Mikuláš přijel na venkov navštívit svoji tetu. V téhle vísce už Mikuláš nikoho neměl rodiče dávno odešli, ostatní příbuzní se rozutekli po republice, jediná zůstala teta Helena.
Mikuláš došel k ní známou pěšinou, otevřel vrzavou branku, a na dvorku ho čekala teta Helena.
To jsi nám nemohl aspoň zavolat, že přijedeš? spustila, ale hned vzala synovce do vřelého objetí. A kde máš Marcelu s dětmi?
Nevyšlo jim to, zůstali ve městě, odpověděl Mikuláš, i když mu v tu chvíli Marcela nescházela.
Teta Helena hned rozložila na stůl, co dům dal, polévka voněla až na zápraží, a po obědě přešla na vážnější notu.
Podívej, co jsem našla ve staré truhle v komoře, vytasila se najednou a podávala Mikulášovi jakýsi zaprášený papír.
Mikuláš zvědavě list otevřel a četl. Jak se postupně pročítal řádky, tvář mu tuhla.
No tak se hned neděs, chlácholila ho teta Helena. Vždyť je to staré snad jako ta truhla! Třeba je teď všechno jinak. Proboha, vždyť máš dvě děti! Nebo myslíš, že ti je sem přivál severák?
Tu noc Mikuláš zůstal u tety přespat. Ale oka nezamhouřil, protože ten dokument se týkal jeho samotného. Lékařské posudky sice už dávno vyhazujeme do sběru, ale tenhle vypadal podezřele úředně. Ve svých sedmi letech prodělal ošklivou nemoc a dle těchhle papírů, v budoucnu nebude moci mít děti. O existenci papíru neměl tušení, vydali ho tenkrát mamince, když byl sám ještě kluk s rukama od malin.
To snad nemyslí vážně, honilo se Mikulášovi hlavou. To bych prý musel vychovávat cizí děti. Ale to snad ne! Vždyť v Marcelu mám důvěru!
O maminku Mikuláš přišel, když byl ještě školák. Brzy si otec domů přivedl novou paní; od té doby chodíval Mikuláš na noc spíš k tetě Heleně, co bydlela hned vedle. Byla to mladší sestra jeho maminky a prakticky mu nahradila mámu. Přirostl k ní, možná že i její krupicovou kaši měl radši než veškeré jídlo z domova.
Po vojně Mikuláš už neměl chuť se do vesnice vracet. Jednak tam nebyla žádná práce, a jednak vztahy s otcem byly inu, jako rybník bez vody. Ve městě nastoupil jako řidič a bydlel v internátu. Coby zkušený šofér se po čase dal na kamionovou dráhu. A díky tomu si pak pořídil i vlastní byt.
A v tu dobu poznal Marcelu. Ta mu sdělila, že čekají rodinu, ještě než šli na úřad na matriku. Měli se upřímně rádi a tři roky po narození dcery přišel na svět i syn.
Když se blížil ke čtyřicítce, nazdařbůh už nejezdil. Měl naspořeno pár set tisíc korun, pustil volant a zkusil rozjet malou firmu na autodopravu. Začátky nic moc, ale časem podnikání začalo nést ovoce a brzy měl slušné příjmy.
Od tety putoval Mikuláš rovnou do Prahy. Doma být nemohl měl v hlavě hromadu otázek. Dostal se na důkladnou prohlídku a jeho podezření se potvrdila. Vrací se domů, je jako tělo bez duše.
Mikuláš je zpět! vítala ho Marcela. Dáš si oběd?
Ne, odsekl suše a položil před ni ten osudný papír.
Co to je? vykulila oči Marcela.
To je, pravil Mikuláš, papír, co říká, že jsem v životě vůbec nemohl mít děti.
Marcela si sedla a nevěřícně na něj koukala.
Ale prosím tě, to je nějaký omyl, Mikuláši!
Takže chceš ještě lhát? zatvářil se chladně Mikuláš. Víš co? Mě už tu neuvidíš, pokud to neřekneš, jak to bylo.
Marcela polkla naprázdno a přikývla.
Z Marcely se vyklubala docela upovídaná zpovědnice. První láska byl spolužák Míra. Po škole spolu ještě chodili, ale Míra nakonec odhopkal za její kamarádkou.
A tehdy jsem potkala tebe, pokračovala. Za pár měsíců jsem zjistila, že jsem v tom. Upřímně jsem nevěděla, jestli je to tvoje, ale byla jsem vyděšená z toho, co na to řeknou rodiče. Svatba byla vysvobození.
Dobře, to první dítě snad zvládnu rozdejchat, přerušil Mikuláš. Ale co syn? Toho mi jako vysvětliš jak?
Marcela začala brečet. Snažila se otírat slzy dlaní, což ji moc nespasilo.
Byls tehdy věčně na cestách. Jednou se ozval Míra, že je v Praze a nenapadlo ho nic lepšího, než mě pozvat na večeři. Nevím, co mi hráblo, ale šla jsem s ním. Od té doby už jsem ho neviděla. Tu chybu si nikdy neodpustím. Ty jsi moje láska, Mikuláši. On byl jen poblouznění.
Když domluvila, Mikuláš jen seděl u stolu s hlavou v dlaních, jako by hledal v podlaze smysl života.
Mikuláši, prosím, neodcházej. Nemůžu bez tebe být.
Já na tebe ani nechci vidět, řekl Mikuláš, popadl bundu a zmizel ve dveřích.
Marcela, celá ubrečená, běžela za ním, ale Mikuláš práskl dveřmi a byl pryč.
Aby na to pořád nemyslel, trávil Mikuláš dny po práci v dílně a víkendy projížděl do Heleniny chalupy. Noci byly úmorné a v hlavě pořád kolovala otázka: Co jsem komu udělal, že mě takhle vypekli? Jak se s tím dá vůbec žít?
Ráno měl v hlavě úplný chaos.
A kdybych to věděl už dřív? říkal si. Kdybych po vojně zjistil, že nemůžu mít děti, tak bych do rodiny nikdy nešel. Nikdy bych nepoznal, co to je být táta. Nebyly by první krůčky, žádné radosti kolem dětí, žádné rodinné štěstí. Vlastně jen díky svému nevědomí se ze mě stal spokojený chlap.
V neděli dojeli za Mikulášem děti.
Tati, nevím, co se doma děje, ale nás teď taky nechceš vidět? spustila hned ode dveří dcera.
Ale prosím tě, copak bych vás neměl rád? S mámou máme teď jenom trochu větší hádku.
Tati, vrať se domů, máma brečí ve dne v noci. Co když si něco udělá? vmísil se syn do debaty.
A já tě ještě rozveselím, zablikala na tátu dcera Brzy budeš dědeček!
Mikuláš ji pevně obejmul.
Tak to je teprve novina!
A bez tebe nikam nejedem, řekl rozhodně syn. Dělej, vždyť jste spolu vydrželi tolik let. Kvůli ničemu se nerozcházejte.
Tak jo, jste perníkáři, že mě umíte ukecat, zasmál se Mikuláš. Tak jedem. Domů.
