Takže mě pošlete zpátky do dětského domova? Řekla mi teta Jitka, že jste to udělali v rychlosti, protože jste ještě nevěděli, že se má narodit dítě. A já nejsem jejich
Martina Novotná stála u kamna a otáčela palačinky. Za pár minut měl přijet Petr z práce a celá rodina se sejde k večeři.
Proč je dnes Šimon tak tichý ve svém pokoji? pomyslela si Martina. Vždycky, když smažila své oblíbené palačinky, přiběhl chlapec, podíval se do očí a prosil:
Mami, ještě jeden?
Martina mu podala další, Šimon se na chvíli zdál nasycený, ale brzy přišel znovu, s úsměvem rozkouskuje každou pochoutku a říká:
Maamaško, ještě?
Martina pochopila, že Šimon už není hladový jen touží po tom teplém, nádherném slově maminka. Dříve pošlapala lžíci a vzala chlapce na náruč; byl ještě malý, měl jen pět let. Řekla:
Co říkáš, synku, půjdeme pozdravit tatínka, až přijde z práce?
Šimon radostně zopakoval:
Ano, mami, půjdeme! v očích mu jiskřil nadšení, protože tyto slova tatínek i maminka mu byly doposud neznámé.
Teď už měl vlastní pokoj, postel a sportovní zdi s houpačkami vše, co mu řekl tatínek, že si kupuje. Hračky, autíčka, robot, stavebnice všechno jen pro něj, Šimona. Večer mu Martina čtou pohádky, hladí ho po hlavě a šeptá, že ho miluje. Šimon tu lásku už téměř nasával a sotva si pamatoval staré dny.
Najednou se dítě v břiše maminky popřáhlo a zvedlo ruku. Martina se dotkla bříška a dítě se znovu popřáhlo.
Bože, každý den za tohle nečekané požehnání prosím, šeptala Martina, ať nám to dobře dopadne. Už měli jméno teta Jitka navrhla Katku. Petrova babička se jmenovala Kateřina.
Lidé říkali, že Martina už nemůže mít vlastní děti, a že se spolu s Petrem rozhodli adoptovat Šimona z dětského domova. Po roce se má narodit malá dívka!
Martina se ztrácela v myšlenkách a sotva si všimla, že palačinka leží nepřetočená. Zavolala syna:
Šimone, chlapče, pojď sem! Proč jsi dnes tak tichý?
Ale jen ticho. Šimon neslyšel? Martina vypnula kamna a šla do dětského pokoje. I přesto, že světlo v hlavním pokoji bylo zhasnuté, nebyla Šimonova postava.
Najednou se ozvalo šustění. Martina rozsvítila světlo a uviděla Šimona, jak sedí na pohovce v kabátě a čepici, v ruce má batůžek plný svých oblíbených autíček.
Co tu děláš v temnotě? zeptala se s úsměvem, Pojď se rozbalit, nebudeme cestovat, jen se najíme tvých palačinek se šlehačkou a zahuštěným mlékem. Co tě trápí?
Šimon se neusmál, jen upřeně hleděl před sebe dospělýma očima a pak tichounce zeptal:
Mohu si vzít tyhle hračky s sebou? Protože mamince auta už nepotřebují?
Co to říkáš, Šimone? Co se děje? Kam míříš? Martina se zmateně podrhla, jako by se její ruce samy skláněly. Jsem špatná matka? Nemá mě Šimon rád? Snad žárlí, že brzy přijde malá sestřička. Přemýšlela, jak včera ještě radostně skákal.
Tak mě vrátíte zpátky do dětského domova? Teta řekla, že to udělala v pohoště, protože nevěděla, že se má narodit dítě. A já nejsem jejich
Šimonovy oči se zalily slzami, držel se na okraji křesla.
Šimone, co to říkáš? Jaká teta? Martina si vzpomněla, že před pár dny potkala sousedku, která se chichotala: Díky Bohu, že se vám dítě brzy narodí. A pak se podívala na syna s otazníky. Spěchali jste, miláčku, spěchali!
Martina však věděla, že Šimon ještě nic nepochopil. Rozloučila se s neotřelou sousedkou a nevzala s ním žádný hádavý tón. Šimon však tentokrát všechno pochopil.
Najednou si uvědomil, že je cizinec, že je sám. Martina ho rychle objala; nejprve ji odtlačoval, pak se zhroutil a začal plakat.
Synku, nerozumíš, tato teta nic neví. My tě s tatínkem milujeme a nikoho ti neodstraníme!
Sundala mu čepici i kabát a oba, v objetí, tiše seděli na pohovce.
Když se narodila Katka, Šimon s otcem zůstali doma, starali se o nový domov, a pak odjeli s maminkou a malou sestrou. Šimon se bál, že se novince nebude líbit. Když ale uviděl, jak je malá, usmál se:
Mami, kam ji posadíme, když je taková malá? Naučím ji hrát si s autíčky, bude to naše společná zábava!
Od té chvíle Šimon sesedl od sestry, čeká, až vyroste, a rodiče Katku přestělují do jeho pokoje. Zatím je v maminej první pomocník
Jednoho večera Martina zvolala:
Šimone, Katku už mám připravenou, pojďme rychle vyzvednout tatínka z práce.
Šimon byl už oblečený, stál v chodbě připravený:
Mami, podržím dveře, vyjdu s kolébkou!
Jezdili výtahem dolů, když do vstupní haly vtrhla stejná žena teta Jitka. Šimon pevněji sevřel Martinu za ruku, jako by se chtěl chytnout.
Synku, pomoz tetičce, zavolej výtah, její tašky jsou těžké.
Jasně, maminko! Šimon hrdě přistoupil k ženě s taškami, stiskl tlačítko a běžel po mamince.
Zítra bude víkend, celá rodina se vydá do parku. Škoda, že Katka je ještě malá, ale brzy povyroste a budou jezdit na kolotočích. Šimon jako starší bratr bude pevně držet sestru, když se bude bát. Jsou brat a sestra navždy!
