„Nikdo je nevyháněl,“ odpověděli jsme oběma, „sami se z nějakého důvodu rozhodli nezůstat! Nechte je přijet! Budeme rádi.“ „Seď! Nejsme doma!“ pronesl klidně Petr. „Ano, vždyť zvoní!“ Valérie strnula a zvedla se z gauče. „Ať zvoní,“ odpověděl Petr. „A co když je to někdo důležitý?“ zeptala se Valérie. „Anebo kvůli něčemu?“ „Sobota, dvanáct hodin,“ prohlásil Petr. „Nikdo jsem nezval, nikoho nečekám! Závěr?“ „Jen se podívám kukátkem!“ zašeptala Valérie. „Seď!“ Petrův hlas měl ocelovou ostrost. „Nejsme doma! Ať to je kdokoliv, může jít zpátky!“ „A ty víš, kdo tam je?“ zeptala se Valérie. „Tuším, proto říkám, ať sedíš a nevystrkuješ se u oken!“ „Jestli je to, co si myslím, jen tak lehce neodejdou!“ poznamenala Valérie a pokrčila rameny. „To záleží na tom, jak dlouho jim neotevřeme,“ odpověděl klidně Petr. „Dřív nebo později to vzdají. Spaní na chodbě je taky moc neláká. A my dva stejně nikam nemusíme. Tak seď, vezmi sluchátka, mobil a pusť si film.“ „Petře, volá mi máma,“ řekla Valérie a ukázala displej telefonu. „Takže za dveřmi stojí tvoje teta se svým nešikovným synem,“ uzavřel Petr. „Jak to víš?“ podivila se Valérie. „Kdyby tam stál můj bratranec – a Petr schválně protáhl nad slovo bratranec slabiku ‚e‘, až to znělo jedovatě – volala by moje máma!“ „Jiné možnosti nebereš?“ zeptala se Valérie. „Kdyby to byli sousedi, nechci s nimi mluvit. Kdyby naši přátelé, dávno by odešli po pár zvoněních. Ti slušní by dopředu zavolali, zda můžou přijít – a ne zvonit půl hodiny v kuse! Jen naši otravní příbuzní umí tak bezostyšně trápit zvonek!“ „Petře, to je moje teta,“ pronesla Valérie smutně. „Máma poslala zprávu. Ptá se, kde jsme se zapomněli, že teta Natálie u nás na pár dní zůstane, má něco vyřizovat ve městě!“ „Napiš jí, že ve městě je spousta hotelů,“ usmál se Petr. „Petře!“ napomenula ho Valérie. „To nemůžu napsat!“ „Vím, vím,“ zamyslel se Petr. „Tak napiš, že doma nejsme, že jsme teď v hotelu, protože se v bytě hubili švábi!“ „To je ono!“ Valérie odepsala. „Petře, píše, že teta chce dva pokoje: pro ni a pro Kubu,“ podivila se Valérie. „Napiš, že nemáme peníze. Ještě přidej, že jsme si vzali dvě postele v hostelu, a s námi na pokoji je patnáct cizinců,“ usmál se Petr své vynalézavosti. „Máma se ptá, kdy se vracíme,“ podívala se Valérie. „Napiš za týden,“ mávl rukou Petr. Zvonek utichl. Manželé si oddychli. „Petře, máma píše, že teta přijede za týden,“ řekla Valérie vyčerpaně. „A to zas nebudeme doma,“ poznamenal Petr. „Petře, víš, že to není řešení? Nemůžeme přece utíkat věčně… Co když přijedou ve všední den? Co když nás počkají po práci? Moje teta, tvůj bratranec, ti zvládnou cokoli!“ „No jo,“ posmutněl Petr. „A kdo nás donutil koupit třípokojový byt?“ „Brali jsme ho kvůli naší budoucí, velké rodině,“ připomněla Valérie. „Dítě potřebujeme,“ řekl vážně Petr. „Nejlíp rovnou dvě!“ „A já jsem proti?“ rozčílila se Valérie. „Vždyť víš, že musím na vyšetření! Nedaří se…“ „Odstranit nervy a bude to,“ řekl Petr vážně. „Nervují nás střídavě – tvoji, moji! Nejradši bych je všechny vyhnal na konec světa! Kvůli nim to nejde.“ Valérie neodporovala. Věděla, že má Petr pravdu. Před svatbou prošli drahými vyšetřeními na genetiku, na plodnost. Všechno bylo v pořádku. Jenže děti museli kvůli novému bytu odložit. Na dědictví nebylo spolehnutí. A před svatbou oba žili u svých maminek v malých bytech. Měli jen na sebe. Pět let tvrdé práce, šetření – nakonec velký byt! Starší stavba, potřeboval opravy, nábytek od nuly. Ale štěstí obrovské! Ani nestihli oslavit nové bydlení, když se objeví Valériina teta, ještě se synem. A aby mladí neprotestovali, přivedla i tchyni. „No, tady se vás nebojí, místa dost! My s Valčou trpěly v jedné místnosti!“ „Paráda,“ schválila teta Natálie. „Pro mě pokoj a pro Kubu zvlášť!“ „V obýváku se nespí,“ řekl Petr. „To je pokoj na odpočinek!“ „Já pracovat nehodlám!“ zasmála se teta Natálie. „Valérie, vysvětli mu, že mi se synem v jedné není dobře, on chrápe! A vůbec, hosti jsou v domě, a vy ještě nestolujete!“ „No, nečekali jsme vás,“ ohradila se Valérie. „A ani lednice není plná,“ podpořil ženu Petr. „Tak dobře,“ ukázala teta vstřícnost. „Petře, skoč do obchodu, Valérie – šup na kuchyň!“ „No, co tu stojíte?“ okřikla tchyně. „Tak se přijímají hosté!“ „Nejsou trochu drzí…“ vykřikl Petr, ale Valérie ho odtáhla stranou. A když mu sundala ruku z úst, zeptal se: „Valérie, nepomíchal tu někdo role? S chutí bych je všechny poslal k tvé mámě! Pokud přijeli na návštěvu, ať se podle toho chovají! Co to jako je?“ rozčiloval se Petr. „Petře, je to prostá žena! Ze vsi! Tam je to tak běžné…“ „Znám vesnické, ale takové drzosti nikde nevedou! To je čistá neomalenost!“ „Miláčku, nehádáme se s mámou a tetou! Prosím! Jinak mi zničí nervy! A tobě budou navěky nepřátelé! Tohle potřebuješ?“ „Je mi jedno, jak mě berou! Pokud mě takto vnímají, nebudu je vůbec registrovat! Ať si trhnou, nezapláču!“ „Petře, miláčku! Mě ušetři! Jestli teď tetičku Natálii vyženeme, máma mě zatratí! A nikoho jiného nemám!“ Tento argument zabral. Petr skřípl zuby a šel do obchodu. Teta Natálie zůstala místo zamýšlených tří dnů dva týdny. A Petr přešel na kozlíkové kapky už druhý večer. Odjezd tety s Kubou slavilo mladé manželství radostně – s koštětem a mopem. Tři dny drhli byt. Pak nastala podobná situace z Petrovy strany. „Brácho, přijedu jen na chvilku,“ objal ho Damián až do skřípnutí kostí. „Musím něco vyřízení, a pak zpátky!“ „To nemůžeš sám?“ zeptal se Petr. „Ty jsi padlý na hlavu? Mám rodinu! Nechávat je v obci a sám v Praze? Mysli! Co když se mi něco stane? Žena mě musí hlídat!“ „Proto jsi přitáhl děti?“ zeptal se Petr. „A s kým je nechám?“ Damián poplácal bratra po zádech. „Ať si hrajou! Dáme si Prahu jako za mlada!“ „Damiáne!“ zakřičela Silvie. „Já ti tak tu Prahu „proklepu“, že nebudeš vědět, která bije!“ Za hodinu a půl po příjezdu bratrance už Valérie padala s bolestí hlavy. Děti lítaly bytem a vřeštěly. Silvie uměla jen řvát, jinak nemluvila vůbec. A Damián pořád někam chtěl, což jeho ženu dohánělo k ještě většímu jekotu. „Petře, nejsi jediný syn maminky?“ zašeptala Valérie zpola v polštáři. „Je to bratranec z matčiny strany,“ zamručel Petr. „Říkám mu prostě brácha.“ „Mně je to fuk, jde ho nějak vyprovodit?“ „Víš, já bych nejraději, ale je to stejná situace jako s tvojí tetou. Máma mi pak vymáchá mozek lžičkou a donutit sníst!“ Nevystačili si ani od jedné návštěvy a už zvonili noví nečekaní hosté. Teta Natálie s Kubou si neustále hledali „práci“ ve městě. Bratranec Damián s rodinou jezdili „vyřizovat věci“. Ani matky nezapomněly na své děti – tchyně trápila zetě, vlastní máma zase snachu. Stálý stres ničil duši i zdraví mladé dvojice. O dětech na takové kolotoči neustálých návštěv nemohla být řeč. Nejenže zdraví sláblo, ale prostě – kdy? „Vyměníme byt?“ navrhla Valérie. „Za měkké pokoje?“ usmál se Petr. „Brzy nám je nabídnou!“ „Ne, jen vyměníme za stejný jinou adresu! Někteří chtějí žít jinde! My se prostě odstěhujeme a nikomu neřekneme kam!“ „Odklad akorát,“ zasmál se Petr. „A bratranec i teta si od nových nájemníků zjistí naši adresu. Najdou nás! A pak nás pověsí za takové triky!“ „Snad budeme mít čas udělat dítě?“ doufala Valérie. „Musíme nejen udělat, ale taky donosit. To bude aspoň důvod,“ kroutil hlavou Petr. „Nejlíp by bylo rovnou odstěhovat se… požádáme přátele? Schováme se!“ „Myslíš Valdu s Katkou?“ zeptal se Petr. „Jo, mají pokoj!“ kývla Valérie. „Ale tam je Tera – ovčák,“ zasmál se Petr. „Zapomněla?“ „Radši ovčáka než naše příbuzné!“ Valérie složila poraženě hlavu. „Počkej!“ vykřikl Petr a popadl mobil. „Valdo, půjč nám psa!“ „Hele! Kamaráde! Jsem ti navždy vděčný! My s Katkou jedeme na hory, dceru nemáme komu svěřit! Cizí lidi nemá ráda, ale vás zná a respektuje! Dovezu krmení! Podložku, hračky, misky, ještě ti zaplatím!“ „Tak ji přivez!“ radoval se Petr. Vrátil se k Valérii rozjasněný jako sluníčko: „Zavolej mámě, ať teta přijede klidně zítra! Já zavolám bráchovi, ať přijede během týdne!“ „Jsi si jistý?“ zeptala se Valérie. „Rádi je přivítáme!“ nadšeně mluvil Petr. „Kdo může za to, že si neoblíbí našeho spolubydlícího?“ Bratranci Damiánovi a jeho rodině stačilo jedno zavrčení ovčáka, aby zvolili pohodlí hotelu. Teta Natálie se rozhodla bojovat za právo na návštěvu. „Zamkněte toho tvora někde!“ křičela, schovaná za synem Kubou. „Teto Natálko, to snad nemyslíte vážně?“ usmál se Petr. „Pětačtyřicet kilo čistých svalů! Není to žádný ratlík, to je ovčák! Kdykoliv vyrazí dveře!“ „Proč se na mě šklebí?“ vyhrkla teta Natálie. „Nemá ráda cizí,“ pokrčila rameny Valérie. „Dejte ji pryč! Nemůžu žít v jednom bytě s tímhle zvířetem!“ „Jak pryč?“ ohradil se Petr. „Ten roztomilý pejsek je teď náš! Nemáme děti, musíme někoho milovat. Milujeme ji!“ „A že ji nikdy nedáme!“ dodala Valérie. Pak obě mámy volaly a vyčítaly, proč jsme odmítli příbuzným pohostinnost. „Nikdo je nevyháněl,“ odpověděli jsme oběma, „sami se rozhodli nechat byt prázdný! Ať přijedou kdykoliv, rádi je uvidíme!“ „A pes?“ „Mami, vždyť my nikomu neodmítáme!“ Kupodivu už se ani maminky na návštěvy nehrnuly. Za měsíc se Tera vrátila k majitelům, ale byla připravena přijít hned na první zavolání. Nepotřebovali jsme to. Valérie čekala dvojčata.