Není to nic, Petře! Neztrácej náladu! Navíc jsi Nový rok přivítal skvěle!
Na konec nádraží v Plzni vystoupím, projdu hlavní nádražní náměstí a zamířím k autobusové zastávce. Neřeknu manželce, že jsem dneska dorazil.
Mám poněkud špatnou náladu, protože jsem právě vedel nepříjemný rozhovor s manželkou Aničkou. Ta mi zase bude křičet, stěžovat si, že jsem lhostejný a soběcký.
Proč lhostejný? Přeci jsem ji chtěl k Novému roku popřát, ale ona mi zhasla telefon. Rozčílila se!
Tři dny jsem se snažil ji dovolat, ale nebral jsem ucha. Pak i já byl naštvaný a přestal jsem volat.
A co víc, ani své rodiče, ani sestru nepozdravila, natož mě. Hned jí to na prahu vyčtu.
Není jen na ní viny, jsem i já blbej, ať si odpovídá! Jak říkají: nejlepší obrana je útok.
Nabuduřím se a vstoupím do vchodu svého bytového domu v dobré bojovné náladě.
Byt mě přivítá tichým šepotem.
Haló! Kdo tu žije? Aničko, jsem doma! zakřičím, ale odpověď nedostanu.
Podívám se do kuchyně manželky tam není, do jedné místnosti prázdno, do druhé totéž. Hned si všimnu změn: u zdi už není dětská postýlka, zmizel komod, na kterém stál přebalovací stolek a kočárek, který nám darovali rodiče Aničky.
Spěchám ke skříni: i půlka, kde obvykle visí její oblečení, je prázdná.
Vypadá to, že zbláznila? Přestřelila mě? pomyslím si.
Zavolám tchyni, ale nikdo neodpovídá. Pak zkusím Katku Aniččinu kamarádku. Ticho. Nakonec se mi ozve Milan Katčin manžel.
Mio, čau! Přepošli Katce telefon, nedostanu se k ní, prosím.
Katka teď s dítětem je na chalupě, tam jsme slavili Nový rok. V tomhle kraji signál dává výpadky, odpoví.
Včera jsem přijel, dneska mám směnu, a oni ještě odpočívají, řeknu. Proč bys mi měla Katka pomoci? Přijel jsem z rodičů, a doma její není, ani všechno, co jsme pro dítě koupili, poukážu.
Víš, tvoje žena měla být těsně před porodem. Ty jsi jel na svátky k rodičům a nechal ji samotnou? zeptá se Milan.
Ona to nechtěla, ale lékař jí stanovila termín od desátého do jedenáctého ledna. Šla by to stihnout, vysvětlím.
Gratuluju, Pepíku, jsi udavač, usměje se kamarád.
Proč? zmateně se ptám.
Protože pravděpodobně už jsi svobodný. Blázen! Zavolej do nemocnice, tam to bude, radí.
Deset dnů zpátky.
Nerozumím, Petře, říká matka po telefonu. Proč máš po svátcích zůstat doma? Anička nechce jet, ty přijď sám. Má ještě téměř dva týdny do termínu, stihneš se vrátit.
Navíc se sejde skoro celá rodina: teta Věra s panem Sergejem, Natálie s Viktorem, Olga s Pavlem. A my s otcem a Vítou s Glebem.
Vítka si na svátky zarezervovala pokoje v venkovském hotelu přímo v lese. Na čtyři dny od třicátého prosince do druhého ledna.
Třicátého prvního bude v restauraci banket s hosty a umělci. Já za tebe zaplatím, pak vrátíš. Zůstaneš u nás do Vánoc, a osmého odjedeš. Stačí, abys stihl termín Aničky.
Anička nechtěla jet:
Petře, může mě klesnout kdykoliv. Představ si: všichni jsou v dobré náladě a najednou mi začne. A ten hotel mimo město dorazí tam sanitka včas?
Ne, nikam nepůjdu.
Správně, máma říká, že ženy dneska počítají nemoci jako zajímavý stav, ale narození dítěte jako hrdinství. Vedly tři děti a téměř neodpočívaly v mateřské, všechno zvládaly.
Rozumím, že Anička má pravdu, ale představuju si, jak nudná bude novoroční noc doma jenom ve dvou u skromného stolu Anička už řekla, že nic speciálního nevaří. Smutní mi se.
Celá rodina bude v restauraci zpívat, tančit a užívat si hudbu. Nakonec jdu sám.
V hotelu skutečně stojí veselí. Když se blíží půl jedné ráno a Nový rok už je tu, vyjdu z salónu do foyer a chci zavolat manželce, ale ona neodpovídá.
No, tak si stěžuju, ale vlastně jsem vinen. Mohla by být i tady a slavit s ostatními, pomyslím.
Následující den mi matka vyjádří hněv na snachu:
Anička ti ani nezavolala, nepozdravila nás s otcem. Vidíš, zklamala tě! V úplně jsi vyloučil manželku, chlapče.
Nerozumí, co je pravá rodina. Proto tady jsme všichni pohromadě, a ona sama. Ať si sedne a přemýšlí.
Aničce té novoroční noci nic nešlo. Kdyby na někoho myslela, byl to jen Petr, ne teta, ne příbuzní.
Její rodiče, když zjistili, že dívka zůstala o Vánocích samotná, pozvali ji k sobě. Neměli v plánu velký stůl.
Bratr Aničky žije v Praze, pracuje v továrně na nepřetržitý provoz, a takových dlouhých svátků nemá, proto rodiče chtějí přejít Nový rok ve dvou.
Třicátého prvního ve devět večer Anička s matkou položí talíře na stůl a najednou ji zachvátilo.
Volejili sanitku. Matka odjela s Aničkou, otec je následoval svým autem.
Anička takto přivítá Nový rok v nemocnici, a její rodiče dole ve vstupní hale oddělení. Anička se stala matkou malého Šimka
Petr se rozhodne řídit se radou kamaráda a zavolá do nemocnice.
Kolín? Včera jste byl propuštěn, odpovědělo z informační linky.
Jak propuštěn? nevěřil jsem. Už je dítě?
Ano. První ledna, půl jedné.
A kdo ho z nemocnice vyzvedl? zeptal jsem se.
Mladý muž, tuto informaci v registru neuvádíme!
Pochopil jsem, že Aničku a dítě mohli vzít jen rodiče, takže jsou teď u nich.
Koupil jsem kytici růží a vyrazil k jejich domu.
Zvoní. Dveře otevře zeť.
Jsem tu, poslouchám.
Dobrý den, přišel jsem pro Aničku, říkám.
A proč? ptá se otec Aničky.
Vlastně jsem její manžel, odpovím.
Aničko! volá zeť z dálky. Tady přišel nějaký chlap, říká, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, ozve se Anička zevnitř bytu.
Zeť mává rukama:
Nechce. Nashle, mladý muži! a zamkne dveře.
Po chvíli znovu volám.
Tentokrát otevře tchyně vysoká, silná, hlasitá žena. Upřímně, trochu jsem se jí bál.
Něco nepochopila? zeptala se.
Nechte mě vstoupit, odvážně začínám. Mám právo
Nedokážu dopovědět. Vytáhla mi z rukou kytici a několikrát mi přikrčela růže do tváře.
Na co máš právo, brzy ti to vysvětlí advokát! A už mi nevolej, mám vnouče, co spí, řekla, hodila růže pod moje nohy a zavřela dveře.
Vyrazil jsem domů. Cestou si několikrát otíral ruce o tvář růže byly krásné, ale měly trny.
Doma jsem nejprve zavolal matce.
Představ si, vůbec mě nedovolili do bytu podívat se na dítě,
Neboj se, Petře. Anička se brzy vrátí s dítětem v náručí. Nevolej jí a peníze nepřeposílej.
Ať rodiče krmí, pokud jsou tak chytří. Za týden nebo dva se vrátí. Teď jdi spát, zítra máš do práce.
Dodržel jsem to: večeřel jsem knedlíky z obchodu a šel spát.
Spal jsem klidně, neuvědomoval jsem si, že to bude moje poslední noc v tom bytě.
Když druhý den přijdu z práce, všechny mé věci jsou sbalené do krabic a černých pytlů na schodišti.
Zvoním. Dveře otevře tchyně, která má byt se dvěma pokojama, kde žijeme Anička i já.
No tak, milý zeť? Pamatuješ si adresu svého koleje, nebo ti připomenu? Sbírej své věci. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí úklidová služba!
Musím přestěhovat se do koleje.
Rozsoudili nás soudem. Už mě nebaví koleje, chtěl jsem si pronajmout byt, ale když přišel výplata a zúčtovali se alimenty a ještě pět tisíc korun na výživné bývalé manželky, zbylo mi sotva na živobytí.
Buď šetrnější! Musíš si ještě na svůj byt šetřit, radí Milan. Nic se neboj, Petře! Nesměšuj se, alespoň Nový rok jsi si užil!
Anička tři roky žila u rodičů, kteří pomáhali s malým Šimkem, a byt mezitím podnájemně pronajímali.
Když Anička odešla do práce, s Šimkem se zase nastěhovali do svého bytu. Po rekonstrukci už tu nic nepripomínalo Petra a jeho rodinu.
Co si myslíte o Petrovi? Napište své názory do komentářů a dejte like.
