to nejdůležitější: blízké.
Na svoje zdraví si nikdy moc nestěžovala, už od dětství jí maminka vtloukala do hlavy jednoduchou pravdu: Samo to přejde!
Kdykoliv si Lenka stěžovala na neduhy, maminka si povzdechla: Leničko, co zase blázníš?! Nemáš horečku! Měřilas Dobře. Dej si čaj s malinami a jdi spát. To přejde samo!
Toto zaklínadlo jí provázelo celé dětství, a proto skutečně věřila, že zdraví se vždy spraví samo, nemusí se kvůli tomu nic podnikat.
Možná i kvůli tomu, i když byla lékařkou s jasným povědomím o tom, že maminka se mýlí, nevěnovala zvláštní pozornost svým obtížím po narození prvního dítěte. Budiž! Není čas. Samo to přejde.
Druhé dítě už bylo větší zkouška. Probouzení, pláč a únava ani tak si u manžela nestěžovala.
Karel, její muž, vše poznal i bez slov.
Leni, nech mě to, půjdu tam já. Ty spi, potřebuješ si odpočinout, a brával mimino a vyhazoval staršího syna ven. Kluci, to zvládnem. Ty si lehni!
Lenka padla do tmy a spala hodiny. Jenže se neprobouzela odpočinutá, jen rozbitá a s výčitkami svědomí.
Co je to za ženu, když není k užitku?
Kdyby se někdy zamyslela, odkud tohle všechno má, možná by pochopila. Není divu, že žena vychovaná pod heslem: ty jsi jiná nemohla být spokojená.
To heslo dostala od maminky a babičky.
Leničko, narovnej se! Jak se hrbíš, vypadáš jak pomlázka! Sedni rovně, dítě moje! zvedala ruce babička Božena.
Ale mami, to víš, že to vím! Ona mě stejně neposlouchá. Všechny děti jsou jiné, ale Lenka je extra! Co chvíli něco jí, musím schovávat jídlo! To přece nejde, trestat taky nepomáhá! Co s ní?!
Pětiletá Lenka, lehká jak koťátko, usedla rovně, kapala slzy do talíře a bála se pohnout.
Byly maminka i babička v něčem pravdu měly jiná byla.
Proč jejich rodina uctívala štíhlost, pochopila až v pubertě, když narazila na staré fotoalbum. Maminka na fotkách baculatá, rozjasněná dívka s tváří jako Lenka, včetně pubertálních fleků. A pas měla Lenka štíhlejší než maminka.
Tak proč? Vždyť maminka byla stejná!
Odpověď byla jednoduchá.
Chápeš? Podívej se do zrcadla. Kdo tě vezme za ženu? Já jsem se taky musela vzchopit! Díky, mami! Po dietě jsme seděli všichni.
Mami, a kdy děda odešel od babičky?
Co je to za otázky? To přece nesouvisí! Měli spory. Lidé si nemusí vždy rozumět.
Ale jak si můžeš nerozumět po tolika letech společného života?
Leni, už dost! Jdi si dělat něco užitečného!
Užitečnost si vyložila po svém: obula staré kecky, šla na hřiště, sedávala pod lípou, zatímco kluci kopali do míče. Po setmění uběhla pár kol, hubovala na sebe, styděla se, tvořila.
Při tomhle rozjímání dospěla: když není hezká a nikdo si ji nevezme, musí být v něčem dobrá, aby nebyl důvod se na ni dívat skrz prsty. Jestli máte něco, co ostatní chtějí na vzhledu nezáleží.
Mami, budu lékařkou.
Ale proč zrovna ty?
Proč ne? Vždyť dobře studuju.
No, jak chceš. Doktorka je slušná profese.
A taky jí byla. Studium jí šlo, osobní život neexistoval, času na knížky bylo víc než dost.
Maminka jen povzdechla a dál řešila vlastní trable, hlavně nemocnou babičku. Za Lenku ji na chvíli nechali být ale nikdy nadobro.
Ona si nikdy chlapa nenajde sama. Má v hlavě jen knihy!
Babička Božena, už velmi slabá, si vydupala dohazovačku. Jak se tam vzala, nikdo neví. Malá černovlasá, upovídaná paní a o Lenku byl za chvilku zájem.
Máte doma poklad! Krásná i bystrá, vůbec se nebojím!
Lenka málem vyprskla. Krásná? To těžko. Trochu zhubla a obličej se pročistil, ale necítila se jinak. Nicméně ženicha jí rychle našli.
Když ho Lenka poprvé viděla, málem ji přešlo slovo. Nízky, hranatý, nemotorný, rozpačitý. Měl ruce stále v kapsách a bál se pohledu do očí.
Lenka byla slušně vychovaná, měla úctu, a snášela plánované seznamování v tichu. První schůzka se však nekonala, protože dorazila pozdě. Vběhla do kavárny, muž nikde, chystala se odejít když ji oslovil číšník.
Slečno, jste Lenka? Nechal vám vzkaz byl nervózní, i skleničku rozbil. Pak odešel.
Napsal: Nech mě být.
Lenka se ušklíbla.
To jsem ani neměla v úmyslu!
Spadl jí kámen ze srdce. Teď měla motiv, proč maminku přesvědčit, že to nevyšlo. Ženich ji nechal už na prvním setkání! A ona přece smí přijít pozdě. Hysterický chlap se jí nechce.
Číšník se usmál:
Slečno, co děláte večer?
Ani neví proč, sleduje ho a ptá se: Jak se jmenujete?
Karel.
Proč se mě zastáváte, Karle?
Nezastávám. Proč myslíte?
Už vážnější výraz. Lenka se zadívala pozorně.
Možná se sejdeme před parkem, u medicíny. Znáte to tam?
Samozřejmě! Těším se!
A Lenka mu tehdy zvláštně věřila.
To první skutečné rande si pamatovala i po letech. S Karlem se povídalo snadno, jako by se znali roky. Oba rádi jazz, oba nesnášejí tvaroh, oba toužili po kocourovi (psa radši ne není čas venčit). Dům, kariéra, ne pro peníze, ale smysl. Zkrátka puzzle do sebe zapadlo.
Chodili spolu rok.
Maminka si málem trhala vlasy.
Nehodí se k tobě!
Proč, mami?
Když Je číšník!
Chodí na VŠ, v hospodě je jen na brigádě. Co je na tom špatného?
Má nemocnou mámu a pětiletou sestru!
Není to spíš důkaz, že je Karel dobrý člověk?
Lenko! Uvažuj o sobě!
To právě dělám. Karel mi požádal o ruku. Co chceš víc?
Svatba se ale musela posunout. Karel si nevěděl rady.
Leni, co když máma odejde?
Pak budeme vychovávat Irenku.
Karel váhal ale jiné řešení nebylo. Lenka pomáhala s péčí, maminka Karla to ocenila.
Děkuju ti, děvče! Za Irenku, za Karla
Když bylo zle, vzali se bez velkých oslav, jen v doprovodu Irenky.
A jsme teď rodina? pípne Irenka po obřadu.
Ano, i ty.
Přišlo to tak vážně, Lenka pochopila tohle dítě je chytřejší než mnozí dospělí.
Maminka Karla odešla měsíc po svatbě. Lenka organizovala pohřeb a Irenku se snažila utěšit.
Maminku už to nebolí? tiskla se holčička.
Ne, už nikdy.
Ani injekce jí nebudeš dávat?
Ne, netřeba
Lenka měla na krajíčku, babička jí byla blízká, stále na ni vzpomínala.
Zato její vlastní matka se urazila, že nebyla na svatbě. To jsem tě tak dlouho vychovávala, abys mi to ani neřekla? Bez oslavy!
Lenka se snažila vysvětlovat, ale nic nepomáhalo. Rozhovory byly odměřené a trvaly několik let.
Teprve jednou Lenka nevydržela:
Mami, máš ještě jiné děti?
Co to je za otázku? Samozřejmě, že ne!
Tak proč mě chceš ztratit taky? Neměla jsem to nikdy říct, ale za co mě nemáš ráda?
Reakce šokovala. Přísná matka se zlomila slzy, chvění rukou.
Leničko, mám tě ráda Ale maminka mě učila žádné mazlení, žádné city na odiv. Mluv prostě, bez příkras, ať tě život nerozhodí. Chtěla jsem, abys byla silná, ne slepice. A tak jsem tě vychovala. Možná jsi nakonec lepší člověk, protože ses nebála jít svou cestou. Teď mě děsí, že tě ztrácím úplně.
Lenka matku utěšovala, ale slova jí zůstala bála se, že udělá tu samou chybu na svých dětech. I když k ní Irenka i synové vzhlíželi, svěřovali se jí, pochybovala, zda dává dost lásky a podpory. Ta míra je přece neznámá
Karel to vnímal, chtěl mluvit, ale Lenka se rozhodla, že tohle je v její kompetenci.
I proto sedávala noc co noc v kuchyni s kocourem a velkým bílým kamarádem lednicí, v jejíž útrobách byly zákázané dobroty.
Analyzovala vztahy s maminkou i babičkou a docházela k neveselým závěrům.
Kdyby dřív o svých pocitech mluvila, mohla být třeba horší holka, ale získala by víc sebevědomí. Teď věděla, že jisté věci jsou samozřejmé a litovala, kolik let jí to trvalo.
Večer přišel Karel, ani se nedíval na Lenku či kocoura, otevřel lednici, vzal sýr, rajče a petržel. Posadil se vedle Lenky, objal ji bez slova, a podal jí chleba se sýrem.
Dej si!
Karle, za chvíli neobleču ani jednu sukni, když budu jíst v noci.
Řekl jsem dej si! zasmál se a mrkl na kocoura. Dáš si taky?
Kocour neměl námitky. Seskočil, vzal si svoji porci a stočil se Lence na klíně.
Stejně tě miluju, díval se Karel a usmíval se, jak Lenka žvýká. I kdybys vážila tunu, je mi to jedno. A ty to víš. Leni, co je špatně?
Lenka dojedla, položila hlavu na jeho rameno, hladila kocoura a špitla: Všechno je dobře Jen tu tunu radši ne. Šestatřicet je na můj věk tak akorát.
Ty jsi nejkrásnější žena na světě
Říkej mi to často, jo?
Přestaneš pak bloumat v noci do ledničky?
Karle!
Co jsem řekl špatného? No nic Pojď už spát!
Lenka ráda podala muži ruku, nechala se vytáhnout, objala ho vděčně a v duchu si slíbila, že mu vše jednou poví.
Leni?
Hm
Nečekáme náhodou dalšího prcka?
Jak jsi na to přišel? překvapila se.
Prosím tě! Není to poprvé! Ty tvoje noční výlety znám. Kolikátý týden?
Teprve třetí.
Jupí! Karel ji objal, ona ho plácla po puse.
Psst! Vzbudíš malé!
Kocour je vyprovodil ke dveřím, pak se vrátil do kuchyně, vyskočil na parapet a stočil se do klubíčka, vnímajíc ticho.
Brzy to ticho na kuchyni zdomácní. Lence přibudou nové starosti, a kocour bude radši spát v dětském pokoji, u voňavé postýlky, než sám na studeném parapetu.
