Vůbec ničeho nelituju
Ať je byt do mého návratu pořádně uklizený! vykřikla paní Olga Novotná mezi dveřmi, až se zablýskalo sklo ve vchodě, když je za sebou pořádně přibouchla.
Natálka, která zrovna scházela po schodech, sebou škubla taky. Ale pak ztuhla u zábradlí, doufajíc, že si jí sousedka nevšimne. Marně, samozřejmě.
Jé, Natálko dobré ráno!
Olga ledabyle položila na zem krabici od remosky, zatímco si horečně zapínala kabát. Bylo na ní vidět, že spěchá.
Dobrý den, paní Novotná, usmála se Natálka zdrženlivě. Děti zas něco vyvedly?
Ani nemluv! Mám toho plný zuby drmolila Olga a zápasila s posledním knoflíkem.
V tom se krabice začala hýbat.
Natálka zpomalila, docela nadskočila, přestože stála dost daleko a nikdy se nebála ptákovin.
Kdo nebo co tam asi je?
Fantazie jí hned vykreslila živou remosku, která třeba prská syrovou zeleninu všude kolem a proto ji čeká trest konečná jízda na sběrný dvůr.
Tak hele, podívej se, řekla Olga, zvedla krabici a naklonila ji ke zvědavé sousedce.
Natálka sešla schod a nakoukla dovnitř.
Samozřejmě, chápala, že tam žádná zlobivá remoska nebude, takže se nemusí bát. Přesto ji to, co spatřila, úplně překvapilo. Ale mile.
Zpoza okraje na ni zvědavě koukaly dvě oči. Patřily malému koťátku.
Pane jo, ten je krásnej! vydechla Natálka.
To si nemysli! zamručela Olga, zabouchla krabici.
Kde jste ho vzala?
Děcka ho přitáhly domů Neměla jsem povolovat, že tu může být. To jsou s ním starosti, že na to ani nemám slova. Taky mě ukecal pohledem, ale jak se říká Není všechno zlato, co se třpytí. Roztomilej ksichtík a povaha jak můj bývalej.
Ale no tak, paní Novotná, vyroste a zklidní se, snažila se Natálka sousedku povzbudit. Nechcete ho vzít k veterináři na očkování?
Kdepak, žádnej veterinář ani očkování! Už mi brnká na nervy, stačilo a rozhodla jsem šup s ním na chatu. Tam ať si žije!
Natálka na ni překvapeně koukla, ještě chvíli doufala, že si dělá srandu.
Jenže, z výrazu tváře pochopila, že to myslí smrtelně vážně. A ještě ke všemu je 15. listopadu, ne apríl.
Koťátko na chatu? Teďka, když začíná zima?
A co, mám čekat do jara? To je jedno, kdy. Klidně v prosinci. To není koťátko, je to jedno velký nedorozumění.
Olga byla celá rozrušená a musela se zadýchat. Pak pokračovala:
Viděla bys, co umí! Víš, kolik jsem musela pít čaje na uklidnění, když jsem zůstala sama s dvěma dětma? Tohle rozhodnutí měnit nebudu. Na chatu a basta!
Ale věřte mi
Můžu ho nechat i na dvorku, kde ho kluci našli. Jenže oni mi ho zas dotáhnou domů a schovají do šatníku. A to fakt už nechci znovu zažít!
Olga se koukla na mobil a zavrtěla hlavou:
No vidíš to, celej čas mě tady zdržíš, Natálko. Musím zdrhat, jestli nechci prošvihnout autobus.
Chytila krabici a utíkala ze schodů.
Natálka ji sledovala a nemohla pochopit, jak může někdo jen tak odvézt malýho kocourka na chatu a nechat ho tam úplně samotného. Stejně by tam dlouho nepřežil.
Počkejte, paní Novotná! křikla Natálka.
No co je zas? Nestíhám!
Nedávejte koťátko na chatu! Já se o něj postarám, zkusím mu najít dobrý domov. Dejte ho mi, prosím.
Sousedka se zastavila a pomalu otočila.
Dobrý domov? Co tím myslíš? Já mám snad špatný ruce? přižmouřila oči Olga. Těma rukama jsem vychovala dvě děti!
Nic tím nemyslím, jen Jde o to, že na chatě nemá šanci.
Když bude chtít, tak přežije. Jestli ne, tak co to byl osud. Neměl na svět přicházet.
To snad neříkáte vážně.
Já? Já s tím nemám nic společnýho! Tohle je o něm neumí se chovat doma.
Je to přece malej prcek! Ještě se to naučí! povídá Natálka a neudrží se: Vy přece taky nevozíte vlastní děti na chatu, i když po nich celý den křičíte.
Moje děti jsou moje děti. Nebudouš mi je srovnávat s tímhle! Ale když chceš tady máš, vem si ho.
Olga položila krabici na zem.
Aspoň ušetřím za cestu i nervy. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíš! pošklebovala se.
Pak rychle zapadla zpátky do bytu a zabouchla dveře, až se ozvalo její křik:
Tak co to má být? Proč se ještě neuklízí? Okamžitě sem dejte ty mobily!
Co bylo dál už Natálka neslyšela. Zvedla opatrně krabici, nakoukla, jestli je kotě pořád uvnitř, a odnesla si ho domů.
A tak se z Natálky najednou stala pyšná majitelka krabice od remosky a
chlupatého kotěte.
Popravdě, vůbec ji nenapadlo, že bude mít doma novýho spolubydlícího. Dneska rozhodně ne. Jen chtěla dojít do sámošky pro kávu, co jí došla, a takhle zamíchala osud.
A upřímně, ke zvířatům byla vždycky taková nijaká žádná psí ani kočičí mánie jako ty jejich slavné historky Jak zachránit svět domácím mazlíčkem
Ale dovolit Olze odvést prcka na chatu to prostě nedokázala.
Ne proto, že by jí na všem záleželo, ale protože lhostejnost není nelidskost. Protože tohle se nedělá! A proč dělat rázný rozhodnutí, když najít dobrou duši, co si vezme kotě, je dneska otázka dvou fotek na internetu?
Takového fešáka přece někdo musí chtít. V tom měla Natálka jasno.
Stačí pár dobrých fotek, nahodit je do internetových skupin a za chvíli bude před bytem fronta zájemců o plyšové štěstí.
Brnkačka!
*****
Natálka se do toho pustila okamžitě doma kotě vyblejskla, hned dala fotky na všechny bazarové skupiny a fóra s nápisem Dám zdarma a Do dobrých rukou.
A pak už v klidu vyrazila na slíbenou kávu a k tomu koupila granule pro koťata, protože nějak ho musíte nakrmit, dokud si pro něj někdo nepřijde.
Přidala i plastovou misku na záchod a stelivo. Výdaje neplánované, ale nedá se nic dělat.
Tohle pak dám tomu, kdo si prcka vezme, říkala si.
A přitom se usmívala. Protože když máte pocit, že děláte dobrou věc, tak ani koruna není líto.
Děcka mu prý říkají Bublinka, ale takhle na jméno vůbec neslyšel, tak Natálka vymýšlela nové.
Nakonec vyhrál až sto třicátý druhý návrh.
Ty budeš Matýsek, co na to říkáš? zeptala se koťátka.
Mňau! odpověděl a rozběhl se do předsíně rozdat to papučím, které jsou taky huňaté, ale tolik nenačechrané jako on.
Protože přece on je největší fešák a chlupáč v celém bytě!
Natálka se tomu smála a šla zase k počítači.
Pracovala jako fotografka na volné noze, zakázky měla pořád a svoji práci milovala. Navíc to nebyla špatná výdělečná činnost.
Zrovna musela dodělat poslední fotky z minulé zakázky, takže zapla počítač, otevřela Photoshop a s vážnou tváří začala retušovat.
Jenže v klidu makat šlo stěží.
Matýsek, papuče zničené, začal sprintovat po bytě, v každé zatáčce boural do všeho.
Hej, kámo! otočila se Natálka na židli a pohrozila mu prstem.
Matýsek spočinul uprostřed pokoje s výrazem Mluv rychle, jinak spěchám za zábavou.
Chápu, že se nudíš a chceš si hrát. Ale nezapomeň, že tady jsi jen na návštěvě
Mňau!
A žádné odmlouvání! Jsi host, tak se slušně chovej a neruš práci, ano?
Chyba.
Matýsek se zatvářil tak smutně, že by z toho člověk propadl hanbou pod zem.
Jak jde sprdnout takové malé mláďátko?
No tak, hraj si, ale potichu, smilovala se.
Matýsek radostně zabručel a pokračoval v náletech z jednoho koutu do druhého, že až to dunělo.
Cíl vidím, překážky neřeším to je o Matýskovi! pomyslela si Natálka, nasadila si sluchátka a pustila si v počítači muziku.
Jenže už za pět minut Matýsek v plné rychlosti vletěl pod stůl, šikovně vytrhnul nohou napájecí kabel z prodlužky od počítače a utekl, samozřejmě beze stopy.
No to snad ne! zabručela, když monitor zčernal.
Po bytě teď střídavě běhala nejen Matýsek, ale i Natálka, půl hodiny ho naháněla.
Marně.
Jediné, co zvládla, bylo dvakrát si narazit koleno o židli a nakopnout si palec o stůl.
Když konečně zapla počítač, s tikem v oku procházela všechny inzertní skupiny pod svými Matýskovými fotkami.
Samé lajky a nadšení ale po přečtení komentářů jí spadla nálada zpět.
Samí Jé, ten je roztomilý!, To máte štěstí na úžasné kotě!, Andílek!.
Ale nikdo, nikdo, se nehlásil, že by si ho opravdu chtěl vzít.
Ani telefonát, natož že by někdo stál přede dveřmi.
Tak do každého svého inzerátu připisovala, že kotě sama doveze klidně na druhý konec Prahy, E55 i dál až na Kokořín, když bude třeba!
Asi se jim nechce jezdit za mnou, tak teď už se někdo ozve, doufala.
Mezitím se Matýsek unavil, začal se protahovat, nakonec se vyškrábal na gauč a rozvalil v módě miluj mě takového, jaký jsem, pupík vystrčený. Natálce nezbylo nic jiného, než ho hladit tak dlouho, dokud neusnul.
A pak usnula i ona. Práce šla ten den stranou.
*****
Po týdnu už Natálka pochopila, že hledat koťátku nový domov je mnohem těžší, než se zdá. Hromady lajků, hromady srdíček, nic víc. Nepřišel ani jediný vážný zájemce.
Za pár dní začala přemýšlet:
Hele, co když si ho fakt nikdo nevezme? Zůstane mi?
To mi scházelo! povzdechla si, hned si to ale vyčetla.
Matýsek spal na stole, s packami objal myš, takže už čtyřicet minut nešlo vůbec pracovat. Na její povzdech otevřel jedno oko a uraženě zamňoukal: Tichý polední klid a ty tu hulákáš!
Natálka vzala mobil a projížděla komentáře.
Opět se nic neměnilo samé: Jé, ten je boží! Jaké štěstí!
Ale že by se někdo sám ozval ani náhodou. S každým komentářem klesala její naděje.
Vzpomněla si pak na poslední rozhovor s psycholožkou, když řešila, proč je pořád nespokojená, i když má práci, byt, nemá nouzi o peníze všechno v pohodě.
Ale pořád cítila, že něco chybí. Rozhodně ne chlap, protože si sama na chvíli zakázala vztahy a užívala si klid.
A tak šla k odbornici ta poradila mluvit sama se sebou, najít problém někde hluboko, pokud možno na dně Mariánského příkopu.
Ale skončilo to sklenicí vody a práškem na hlavu.
Takže psycholožka ji zklamala; pak se šla radit s kámoškama.
Hele, ty už nevíš, co bys, rýpla si Alena, která jí vždycky trošku záviděla práci a vlastní bydlení.
Ale prosím tě, Alčo, makám stejně jako ty! Co bych měla z žalu.
Možná ti prostě chybí ONO! usmála se Míša s poslední lžičkou krému.
Cože? Co jako?
Jako že ti chybí tuk na nervy! Jsi tak hubená, až to bolí pohledem. V dětství jsi nejedla dost větrníků.
Ani tahle analýza nevedla k výsledku, tak si řekla: Přestanu se tím drásat. Ale dneska se jí to zas vrátilo.
To mi fakt chybělo! zamumlala. Nebo že by mi k úplnému štěstí chyběl Matýsek? Tak jo, uvidíme časem.
*****
Od chvíle, co u ní Matýsek bydlel, utekl měsíc. Ale fakt zmizel jako voda.
Kotě si nikdo nevyzvedl. Upřímně, Natálku překvapilo, že z 1228 lidí (přesně tolik lajků dostal!) se ani jednou nenašel někdo, kdo by řekl ano.
Až teď, přesně po 30 dnech, jí to došlo.
Za měsíc se toho tolik změnilo, že by mohla sepsat vlastní ságu.
Zaměříme se ale na Matýska. Ukázal se totiž jako fakt bystrý kocourek.
Například vždycky pochopil, že se má držet dál od sedačky, když ho už po desátý Natálka napomínala.
A zkoušel taky různé profese.
Začal jako interiérový designer díky němu vyměnila čtyři garnýže a nakonec zjistila, že závěsy jsou stejně zbytečné.
Pak zkusil být šéfkuchařem všechno ochutnal, ale okurky i brambory okamžitě vyplyvnul. Kariéra na kuchyni taky bez úspěchu.
Takže si konečně vybral to, co jde všem kočkám nejlíp začal prostě nosit do bytu pohodu.
Jasně, každá strana má o radosti jiné představy.
Natálka si radost představuje jako příjemné spaní a možnost stihnout práci. S kotětem už dávno klidně nespala někdo nahoře rozhodl, že má v životě moc pohody, a poslal jí Matýska.
Stačilo si jen sednout nebo lehnout a už jí Matýsek koukal do očí: Tak co, zapaříme?
A pak rozjížděl kousky, jaké by nevymyslel ani Petr Čtvrtníček v Partičce.
Najednou pochopila Olgu Novotnou i když by něco takového (kouli na chatu!) nikdy neudělala, zařídila by se jinak protože byla utahaná, ale nikdy nelitovala.
Našla ale i pozitivní stránky.
Přestala přemýšlet, co jí v životě chybí otázka zmizela.
Díky Matýskovi uklízela rychleji ne že by bylo míň bordelu, jen už to uměla stihnout dřív, než malý rarach procitne.
Těch šťastných chvil za měsíc! Radostí na celý život!
Jako každá máma byla pyšná, když si její kluk sám našel cestu do kočičího záchodu. Dříve ho musela nosit a klidně i o půlnoci.
Teď už ne takže si klidně mohla dát ještě hodinu ráno navíc pod peřinou. To je fakt štěstí!
Jasně, Matýsek si nacházel nové manýry. Oblíbil si hrát s lampičkou. Rozsvítit, zhasnout, pořád dokola.
Nakonec lampičku sundala, závěsy odložila do skříně. Bylo víc světla, byl klid.
Tak šel čas, až si na všecko Natálka zvykla.
A poté, co spolu měsíc žili, došlo jí jedno vlastně už nehledá Matýskovi dobrý ruce. Vždyť ona je ta správná máma, co všechno vydrží!
Ochotně vstala v noci si s ním hrát na schovku nebo šplíchat po bytě s míčkem.
A s láskou ho hladila, když se rozvalil přes celou postel a ona musela spát na kousíčku okraje.
Je připravená a nelituje. Protože ho prostě má ráda. Protože mu nejde nemít rád.
A on má rád ji
Už ji nebudí, nechá ji vyspat, než půjde do práce. Jen se k ní ráno přitulí a mlčky čeká, až se Natálka vzbudí.
A někdy se na něj podívá a jakoby z jeho pohledu pochopila: To si tu budeš válet šunky do oběda, paní domácí? Já se tu nudím, víš?Natálka se natáhla pro telefon, aby alespoň vyfotila tu chvíli, kdy je štěstí jednoduché a měkké jako kočičí chlupy na polštáři. Matýsek, ještě rozespalý, zamžoural a zakabonil se, protože věděl, co bude následovat. Fotka dvou rozcuchaných hlav jedné malé, jedné velké. A někde v koutě všeho toho obyčejného dne seděla spokojenost. Natálka ho pohladila mezi oušky.
Máš pravdu, kámo. Budeme tu oba. Tady a teď, tak dlouho, jak budeme chtít.
A když o chvíli později konečně vstala, rozesmála se Matýsek totiž seděl ve dveřích, s výrazem No tak dělej, život čeká. Domov získal jiný rytmus. Žádné dramatické začátky ani filmové konce. Zůstaly jen obyčejné dny, které oba naplňovali tím, co uměli nejlíp: on rozverností, ona láskou, která narostla, aniž by si toho vůbec všimla.
V tu chvíli si uvědomila, že nikdy nechtěla být hrdinkou žádné zachráněné kočky, natož aby si na to hrála. Jenže život je někdy nejlepší režisér. A když k počítači přidala novou fotku Matýska, s titulkem Už domov má, napsala pro jistotu ještě poznámku: A já taky.
Protože někdy jsou ti největší společníci ti, kteří ti nezadupou do života, jen ti tiše sednou do klína.
A vůbec ničeho nelituješ.
