Nikdy jsem se nad tím moc nezamýšlela, dokud mě budoucí tchyně pořád neprudila kvůli svatebním šatům. Jenže pak jsem přišla domů a zjistila, že moje šaty za 70 000 korun jsou v tahu! Fakt? Ona je tajně oblékla, roztrhla a ještě odmítla cokoliv zaplatit. Zuřivá a zoufalá jsem se jí postavila a měla jsem eso v rukávu, které všechno změnilo.
Možná jsem měla tušit, že je něco špatně, už když Jana, moje budoucí tchyně, pořád mlela dokola to samé: Už sis vybrala šaty? a nebo Hlídáš, abys nevypadala jak prostěradlo, že, Zdenko? Opravdová perla mezi tchyněmi.
Přestože se ji nedalo zastavit, vždycky měla nějakou pohotovou výmluvu, když jsem ji zvala na výpravu do svatebních salonů. Promiň, Zdeničko, mám migrénu, dušovala se jednou. Jindy zas: Celý víkend jsem úplně zavalená prací a povinnostmi, víš jak.
Moje máma si toho samozřejmě nemohla nevšimnout.
To je dost zvláštní, tolik to řeší a na šaty kuknout nejde ani jednou? rýpla si, když jsme toho dne obcházely už třetí salon v centru Prahy.
Jen jsem protočila oči a zkusila se raději soustředit na hledání těch vysněných šatů.
Taky mi to přijde divný, ale aspoň mi nemůže kritizovat vkus. Však víš, jak je zasmála jsem se kysele.
Pomaloučku jsem dokráčela k zadní části salonu a tam mě to praštilo do očí šaty áčkového střihu v barvě šampaňského, krajka jak z pohádky, živůtek do srdíčka. A když jsem si je oblékla? No konec, světlo na place, já jsem nevěsta z filmů. Jak to kopírovalo boky, jak se třpytily ty drobné korálky… Prostě to byly ony.
Zdeničko, to jsou ony! Ta jedna pravá, zašeptala dojatě máma slzička samozřejmě nechyběla.
Na visačce visel mastný cenovka: 70 000 Kč. Víc, než jsem plánovala utratit, ale co dokonalost má někdy cenu, kterou je potřeba prostě spolknout.
Stála jsem v kabince, máma mě fotila jak paparazzi a já byla ta pravá česká nevěsta snů.
Doma jsem Janě napsala, že už mám své šaty. Ozvala se mi dřív, než jsem stačila dopsat zprávu: Přines mi je ukázat! Okamžitě!
Mrzí mě to, Jano, ale šaty nechám pěkně doma až do svatby. Máma ti poslala fotky, odepsala jsem.
Ne! Fotky nechci. Přines osobně! Během pěti minut další výkřik do tmy.
Opět jsem odmítla. Kdybych měla nosit svoje drahé svatební šaty přes celou Prahu jen proto, aby je viděla? Ani náhodou! Nakonec to vzdala aspoň naoko.
O dva týdny později jsem byla celý den u mámy, řešily jsme detaily svatby. Večer přijdu domů, a už ve dveřích mi bylo divné ticho. Nikde žádné boty od Marka To je podezřelý.
Marku? volám, když odhazuji klíče na linku. Žádná odpověď.
Chci se převléct ale v ložnici mě málem trefí šlak. Taška se šaty už nevisí na dveřích skříně. A je mi jasný, kdo v tom má prsty.
Prsty se mi třásly vzteky, když jsem vytáčela Markův mobil.
Ahoj, lásko ozve se. Jeho hlas zní, jako by ho právě chytli při podvodu v obchodu.
Odnesl jsi moje šaty k mámě, že jo? zasyčím skrze zuby.
Jen je chtěla vidět, a ty jsi nebyla doma, tak
Přerušila jsem ho: Okamžitě je přines zpátky. Teď hned!
Za půl hodiny byl doma. Usmíval se, jako by donesl květiny, ale pohled v očích mluvil jasně. Sáhla jsem po tašce, otevřela ji a málem mě omývali.
Šaty byly povolené, krajka na několika místech popukaná, zip trčel na křivo a chybělo mu pár zubů. Prostě katastrofa.
Co jsi udělala? zašeptala jsem.
Co tím myslíš? Mark se tvářil nechápavě jak student matematiky u maturity.
Tím! ukázala jsem na zip, díry v krajce, vytahanou látku. Slzy mi stékaly po tváři, jak mi docházelo rozsah zkázy. Moje svatební šaty jsou v háji!
No tak hrozné to není třeba byly už nějaké vadné. Možná se zip rozbil, když mamka sáhla do tašky
Nedělej ze mě blbce! vyjela jsem. Jediný způsob, jak tohle mohlo vzniknout, je Panebože, ona si je oblékla, že?!
Eh
Jak jsi mohl, Marku? Zvedám telefon a volám Janě. Není ani mojí velikosti, a i kdyby byla, JSOU TO MOJE SVATEBNÍ ŠATY! Ne nějaká hadra z Tesca.
Zvedla to a já dala hlasitý odposlech.
Zničila jste mi šaty! Krajka je v čudu, zip rozbitý, látka vytahaná Vy i Mark mi dlužíte 70 000 korun!
Mark zbledl. To přece nemyslíš vážně
A Jana? Ta se začala smát. Fakt! Smála se jak hrdinka z telenovely.
Neblázni, vyměním zip a bude to jak nové.
To teda nebude! zavzlykala jsem. Když zalepíte pneumatiku, neuděláte z ní novou. Šaty je třeba vyměnit, Jano. Věděla jste, že se na šaty nesahá!
Děláš z komára velblouda, otráveně řekla.
Podívala jsem se na Marka, jestli mě podpoří. Samozřejmě zírání do země, co bych taky čekala.
Srdce mi puklo. Už jsem na to neměla nervy, ani na něj, ani na jeho maminku. Zavřela jsem telefon, zašila se do ložnice a brečela do polštáře s roztrhanými šaty v náručí.
Za dva dny u mě zazvonila Markova sestra, Radka. Tvář jak po třech pohřbech.
Byla jsem tam, spustila natvrdo. Když si to mamka natahovala. Zkoušela jsem jí domluvit, ale znáš ji. Je mi to fakt líto.
Pozvala jsem ji dál, vytáhla telefon a pokračovala: Jednu věc jsem mohla udělat. Vyfotila jsem to. Ty fotky ti pomůžou dostat z ní peníze.
Na mobilu svítila Jana natlačená v mých šatech, pózuje před zrcadlem, zip na pokraji života a smrti, úsměv uši nevoli.
Teď už musí zaplatit, Radko, hlesla jsem.
Poslechla jsem si do detailu, jak fotky použít, abych Janě pořádně zatopila.
Vybavená tímto tajným arzenálem jsem Janě psala, že pokud nenahradí škodu 70 000 korun, ukážu světu, jak vypadá rocková královna v cizích svatebních šatech.
Stejně si to netroufneš dát ven, dělala suverénku, zaťukávajíc upravenými nehty na telefon. Chápeš, co by to znamenalo pro rodinu?
Podívala jsem se na její dokonalý make-up a fešné šaty, pak zpátky do očí: Vyzkoušejte mě.
Ruce se mi třásly, jak jsem večer vytvářela příspěvek na Facebook. Přidala jsem fotky Radky i svoje zničené šaty a stručně shrnula, jak moje budoucí tchyně šaty vyzkoušela, zničila a odmítla nést odpovědnost.
Svatební šaty nejsou jen šaty, napsala jsem. Jsou to sny, naděje, důvěra a to všechno teď leží spolu s těmi šaty ve švech.
Ráno Jana vtrhla do bytu bez klepání. Tvář rudá jak po maratonu.
Okamžitě to smaž! Máš vůbec tušení, co si teď o mně lidi myslí? Přátelé, farnost, všichni to viděli!
Tohle jste si způsobila sama, Jano. Neměla jste mi lézt do šatů.
Marku! Řekni jí, ať to smaže!
Mark mezi námi postával a komplet ztuhl jak srna před autem. Mami, kdybys prostě nabídla náhradu
Cože? To po všem, co tady provedla? Nikdy! Její hlas přelomil tón, který normálně rezervujeme pro cirkusové medvědy. Nikdy!
Koukla jsem na Marka naposledy pořádně. Jak pořád vyklízí pole, dopustí, aby po nás jeho maminka šlapala jak po metrovém sněhu, jak mě podrazil. Fakt jsem se rozhodla.
Máte pravdu, Jano, řekla jsem klidně. Šaty už řešit nemusíme.
Sundala jsem zásnubní prsten a položila ho na konferenční stolek. Protože žádná svatba nebude. Zasloužím si chlapa, co se za mě postaví, a tchyni, co zná hranice.
Ticho se dalo krájet nožem na chleba. Jana mlčela jak ryba, Mark se nadechoval jako před infarktem, ale já mezitím držela dveře dokořán.
Prosím, odejděte. OBA.
A když jsem za nimi zavřela, bylo mi poprvé po měsících lehko.
