No jak bych vám mohla takovou tíhu naložit? Vždyť ani můj otec s Terezou nechtěli malého přijmout – Maruško, dcero, prober se! Za koho se to chceš vdávat! – lamentovala máma, když mi upravovala závoj. – Vysvětli mi aspoň, co ti na Tomášovi tak vadí? – byla jsem zmatená jejím pláčem. – Jak by ne? Jeho máma prodává v obchodě a všechny jen okřikuje. Otec se úplně ztratil, v mládí jen pil a tahal se s kde kým. – Náš děda taky pil a babičku naháněl po vsi. A co z toho? – Tvůj děda byl vážený člověk, chodil v čele v obci. – Jenže babičce to bylo k ničemu. Byla jsem malá a pamatuju si, jak se ho bála. Ale s Tomášem, mami, budeme šťastní. Neodsuzuj lidi podle jejich rodičů. – Až budete mít děti, poznáš sama! – řekla máma vztekle; jen jsem povzdechla. Bude to těžké, když máma nezmění názor na Tomáše. Přesto jsme s Tomášem udělali veselou svatbu a začali bydlet sami. Naštěstí měl Tomáš domek, který mu zůstal po dědovi a babičce – rodičích toho zmizelého otce. Tomáš domek postupně přebudovával, až z něj byl moderní dům, jak naše bydlení ráda nazývám – se vším komfortem, jen si užívat. Jaký mám skvělýho muže, proč ho mamka tehdy pomlouvala? Rok po svatbě se nám narodil syn Honzík, za čtyři roky dcera Maruška. Jen co děti onemocněly nebo něco provedly, máma byla hned na místě s: „Já ti to říkala! Malé děti, malé starosti! Až povyrostou, ještě ti udělají paseku, s takovouhle rodinou!“ Snažila jsem se jí nevšímat, je to od ní spíš zvyk. Jde o to, že dcera neposlechla její vůli a vzala si Tomáše bez rodičů. Moje máma je zkrátka taková – chce, aby vše bylo podle ní. Už se s mým rozhodnutím smířila, dokonce, v hloubi duše, byla ráda, že Tomáš je zlatý ze všech stran. Nahlas by to ale nikdy neřekla. To by musela uznat, že se mýlila. A to tedy nikdy! Ani řeči o vnoučatech nebyly zlé – spíš strach o ně. Vlastně je zbožňuje a kdyby se jim něco stalo, byla by první na řece a před tím by si pro ty řeči vytrhala všechny vlasy. A přesto se občas bojím těch „velkých starostí“, podle zkušeností předchozích generací, které přijdou s dospíváním dětí. A děti rostly. Syn právě dodělal maturitu a chystal se do dospělého života. Honzík měl začít studovat na prestižní univerzitě v nedalekém velkém městě, jen 143 kilometrů daleko. Pro mateřské srdce je to vzdálenost mezi Zemí a Merkurem! Strašně daleko! První čtyři noci jsem vůbec nespala – jak se má kluk? Co když mu někdo ublíží? Co když dneska pořádně nejedl? Co když město zkazí tak hodného kluka? Nejdřív Honza bydlel v koleji, jak je pro venkovské studenty. Mé srdce to nevydrželo, a přemluvila jsem Tomáše, aby jsme Honzovi pronajali byt. Syn se rozhodl, že si bude na bydlení přivydělávat sám, a začal pracovat přes internet – je to náš chytrolín! Každý víkend jsem jezdila do města. Pomáhat Honzovi, uklidit, uvařit. Ačkoli měl v bytě překvapivě čisto. Doma si Honza nikdy moc neuklízel, spíš preferoval klasický nepořádek. A jídlo měl vždy uvařené, třeba karbanátky nebo maso v pekáči – chytrolín, říkám! Tomáše začaly moje cesty do města brzy štvát. – Maruško, nech už Honzu na pokoji! Nedáváš mu prostor! A mě si už vůbec nevšímáš! Odejdu k Lence pošťačce, aspoň mám klid! Napůl v žertu, ale vystrašil mě! Jak bych byla bez Tomáše – to nejde! A měl pravdu, bylo načase pustit syna žít samostatně. Ještě chvíli jsem byla jako mamina slepice, ale pak jsem se naučila žít s tím, že syn dospěl. Dala jsem mu svobodu, přestala se o něj starat, ale – jak se ukázalo – zbytečně. Jednou mi z fakultní kanceláře zavolali, že Honza vynechává přednášky a hrozí mu vyhození! To snad ne! Honza? To není možné! Vzala jsem si v práci volno a letěla do města. Tomáš mě neudržel, když jsem rozhodnutá, nic mě nezastaví. Syn nečekal můj příjezd. Obyčejně by nestihl uklidit, ale tentokrát ani nezatajil důvod absence. Tou důvodem byla dívka Anička. Pěkná, andílkovsky vyhlížející holka. To by ještě šlo – kluk má holku, to jednou přijde. Ale s ní tam byl ještě malý chlapeček! Roční, přesně řečeno. Všechno mi došlo. Ta holka s miminkem chce mého Honzu omotat kolem prstu a vzít si ho! Jsem moderní matka, dnes je to běžné, ale… Je to brzy, i na výchovu cizích dětí. Navíc Aničce bylo nanejvýš osmnáct, když vlastně stihla dítě? Uvnitř mě vřela bouře, ale ovládla jsem se. S Aničkou jsem se prostě pozdravila, s Honzou šla na kuchyň na vážný rozhovor. – Honzo, jsi do ní zamilovaný? – zeptala jsem se s nuceným úsměvem. – Moc, mami, – usmál se. – Co plánuješ s učením? – opatrně jsem šla k jádru věci. – Vím, že jsem to zanedbal, mamko, ale je to období. Neboj, napravím to. – O jaké období jde, povíš mi? – Nemůžu, mami, není to můj tajemství. Možná časem, až Aničku líp poznáte. Nevěděla jsem, co dělat, abych si ho neznepřátelila. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou a jela domů. – To je tvoje vina! – nalítla jsem na Tomáše. – Dal jsi mu svobodu! Teď tohle! Co budeme dělat? – Ale co se vlastně stalo? – ptal se s klidem. – Co ti vadí na hotovém dítěti? Když ho Honza bere za své, je náš. – Jsi připravený být mu dědečkem? – Proč ne? Jakmile se nám narodily děti, věděl jsem, že jednou budu děda. – Ale dítěti cizímu! – Maruško! Připadají mi tvé řeči cizí. Dítě nemůže být cizí! Zamysli se. Tomáš šel spát jinam, já chodila po prázdné ložnici. Nejprve jsem byla naštvaná na všechny – na život, na Aničku, na Honzu, i na Tomáše, že je na jejich straně. Postupně jsem se uklidnila – Tomáš měl jako vždy pravdu. Dítě za nic nemůže. Ani Anička, možná má složitou situaci. Nad ránem jsem si vynadala a uplakaná vlezla k Tomášovi do postele. – Promiň, Tomáši! Konečně jsem pochopila, jak vás mám ráda! – Pojď sem, bláznivá ženská, – zvedl deku, a já si k němu lehla. Tak jsme usnuli a s úsměvem jsem přijala, že budu babička. Co na tom? Kluk, co byl u Honzy, je milý! Jmenuje se Míša. Jenže nebylo vše tak jednoduché, jak jsem si myslela. Po nějaké době Honza sdělil, že půjde na dálkové studium a s Aničkou se chtějí vzít. Tentokrát jsem nespěchala, nejdřív to rozmyslela. Potom jsme s Tomášem jeli na víkend do města. Věřila jsem, že Tomáš pomůže všechno rozumně rozhodnout. Protože nervy byly na dřevo – na celou zimu. V předsíni nás uvítala Anička se slzou v oku: – Omlouvám se Vám! Nechci, aby to Honza dělal, ale on je tvrdohlavý. To asi víte. – Tvrdohlavý je slabé slovo, – řekl Tomáš a sundal boty, – ale není hloupý; když to rozhodl, má to důvod. Tak se uklidni, Aničko, probereme to u čaje. V kuchyni Honza nebyl. – Šel pro mléko, omlouvám se, – řekla Anička. – Proč se pořád omlouváš? – zeptal se Tomáš – ještě jsme nepochopili, jestli je vůbec za co. Do všeho se dostaneme. Připravíš unaveným hostům čaj? Já mám za sebou 143 km. – Jejda, samozřejmě! – rychle začala chystat. Tomáš oči v sloup, Anička se zasmála, já poznala, že Tomáš synovu volbu schválil – a rezignovaně jsem vydechla. U čaje, když Tomáš dojedl třetí domácí sušenku – což Honza určitě nepekl, vrátil se syn s nákupem. Honzík ho položil na stůl s vážným výrazem. V očích měl mužskou rozhodnost, novou, skoro jsem cítila, že už nemám právo mu něco nařizovat – je dospělý. – Rozhodli jste se vzít? – zeptal se Tomáš, když jsme sedli ke stolu. – Ano, a dál se o tom nebudem bavit, – řekl Honza odhodlaně. – Dobře. Jen chci vědět důvod. Čekáte další dítě? – Ne, to ne! – vrtěla hlavou Anička, trochu zčervenala. Napadla mě šílená myšlenka – možná s ní Honza ještě „nedospěl“ ke vztahu vedoucímu k dětem. Nemyslitelné, ale… – Proč tedy spěcháte s svatbou? – Jinak vezmou Míšu do dětského domova, – sklopila oči Anička. – Proč by měli dítě vzít? – zeptal se Tomáš. – Jeho máma zemřela ve vazbě – tiše vysvětlila Anička, chvěly se jí rty. – Aničko, nemusíš nic vysvětlovat! – zvedl se Honza. – Mamko, taťko, žádám vás, abyste přijali jen to, co jsem řekl. Ostatní je naše věc! – Honzo, počkej, – přerušila ho Anička. – Když jsme spolu, jsi moje rodina, i tví rodiče. Nechci před nimi tajit svůj život, to není správné. Zmlkla, já s Tomášem se na sebe podívali. – Aničko, Míša není tvůj syn? – zeptala jsem se. – Ne, to ne! Je můj mladší bráška, po mamce, tatínky máme různé. V tu chvíli bych nejradši všechny objala! Ale ovládla jsem se. Anička pokračovala: – Moje máma zemřela ve vězení, měla vrozenou srdeční vadu. Říkali, že měla s tímto diagózou štěstí. Její život nebyl snadný. Byla prudká naturelem, jak to vidím já. Napila se čaje, těžce povzdechla. Bylo jí to těžké, ale vyprávěla dál, ač jsme ji s Tomášem i Honzou chtěli zabrzdit. – Poprvé se dostala do vězení, když po hádce se zostalým otcem nešťastnou náhodou srazila na přechodu paní. Psali o tom i v novinách. Když ji zavřeli, otec mě vzal k sobě a žili jsme sami. Ještě než máma vyšla, otec se znovu oženil. Neodsuzuji ho, máma byla těžká povaha. Nová žena, Tereza, byla laskavá, máme skvělý vztah a právě jí vděčím za klidné dětství; s otcem mě vychovali, oni jsou má nejbližší rodina. Znovu se odmlčela, Honza jí pod stolem vzal za ruku, a já tušila, že horší ještě přijde. – Před třemi lety se máma zamilovala a úplně ztratila hlavu. Dan byl o deset mladší. Brzy se narodil Míša. Radovala jsem se z brášky, často jsem u nich byla. Při mně nebyly hádky, ale sousedé u soudu říkali, že často slyšeli křik a hádky. Jednou, dozvěděla jsem se později, se pohádali kvůli žárlivosti. Máma Dana strčila, on zakopl o přehoz, spadl a udeřil hlavou o stolek. Po dvou dnech zemřel v nemocnici, mámu zatkli. Zrychleně dodala: – Máma zemřela ve vazbě, nestačila ani na soud. Zastavilo se jí srdce. Prosím, nesuďte mámu přísně! Byla jako kolibřík – divoká, nespoutaná. Ale já ji měla moc ráda. – Teď promiň nám, Aničko, – řekl Tomáš, když ona skončila. – Že jsme tě nutili to vyprávět. Ale máš pravdu, jsme rodina, musíme se podporovat. S hanbou přiznávám – chtělo se mi vykřiknout: „Co to vyvádíš, Honzo! Synku, prober se, takovou rodinu nechceme! My jsme neměli mezi sebou nikdy žádnou kriminálnici!“ Ale zadržela jsem se – před očima mi vyvstala jasná vzpomínka, jak stojím ve svatebních šatech a máma u mě pláče, přemlouvá mě, ať Tomáše neberu. V duchu jsem se plácla po tváři a domlouvala si: „Maruško, nesuď lidi podle rodičů! Ty to máš vědět nejlíp!“ Tenhle vnitřní monolog udělal kouzlo – napadla mě šílená, ale báječná myšlenka. Podívala jsem se na Tomáše, usmívá se. Už to pochopil – a souhlasí! Tomáš, aby to stvrdil, přikývl: – Co kdybychom, přátelé, vzali Míšu do opatrovnictví my s mámou? Vy byste si dali čas, počkali s rodinou, dodělali školu. – Jak to myslíš? – divila se Anička. – Táto, nech toho! – zvolal Honza. – Vesnice je skvělé místo pro dětství, pamatuj na své vlastní. A kdykoli si ho můžete vzít zpět. – Nám je teď bez tebe smutno, Honzo, rádi bychom se o Míšu postarali. – Tvoje sestra se už víc zajímá o kluky než o rodiče. – Aničko, – řekla jsem klidně – rozhodnutí je na tobě. – Jak vám můžu takovou tíhu naložit? Vždyť ani můj táta s Terezou si ho nevzali. A najednou v polospánku přišel na kuchyň ten, kvůli komu se to všechno řeší. Došoural se na kuchyň, a hned vztahoval ruce, rovnou k Tomášovi. – No to je tíha, – zasmál se Tomáš a vzal Míšu do náruče. – Tomáši, jsi ještě mladík, až se divím, že nejsi děda, – smála jsem se. – Počkej, – hrozil mi pěstí a zašeptal – já ti v noci předvedu dědu. Děti chvíli protestovaly, ale nakonec souhlasily, že si vezmeme Míšu k sobě. S opatrovnictvím nebyl problém. Paní, co nám pomáhala, říkala, že je běžné, když starší páry berou malé děti – své už mají dospělé, ale lásky a něhy mají na rozdávání. My s Tomášem toho měli tolik, že jsme při péči o Míšu úplně omládli. Když jsem vstávala v noci k Míšovi, často mi tekly slzy štěstí. Máma nás za ten nápad jako obvykle kárala – ale nakonec si Míšu zamilovala nejvíc ze všech, a on ji. – Ach, Maruško, co si počnete! – lamentovala máma, když šla Míšu ukonejšit, – Čípak jsou to očka, co se už klíží, kdo to chce spát? A pak zase: – Co si jen myslíte, Maruško! A čí jsou to ručičky plné špíny?! Nevím, jak to zvládnete? Kdepak je můj Míša, kam se schoval?!