– A až se vrátím, ať je byt uklizený! Věra Nováková vyběhla na chodbu a tak bouchla dveřmi, že se v celém paneláku zachvěly okna.
Klára, která právě scházela po schodech, sebou trhla také. Potom zůstala stát. Doufala, že si jí sousedka nevšimne. Jenže marně. Všimla si.
– Ale, Klárko Dobré ráno!
Žena ledabyle postavila na zem papírovou krabici od pomalého hrnce a v rychlosti si zapínala poslední knoflíky kabátu. Bylo vidět, že někam spěchá.
– Dobrý den, paní Nováková, – usmála se Klára s úsměvem, který moc radosti nevykazoval. Zase vám děti něco provedly?
– To je slabé slovo! Mám toho dost spustila sousedka, když konečně přemohla poslední knoflík.
V tu chvíli se krabice na podlaze začala hýbat.
Klára nadskočila, i když stála dostatečně daleko. Nikdy nebyla strašpytel, jen neočekávala, že v takové krabici bude něco živého…
Kdo tam jen může být?
V její představivosti hned vyvstala pomstychtivá pomalá hrnková mašinka, která nevařila, ale spíše plivala syrovou zeleninu, což ji vyneslo trest vyhazov na skládku.
Tak se podívej, řekla sousedka a zvedla krabici, aby Klára viděla, co je uvnitř.
Klára opatrně přišla blíž a nakoukla. Tušila, že žádný živý hrnec tam nebude, ale přesto to, co viděla, ji překvapilo. Příjemně překvapilo.
Na dně krabice na ni koukaly dvě zvídavé oči. Patřily malému kotěti.
– Proboha, to je roztomilé! vykřikla Klára.
To teda! zabručela nespokojeně paní Nováková a rychle krabici zavřela.
– Odkud ho máte?
To mi přitáhly děti domů Lituju, že jsem dovolila si ho nechat. Je s ním jenom samá starost. Taky jsem se nechala zlákat těma modrýma očima a rozkošným čumáčkem ale jak se říká: Není všechno zlato, co se třpytí. Zvenku ňuňánek, ale povahu má jak můj exmanžel.
– Nebojte, paní Nováková, až trochu povyroste, uklidní se, snažila se Klára sousedku uklidnit. Jdete s ním k veterináři? Necháte ho naočkovat?
Ani nápad! Jaký veterinář? Klárko, už mě štve, mám toho plné kecky. Rozhodla jsem se, že ho odvezu na chatu… Ať si tam žije.
Klára na ni udiveně pohlédla, pořád doufala, že si dělá legraci. Když ale viděla její zamračené obočí a pohled přísné matky, pochopila, že to myslí vážně. Navíc listopad není zrovna čas na aprílové žerty.
Kotě na chatu? V listopadu?
A co bys navrhovala? Počkat do jara? Je jedno, kdy ho tam odvezu. Kdyby byla zima, tak odvezu v zimě. Tohle prostě není kotě. Je to… omyl.
Paní Nováková těžce dýchala a na chvíli zmlkla. Když popadla dech, pokračovala:
Kláro, viděla bys, co ten prcek provádí! Tohle jsem nezažila ani když jsem zůstala sama se dvěma dětmi. Moje rozhodnutí je konečné a neodvolatelné. Jede na chatu!
– Ale počkejte, to…
– Můžu ho klidně nechat na dvorku. Tam ho děti našly. Ale bojím se, že ho zase dotáhnou domů a schovají do skříně. A já už další takové štěstí nechci. Už dost!
Paní Nováková mrkla na mobil, zkontrolovala čas a protočila oči:
– Tys mě zabavila, Klárko. Musím letět, nebo zmeškám autobus.
Sousedka pevně objala krabici, obrátila se na patě a začala scházet dolů, držíc se zábradlí.
Klára za ní jen nechápavě koukala a nemohla uvěřit, jak někdo může nechat malé kotě samotné na chatě. Sotva by tam přežilo jediný den.
– Počkejte, paní Nováková! zavolala za ní.
– No co zas? Vždyť už fakt nestíhám!
– Nenechávejte kotě na chatě. Já se pokusím mu najít nový domov. Dejte mi ho, prosím.
Sousedka se zastavila a pomalu se otočila.
– Nový domov? Co tím myslíš? Copak mám špatné ruce? nakrčila obočí paní Nováková. Těma rukama jsem vychovala dva děti!
– Neříkám to zle. Jen mu chci najít lepší místo. Na chatě nepřežije.
– Přežít chce, přežije. Nebude tak to tak mělo být… nemělo se vůbec narodit.
– Tak to není!
– To ne já, to kotě neumí být doma. Není na to zvyklé.
– Ale vždyť je to ještě miminko… Naučí se! řekla Klára a pak už neudržela jazyk za zuby: Své děti jste na chatu taky neposlala, i když na ně pořád křičíte.
– Moje děti jsou moje děti. Nesrovnávej je s tímhle. Ale víš co? Vem si ho, jen do něj!
Sousedka postavila krabici na zem.
– Aspoň ušetřím čas i peníze za cestu. A uvidíme, jak dlouho tě to bude bavit, ušklíbla se.
Pak vklouzla zpět do bytu, znovu třískla dveřmi a Klára už slyšela jen řev:
– To je co, proč ještě neuklízíte? No tak, sem s telefonama!
Co se dělo dál, Klára nevěděla. Opatrně zvedla krabici, zkontrolovala kotě a vyšla ke svému bytu.
A tak se ze dne na den stala šťastnou majitelkou krabice od spotřebiče a… malého kotěte v ní.
Klára rozhodně neplánovala, že bude mít doma kočičího spolubydlícího.
Zrovna ten den šla, protože doma došla káva, nic víc. Zvířata nikdy nepatřila mezi její srdcovky; neměla pro ně slabost jako někteří pejskaři nebo kočkaři.
Ale dopustit, aby paní Nováková odvezla kotě na chatu, to nemohla.
Protože být lhostejný neznamená být necitelný. Takhle by to být nemělo!
A navíc proč se uchylovat k extrémům, když by někdo jiný mohl být za takového krásného kotěte vděčný?
Tohle klubíčko určitě někoho okouzlí. O tom Klára nepochybovala.
Stačí pár pěkných fotek, hodit je na internet a kdo ví, třeba se za chvíli před jejím bytem objeví fronta pro nové kočičí štěstí.
Jak snadné!
*****
Klára si řekla, že to nenechá na později. Hned jak přišla domů, vyfotila kotě a dala inzeráty na různá fóra Daruji a Do dobrých rukou.
Pak s klidem šla do obchodu koupit si konečně kafe a… granule pro kotě musí ho přece něčím krmit, než se najde nový pán.
Koupila k tomu i plastový záchůdek a stelivo výdaje nečekané, ale nutné.
Všechno to dám tomu, kdo si kotě vezme, usmála se v duchu.
Podle paní Novákové se kotě jmenovalo Mazlík, ale na jméno očividně neslyšel, tak Klára vymýšlela nové. Nakonec po dlouhém přemýšlení rozhodla:
Tak, ty jsi zkrátka Mourek! Sedí ti to?
Mňau! odpověděl Mourek a rozběhl se ke Klářiným chlupatým pantoflím, aby si s nimi vyřídil účty. Jen on tu měl přece nejkrásnější kožíšek!
Klára se usmála, až jí z toho bylo teplo u srdce, a šla pracovat. Věnovala se fotografování na zakázku a svou práci milovala. Kromě radosti jí přinášela i slušný příjem.
Potřebovala právě upravit snímky z posledního focení, takže zapla počítač, otevřela Photoshop, pustila se do retuše…
Ale dlouho to nevydrželo.
Mourek pořešil pantofle a začal lítat po bytě rychlostí Formule 1.
Náraz do židle, škrábanec o skříň, zaskučení o křeslo hluk jako na stavbě.
Márně, Mourek! otočila se Klára na židli a zamračila se.
Kotě v půli místnosti zpomalilo a upřelo na ni pohled: Povídej si co chceš, já si chci hrát!
Chápu, že se nudíš, ale jsi tu jen dočasně…
Mňau!
Žádné dohadování! Jsi můj host. Tak neruš mě při práci, prosím.
To však byla chyba.
Mourek se zatvářil tak ublíženě, až se Klára zastyděla. Vážně jí to nahlodalo svědomí.
Jak se dá hubovat takové malé stvoření?
– Dobře, hraj si. Ale potichu, prosím.
Kotě radostně zamňoukalo a pokračovalo v divokých závodech, až Klára musela nasadit sluchátka, pustit muziku, aby to vůbec přečkala.
Pak, během pěti minut, Mourek v jednom zateréním manévru podlezl stůl, vrazil packou do prodlužováku a vytáhl napájecí kabel. Počítač zhasl. Mourek zmizel kdoví kam.
– To snad… ! vydechla Klára ke tmavé obrazovce.
Půl hodiny teď nelítal jen Mourek ale i ona, protože ho chytit prostě nešlo.
Jenže narazit si palec o židli nebo odřít koleno byl mnohem snazší úkol.
Když konečně znovu nastartovala počítač (tentokrát s cukající se levým okem), rychle projela všechny svoje inzeráty.
Pěkná hromada lajků až zajásala. Jenže když si přečetla komentáře, nálada spadla.
Všichni psali: Bože, ten je úžasný!, Takové štěstí mít kotě!, Láska na první pohled!. Nikdo však nechtěl Mouka doopravdy. Nikdo nevolal. Žádná fronta za dveřmi.
Klára ke každému inzerátu dopsala, že klidně Mouka doveze. Kamkoli po Praze, klidně i do Brna. Klidně na kraj světa.
Možná lidem jen vadí cesta. Teď už se určitě někdo ozve!
Kotě mezitím unaveno vylezlo na gauč, napřáhlo bříško a dávalo najevo: Mazlete mě. Klára ho dlouho hladila, až oba usnuli.
A den skončil o práci mohla nechat zdát.
*****
Po týdnu už Klára chápala, že najít koteťi domov není tak jednoduché, jak si myslela. Lidé lajkovali, chválili, ale dál nic. Nikdo se neozýval.
Po dalších třech dnech už jí hlavou běželo:
A co když si ho nikdo nevezme? Zůstane tu se mnou?
– Jo, to mi ještě chybělo! povzdechla si nahlas a ihned se okřikla.
Mourek spal u klávesnice, objímal myš (a Klára tak už tři čtvrtě hodiny nic neudělala), ale jakmile zaslechl její hlas, naštvaně zamručel: Polední klid! Chceš mě probudit?
Klára se zahleděla do telefonu, prolistovala komentáře nic nového. Lidi dál chválili Mouka, vzkazy se nesly v duchu Jsi šťastná, Kláro! a ona…
s každým dalším lajkem ztrácela naději, že pro Mouka najde nový domov.
Vzpomněla si, jak byla nedávno u psycholožky, protože v životě jí něco chybělo ke štěstí. Dobrá práce, peníze, vlastní bydlení (děkuji rodičům)… Tak proč ta prázdnota?
Nebyl to vztah, protože si dala pauzu od mužů a ráda byla sama. Tím to nebylo.
Tak co?
Psycholožka jí poradila popovídat si sama se sebou. Výsledek? Sklenice vody a prášek na bolest hlavy.
A prázdnota zůstala tam někde hluboko jak v Mariánském příkopu.
Tak si řekla, že se poradí s kamarádkami.
– Ty už vážně nevíš roupama co dělat, smála se Alena, která jí trochu záviděla práci i byt.
– Ale prosím tě… Vždyť makám jako každý, někdy i o víkendech. Z čeho bych měla blbnout?
– Já myslím, že ti chybí… zamyslela se Marie, když dojídala svůj větrník.
– Co chybí?
– No přece… tuk! Jsi taková drobná, že je mi tě líto. V dětství jsi snědla málo koláčů povídala Marie žertem.
Ani rozbor s kamarádkami nepomohl, tak si Klára řekla, že se dál trápit nebude. Teď to ale znovu táhla hlavou: Možná, že Mourek je to, co ji chybělo ke štěstí?
Uvidíme, jak to dopadne.
*****
Od chvíle, kdy Klára přijala Mouka, uplynul měsíc. No vlastně proletěl jako voda. Nikdo si kotě nevzal. A Klára si kladla otázku proč z tisíc tři sta lajků nenašel Mourek domov?
Jenže po měsíci už měla jasno.
Byla by to sáhodlouhá novela, ale ve zkratce s Mourečkem byl občas kříž, ale i moře radosti.
Zkusil být interiérovým designérem díky němu Klára vystřídala čtyři typy záclon, než rezignovala. Pak chtěl být šéfkuchařem, ochutnával všechno na stole, ale stejně raději žral granule.
Takže vzal zavděk profesí, kterou ovládnou všichni kocouři dával radost. A to někdy v jeho pojetí znamenalo, že Klára mohla na spánek rovnou zapomenout. Jakmile si sedla, Mourek se ozval: Honem, pojď si hrát!
Někdy rozuměla paní Novákové, i když s jejím řešením by nikdy nesouhlasila. Takhle by se ke zvířeti nikdy nezachovala, i kdyby to bylo složité.
Ale od určitého momentu přicházely i klady.
Za prvé už ji netrápilo, co jí chybí ke štěstí. Otázka odpadla.
Za druhé se naučila uklízet rychleji ne proto, že by bylo méně nepořádku, ale musela být hotová, než kotě procitne.
A radostné chvilky? Těch bylo dost když Mourek začal sám chodit na záchůdek a ona konečně spala o hodinu déle! Opravdové štěstí dovede člověka rozplakat v noci, když už nemusí každou druhou hodinu vstávat s kotětem v náručí.
Zvykla si i na rozmary třeba noční hry s lampičkou, kterou musela nakonec uklidit.
Za ten měsíc si zvykla na všechno a nové překvapení bylo, že to není ona, kdo má doma kocoura, ale spíš ona chodí Mourovi na návštěvu. Přes den pracuje, Mourek šéfuje. On ji vítá i provází, on je ten pravý majitel.
Až najednou pochopila nemusí hledat dobré ruce. Vždyť její ruce jsou ty správné, schopné pohladit, rozmazlit, odpustit i přijmout.
Je ochotná nasazovat kocourka v noci hladit, i když zaplní víc prostoru na posteli, než by člověk čekal.
A nelituje ničeho. Protože ho má opravdu ráda. Protože nejde ho nemilovat.
A Mourek ji má rád zpátky.
Ráno už ji nebudí, jen tiše přijde, lehne si vedle ní, a čeká, až otevře oči.
Trpělivě čeká. I když pohledem někdy napoví: Paní, už bys mohla vstávat! Já tu čekám
A tak je to v životě někdy to, co považujeme za přítěž, je vlastně darem. A největší štěstí bývá v tom, že umíme otevřít srdce, dát šanci druhým, a přijmout radost, která zaplní i ten nejprázdnější kout našeho života. Protože opravdové štěstí přijde tehdy, když nehledáme dokonalost, ale když máme odvahu odevzdat kousek svého srdce těm, kdo ho potřebují.
