Dnes jsem si znovu vybavil den, kdy jsem musel rozhodovat o osudu dítěte, které nebylo moje. Byla středa, domů jsem dorazil z práce dřív než jindy, v hlavě temno. Beze slova jsem podal Lence obálku.
Co se stalo? zeptala se.
Věra už není. Bez mého souhlasu nemohou poslat Adama do dětského domova.
… O tom, že mám syna z minulého vztahu, Lenka věděla už před svatbou. Tuctový příběh. Na vojně jsem se zamiloval. Po návratu jsem si přivedl tu dívku, pronajali jsme si malý byt. Ale příliš brzy si sbalila věci a odstěhovala se zpět do Brna.
Pak přišel telegram: gratuluji k synovi. Co mezi námi nevyšlo, o tom jsem Lence moc nevyprávěl, a ona ani nenaléhala. Bylo to prostě minulost. K čemu se vracet ke starým ranám?
Když byla Lenka ve čtvrtém měsíci těhotenství, objevila se bývalá zničehonic ve Zlíně s ročním Adamem. Udělala kolem toho velkou scénu, chtěla vše vrátit zpět. Poslal jsem ji pryč a zůstal s Lenkou. Lenka mi nikdy nic nevyčítala co se mělo stát, stalo se, a bylo to ještě předtím, než jsme se potkali.
Věra podala žádost o alimenty a já platil, jak zákon káže. Poté se už neozvala ani dopis, ani hovor. Až později jsme se dozvěděli, že se vdávala dvakrát, a po druhém rozvodu to nezvládla zemřela na otravu léky.
V té době jsme s Lenkou už měli dvě děti. Syn, Tomáš, jen o fous mladší než Adam, a malou Haničku, která právě slavila první narozeniny. Druhého potomka jsme chtěli až ve chvíli, kdy jsme si pořídili vlastní dům.
Dřevěnice, bez komfortu, ale čtyři pokoje, dvorek, kůlna a záhonky… Po té stísněné garsonce to bylo neuvěřitelné štěstí! Tomáš celý týden běhal po domě a dvorku jako utržený ze řetězu.
…Vychovávat cizí dítě? To jsem tedy nečekal. Viděl jsem toho kluka před sedmi lety a vlastně jsem o něm nic nevěděl. Jaký je? Co všechno zažil? Byl jsem nervózní. S vlastním rošťákem to někdy sotva zvládám, natož se dvěma dětmi skoro stejného věku. Budou spolu vycházet? Práce mám dost, děti jsou většinou na Lence.
Tyhle myšlenky se mi honily hlavou během chvilky. Lenka nic neříkala, jen seděla v předsíni a tvářila se rozhodně. Najednou jsem si představil, jaké by to bylo, kdyby podobný osud potkal našeho Tomáše. Co bych si počal? A hned vše bylo jasné:
Vítku, samozřejmě si Adama vezmeme k sobě, o tom není řeč. Je to tvůj syn a našim dětem bratr. Kdybychom to odmítli, jak bychom s tím žili? Kde jsou dva, tam se vejde i třetí. Zvládneme to, vychováme je!
Za měsíc přijel Adam. Tichý, plachý, poslušný. Vůbec se nepodobal akčnímu a drzému Tomášovi. Paradoxně to možná všechno zachránilo Adam si nechtěl hrát na vůdce, spíš se nechal vést, a kluci si tak rychle porozuměli. A Hanička? Ta vše rozesmála drobná, veselá, roztomilá měla ráda celý svět.
Na podzim Adam nastoupil do první třídy. Vedl si dobře, bývalá ho asi připravovala. Materiálně to bylo těžké, ale snažil jsem se a později šla do práce i Lenka. Děti rostly, staly se nám velkými pomocníky. Žili jsme v souladu, nikdy jsme kluky nerozdělovali na vlastního a cizího”.
Když šel Adam na univerzitu, Lenka vážně onemocněla. Dlouho byla v nemocnici, po operaci to s ní nevypadalo dobře. Měl jsem strach, ale ona byla silná myslela na děti, které ještě nebyly na vlastních nohou, a věřila, že musí bojovat pro ně. Toužila vidět syny i dceru dospělé, šťastné, a snad se dočkat vnoučat. Mě tahle rána zlomila začal jsem pít, čím dál víc.
Adam, v osmnácti, se stal oporou rodiny. Přestoupil na dálkové studium, našel si práci. Ze všech dětí nejvíc pomáhal matce téměř denně za ní chodil do nemocnice, četl jí, ptal se, co a jak mají rádi Tomáš a Hanička, a pak podle toho vařil a nosil jí ochutnat. Tajil před ní, že Tomáš začal chodit s partou, která skončila v maléru. Naštěstí z toho nebyl kriminál, dostal podmínku.
Lenka se uzdravila. Můj vztah s ní se ale pokazil, dnešní době už mi nikdy plně neodpustila tehdejší slabost a zradu. Díky tomu, že dům je velký, žijeme spolu spíš jako sousedé. Snažím se nepít, ale sem tam mě to zase stáhne.
Před rokem Adam přivedl domů snachu. Andreu znal už od školky. Studuje psychologii a okamžitě se pustila do toho, aby tchána vytáhla z náručí alkoholu. Život jde dál. Brzy se dům naplní dětským smíchem mladí se právě dozvěděli, že čekají dvojčata.
…Každý den děkuji Bohu za Adama a věřím, že žiju jen díky tomu, že jsem kdysi dokázal najít místo ve svém srdci pro dítě, které nebylo moje.
