Nikdy by mě nenapadlo, že pět minut čekání dokáže člověku obrátit život naruby. Ale přesně to se mi stalo.
Začalo to před třemi lety. Poprvé jsem ji zahlédl, když se šourala ke stanici. No jo, šourala je slabé slovo. Byla to starší paní, s holí, poctivě táhla nohy za sebou a v druhé ruce mávala, jako kdyby na tom závisel osud světa.
Zastavil jsem. Jasně, že jsem zastavil.
Děkuju vám, synku, zafuněla, chytila se madla a pomalu nastoupila. Moje kosti už nejsou, co bývaly.
V klidu, jen se posaďte, odpověděl jsem.
Od toho dne byla stálicí mých jízd. Každé úterý a pátek, vždycky v mém autobuse někdy jela na kontrolu k lékaři, jindy navštívit sestru. Problém byl pokaždé stejný: dorazila právě ve chvíli, kdy jsem měl zavírat dveře a vyrážet.
Podruhé, když jsem ji zase v zrcátku zahlédl, jak se blíží pochodem šneka, kolega za mnou poznamenal:
Jedem, jsme ve skluzu.
Já ale koukl zpátky. Měla to své staré zelené kabátko a tašku v ruce.
Počkáme, rozhodl jsem.
Dostaneš vynadáno
Tak ať.
Nastoupila, usmála se na mě těma svítivýma očima a zašeptala:
Jste anděl.
A tak se z toho stal zvyk. Každé úterý a pátek jsem stával u její stanice a pokud tam ještě nebyla, počkal jsem. Třicet vteřin. Minutu. Tři minuty. Jak bylo třeba. Nikdo si nestěžoval. Lidi si ji oblíbili. Občas už někdo vyhlížel z okýnka a volal:
Hele, už jde!
Časem mi začala nosit domácí bábovku.
Pekla ji vnučka, říkávala vždycky, ale nikdy jsem tomu úplně nevěřil.
Jeden pátek v červenci však nepřišla. Ani příští úterý. Uběhl týden, pak druhý. Pořád jsem stavěl a koukal za roh, ale nikde nikdo.
Určitě je nemocná, řekla jednou jedna žena, co jezdila často. Vždyť už je stará
Po třech týdnech jsem ji uviděl znovu. Tentokrát šla ještě pomaleji, místo hole už měla chodítko. Slezl jsem z autobusu a přišel k ní.
Jste v pořádku?
Oči se jí hned zalily slzami.
Byla jsem v nemocnici. Ale říkala jsem dceři, že musím ještě aspoň jednou jet tím vaším autobusem.
Pomohl jsem jí nastoupit a celý autobus začal tleskat.
Minulé úterý jsem měl poslední šichtu na téhle lince. Po třiceti letech za volantem jsem šel do důchodu. Dorazil jsem ke stanici a ona tam nebyla sama. Byly tam desítky lidí cestující z let, sousedé, dokonce i prodavač z večerky na rohu.
Měli velký transparent:
Děkujeme. Naučil jsi nás, že laskavost nikdy nechodí pozdě.
Zůstal jsem stát jako opařený, netušil jsem, co se děje. Ona přišla pomalu, podpírala se vnučkou, a objala mě.
Tys na mě tolikrát počkal, povídá. Dnes čekáme my na tebe.
Padly slavnostní řeči a přidělali cedulku ke stanici. Prý se bude jmenovat po mně zastávka toho, kdo vždycky počká.
Třásl se mi hlas.
Já… já jsem jen čekal. To je všechno.
Někdo zezadu zakřičel:
Není to málo! V Praze všichni pořád spěchají, nikdo nepočká!
Zase začali tleskat.
Večer jsem doma všechno vyprávěl manželce. Ta se na mě podívala a povídá:
Proto tě miluju. Celý život víš, kdy je čas zastavit se.
Pověsil jsem tu ceduli mezi fotky našich dětí. Nejdůležitější ale zůstalo tady vzpomínka na její úsměv, když vždycky nastupovala, a to tiché děkuju, synku.
Říkají, že jsem udělal něco výjimečného. Já jen počkal.
A někdy si myslím, že právě tohle je to největší, co pro druhého můžeme udělat jen počkat, i když nám svět říká, ať jedeme dál.
