10.ledna2026
Neboj se, Pavle! Nenech se sklíčit! Navíc jsi Nový rok přivítal ve velkém stylu!
Dnes jsem dorazil do svého rodného města Prahy. Sestoupil jsem z nástupiště, prošel vlakové nádraží a zamířil k autobusové zastávce. Ženě Věře jsem neřekl, že přijedu.
Můj humor byl poněkud ponurý, protože před chvílí jsem měl nepříjemný rozhovor s Věrou. Znovu mi vyčítala, že jsem lhostejný a sobecký. Proč lhostejný? Přeci jsem jí chtěl popřát k Novému roku, ale zvedla telefon a řekla, že už nemá čas. Škaredá!
Pořád tři dny jsem se snažil se jí spojit, ale nebral telefon. Nakonec jsem se i já naštval a přestal volat. Navíc mi ani nepozdravila rodiče ani sestru a co už je horší, ani mě neviděla. Hned na ústí domu jí to chci říct.
Ale není to jen její vina, i ona má své chyby, tak ať se připraví na obranu! Jak se říká: Nejlepší obrana je útok.
Zvedl jsem se a vstoupil do vchodu svého paneláku v poněkud bojovném rozpoložení.
Byt mě přivítal tichým šelestem.
Hej! Kdo tady žije? Věro, jsem doma!zakřičel jsem, ale žádná odpověď.
Prohlédl jsem kuchyň Věry nikde. Pak jedna místnost prázdná, další taky prázdná. Hned mi padly do očí změny: u stěny chybělo dětské postýlko, zmizela komoda s přebalovacím stolečkem a kočárkem, který nám darovali rodiče Věry.
Rozhlédl jsem se k šatní skříni polovina oděvů, které obvykle patřily Věře, byla také prázdná.
Co to, zbláznila se? Vyrázela mě?pomyslel jsem si.
Zkusil jsem volat těle nikdo nezdvihl. Pak jsem zavolal Katce, Věřinu kamarádku. Ticho. Nakonec jsem se spojil s Mikem, manželem Katky.
Míšo, čau! Dejte mi prosím Katčinu linku, nemůžu se k ní dostat,požádal jsem.
Katka s dítětem je teď na venkově slavili tam Nový rok. Spojení tam často lítá,odpověděl.
Včera jsem přijel, protože dnes mám směnu. Oni ještě odpočívají,řekl Mirek. Proč potřebuješ Katku?
Myslel jsem, že možná ví, kde je moje Věra. Přijel jsem od rodičů, ale domů ji není. Všechno, co jsme pro dítě koupili, taky chybí,vysvětlil jsem.
Tvoje manželka měla být za pár dní mamou. Ty jsi na svátky jel pryč a ji nechal doma?překvapil se Mirek.
Nechtěla jet. Dostala termín 10.ledna. Stihli bychom to stihnout.
Gratuluju, Šárku, jsi blázen,zasmál se kamarád.
Proč?zaskočil jsem.
Protože už jsi asi svobodný. Šašek! Zavolej do nemocnice, ona tam bude,radil Mirek.
—
10dnů zpátky
Nerozumím, Pavle,řekla máma po telefonu. Proč máš na svátky sedět doma? Věra nechce jet, pojď sám. Termín je za dva týdny, stihneš se vrátit.
Navíc se sejde skoro všecko: teta Věra s otcem Sergejem přijedou, Natalka s Viktorem, Olga s Pavlem. A my s otcem a Vítou s Glebem.
Vita si na svátky rezervovala pokoj v hotelu v lesíku nedaleko města čtyři dny od 30.prosince do 2.ledna.
30.prosince bude v restauraci banket s hosty. Zaplatila jsem za tebe, pak vrátíš. Zůstaneš u nás až do Vánoc, osmého odjedeš. Stačí na termín.
Věra nechtěla jet:
Pavle, můžu být kdykoliv. Představ si, jak to bude: všichni se baví a najednou mi začne. A ten hotel v lese dorazí ambulanci včas?
Ne, nikam nejdu.
Matka říká, že ženy dnes počítají nemoc za úspěch a narození dítěte za hrdinství. Tři mě přivedly na svět, a během těhotenství skoro nic nevynechaly.
Rozuměl jsem, že Věra má pravdu, ale představil jsem si, jak nudná bude novoroční noc doma jen ve dvou za skromným stolem. Věra už řekla, že nic speciálního nevaří. I tak mi bylo smutno.
Mezitím rodina ve městě zazvoní, tančí, zpívá, baví se.
Nakonec jsem jel sám.
V hotelu v lesíku bylo opravdu veselo. Když se blížila půlnoc, vystoupil jsem z sálu do haly a chtěl jsem zavolat Věře, ale neozvala se.
No jo, rozzlobený jsem, ale i tak je to moje vina. Mohla by být tady a slavit s námi,pomyslel jsem si.
Další den mi matka vyjádřila rozhořčenost na nevlastní dceru:
Věra ti ani nezavolala, nepozdravila nás s otcem. Co se stala? Rozplakala jsi svou manželku, synku.
Nechápe, co je pravá rodina. My jsme všichni spolu, ona je sama. Ať si sedne a přemýšlí.
Věra na tu novoroční noc nebyla. Pokud na někoho myslela, byl to já, ne teta, ne rodiče.
Její rodiče, když zjistili, že dceru zůstala o Vánocích samotná, pozvali ji k sobě. Nepřipravovali velkou hostinu. Bratr Věry žije v Brně, pracuje ve výrobě na směny, a neměl velké volno, tak rodiče chtěli oslavit Nový rok ve dvou.
31.prosince v 21hodin Věra s matkou naložila stůl a během jídla ji napadla bolest. Zavolali sanitku. Matka s Věrou odjela autem, otec šel za nimi svým.
Věra tak přivítala Nový rok v nemocnici, rodiče v čekárně. Věra se stala matkou malého Šimka
Rozhodl jsem se následovat radu kamaráda a zavolat do nemocnice,řekl jsem si.
Kolikova? Včera vyšlo,ozvali v infolince.
Jakže vyšlo?nedůvěřoval jsem. Už je dítě?
Ano. První ledna, v půl na první.
Kdo ho z nemocnice vyzvedl?zeptal jsem se.
Mladý muž, tu informaci v registru nevedeme!
Z toho jsem usoudil, že jen rodiče mohli Věru a dítě vyzvednout, takže jsou spolu. Koupil jsem kytici růží a vyrazil k nim.
Dveře otevřel svěřák.
Dobrý den, přišel jsem pro Věru,řekl jsem.
A proč?zeptal se otec Věry.
Vlastně jsem její manžel,odpověděl jsem.
Věro!zvolala svěřáková,a volala:Tady je nějaký chlápek, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde,odpověděla Věra z hloubi bytu.
Svěřák jen mávl rukama:
Nechce. Na shledanou, mladý muži!a zamkl dveře.
Po chvíli jsem znovu volal. Tentokrát otevřela teta vysoká, silná, hlasitá žena. Upřímně jsem se jí trochu bál.
Nerozumíš?zeptala se.
Pusťte mě dovnitř,odvážně jsem začal. Mám právo
Nestihl jsem to dokončit. Vytáhla mi z rukou kytici a několikrát ji máchla po tváři.
Na co máš právo, brzy ti řekne advokát! A už mi nevolej, vnouče spí,řekla, hodila růže pod mé nohy a zamkla dveře.
Šel jsem domů, drbal si tvář růže byly krásné, ale s trny.
Doma jsem nejdříve zavolal matce.
Představ si, že mě ani do bytu nepustili a na syna nechtěli podívat,řekla.
Neboj, Věra se brzy vrátí s dítětem. Kde se podá s miminkem? Nevolej a peníze nepřeposílej.
Ať ji rodiče krmí, pokud jsou tak moudří. O týdendvě se vrátí. A ty už spinkej, zítra do práce.
Tak jsem udělal: večeřel jsem knedlíky s omáčkou, koupil jsem v obchodě a šel spát.
Spal jsem klidně, netušejíc, že to bude poslední noc v tom bytě.
Když jsem druhý den přišel z práce, všechny mé věci byly v krabicích a černých pytlích na schodišti. Zavolal jsem. Dveře otevřela teta, která vlastnila ten dvoupokojový byt, kde jsme s Věrou žili.
Tak co, drahý zetě? Pamatuješ si adresu svého internátu, nebo si připomenout? Sbírej svoje bordely. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí úklidová!
Musel jsem se stěhovat do internátu. Rozvod nás oddělil. Už mi v internátu stačilo, chtěl jsem si pronajmout byt, ale když mi přišla výplata, odečíst po výplatě alimenty a ještě pět tisíc korun na výživu bývalé manželky, zbývalo jen málo.
Buď rozumnější! Musíš si ještě šetřit na svůj byt,řekl Mirek. Neboj, Pavle! Nenech se sklíčit! Navíc jsi Nový rok přivítal skvěle!
Věra tři roky bydlela u rodičů, kde jí pomáhali s malým Šimkem, a byt mezitím pronajímali. Když Věra zase nastoupila do práce, ona i Šimek se vrátili do svého bytu. Po rekonstrukci už zde nic nepřipomínalo mě a mou rodinu.
Co si myslíte o mém rozhodnutí? Napište své názory do komentářů a dejte like.
**Osobní lekce:** Někdy se snažíme ovládat situaci, ale pravda se ukáže ve chvíli, kdy přestaneme tlačit a otevřeme se pochopení. Vždy je lepší naslouchat a nechat věci plynout, než se topit v hněvu a nedorozuměních.
