Nic se neděje, Petře! Nech si to líbit! Přesto jsi silně přivítal Nový rok!
Konečně jsem dorazil do rodného města. Petr sloupnul z peronu, vyšplhal na nástupiště před hlavním nádražím a zmizel v šeru, který se chystal stát autobusovou zastávkou. Nikomu neřekl, že přijde dnes.
Jeho nálada byla těžká, protože právě probíhal hádka s jeho manželkou Annou. Žena mu neustále křičela, že je lhostejný sobecký muž.
Proč lhostejný? Přeci chtěl Anně popřát k Novému roku, a ona mu přerušila telefonní linku. Ublížená!
Tři dny se snažil doplatit, ale ona nesedla k sluchátku. Pak i on přestal volat byl uražený.
A co je horší, ani nepřivítala jeho rodiče ani sestru, a už ani o něho nepřemýšlela. Teď mu to chce říct na prahu.
Není jen ona viní, i on má své chyby, takže ať se brání! Jak se říká: nejlepší obrana je útok.
Petrovo srdce našlo sílu a vstoupil do svého bytového domu s takzvaným bojovým rozpoložením.
V bytě vládla ticho.
Hej! Kdo tady dýchá? Aničko, jsem doma! zvolal hlasitě, ale žádná odpověď nevyletěla zpět.
Pohlédl do kuchyně Anny nebylo, do jedné místnosti prázdno, do druhé totéž. Najednou se mu rozsvítily změny: u zdi chybělo dětské lůžko, zmizel komod, na kterém dříve stálo přebalovací stolíček a kočárek, který jim darovali Aniní rodiče.
Přikládal se k šatníku: polovina, kde obvykle visely Aniny šaty, byla prázdná.
Zbláznila se? Pustila mě? pomyslel si Petr.
Zavolal za tchýni, ale nikdo neodpověděl. Pak se ozval Katka Annina kamarádka. Opět ticho. Nakonec se mu podařilo připojit k Michalu manželovi Katky.
Mišo, čau! Dej mi Katku k sluchátku, už ji nedokážu zasáhnout, prosil.
Katka s dítětem teď jsou v obci, kde jsme slavili Nový rok. V tomhle místě signál často mizí, řekl Michal.
Včera jsem přijel, protože jsem dnes měl noční směnu. Oni ještě odpočívají, odpověděl Petr. Proč potřebuješ Katku?
Myslel jsem, že možná ví, kde je moje Anička. Přijel jsem od rodičů, a doma jí není. Všechno, co jsme pro dítě koupili, také chybí, pověděl.
Hele, tvoje žena vypadala, že má brzy porodit. Ty jsi na dovolené odešel a nechal ji samotnou? zeptal se Michal.
Ona sama nechtěla jet. Ale měli jsme termín desetjeden leden. Stihli bychom odjet. namítl Petr.
Gratuluju, Šaríku, jsi strašidlo, usmál se kamarád.
Proč? byl Petr zmatený.
Protože pravděpodobně už jsi svobodný. Blázen! Zavolej do nemocnice, určitě je tam, poradil Michal.
Deset dní zpátky.
Nechápu, Petře, řekla matka po telefonu. Proč máš během svátku zůstat doma? Anička nechce jet, tys sám přijel. Termín je za dva týdny, stačíš se vrátit.
Všichni příbuzní se sejdou: teta Věra s tátou Svobodou, Jana s Vladimírem, Olga s Pavlem. A my s otcem a Víkou s Glebem.
Víka si zarezervovala pro nás chaty v lesním hotelu přímo u lesa. Na čtyři dny od třicátého do druhého.
Třicátého v restauraci bude banket s hostyumělci. Zaplatila jsem za tebe, pak vrátíš. Zůstaneš u nás do Vánoc, a osmého odjedeš. Stačíš na termín.
Anka nechtěla odjet:
Petře, kdykoliv mě můžeš chytit. Představ si to: všichni se baví, a já najednou . Navíc hotel je za městem, stihne tam sanitka?
Ne, neodjedu.
Správně, matka říká, že ženy teď své utrpení počítají jako nemoc a příchod dítěte jako hrdinství. Trojnásobná mocnost! Všechno zvládla.
Petr si uvědomil, že Anka má v sobě pravdu. Ale představoval si, jak nudná bude novoroční noc doma jen ve dvou, u skromného stolu Anka už řekla, že nic speciálního necokolá. Smutno mu v duši.
A zatím rodina v restauraci rozsvětila svíčky, zpívala, tančila a slavila.
Petr tedy jel sám.
V lesním hotelu byla skutečně zábava. Když se blížil půlka první hodiny novoročního dne, Petr vyšel z haly do vstupní haly, chtěl volat Anně, ale ona neodpověděla.
No dobře, rozzlobit se, a kromě toho je to tvoje vina. Mohla by být tady a radovat se s ostatními, pomyslel si.
Následující den matka vyjádřila svou nespokojenost s nevlastníkem:
Anička ti ani nezavolala, nepřála nám s otcem šťastné svátky. Jsi ji zcela ztratil, synu.
Nechápe, co je pravá rodina. Proto jsme tu všichni, a ona je sama. Ať si sedne a přemýšlí.
A Anka v té novoroční noci už nemyslela na ni. Pokud vzpomínala, byl to Petr, ne šéf ani tchyně a jejich davy.
Její rodiče, když zjistili, že dívka zůstala na svátky samotná, pozvali ji k sobě. Neměli v plánu velký stůl.
Jejich bratr žil v Praze, v továrně na nepřetržitý chod, a neměl volný víkend, takže rodiče chtěli oslavu jen ve dvou.
Třicátého v devět večer Anka a matka připravily stůl, a najednou ji zachvátilo.
Vytáhli sanitku. Matka s Annou odjela, otec je následoval autem.
Anka tak přivítala Nový rok v nemocnici, zatímco její rodiče čekali v čekárně. Anka se stala matkou malého Saska
Petr se rozhodl následovat radu kamaráda a volat do nemocnice.
Kolikovo? Včera byla propuštěna, ozval se operátor.
Jak může být propuštěna? nevěřil Petr. Už je tu dítě?
Ano. Prvního ledna, půl hodiny po půlnoci.
Kdo ji z nemocnice vyzvedl? ptal se Petr.
Mladý muž, tuto informaci nezapisujeme do registru!
Petr pochopil, že dítě a Anka musí být s rodiči, a vyrazil s kyticí růží.
Zavolal. Dveře otevřel zeť.
Co pro vás mohu udělat?
Dobrý den, přišel jsem za Annou, řekl Petr.
Proč? zeptal se otcovský otec.
Vlastně jsem její manžel, odpověděl zeť.
Aničko, zakřičel zeť. Přijel nějaký chlap, říká, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, ozvala se Anička z hloubky bytu.
Zeť rozpačil ruce:
Nechce. Sbohem, mladý muži! a zavřel dveře.
Petr stál pár okamžiků a znovu volal.
Tentokrát otevřela tchyně vysoká, silná, hlasitá žena. Přiznal se, že ji trochu respektuje.
Něco nepochopil? zeptala se.
Nechte mě vstoupit, odvážně začal Petr. Mám právo
Nedokázal to dokončit. Žena vytáhla růže ze rukou zeťovi a několikrát ho třáskla po tváři.
Na co máš právo? Tvůj advokát ti to brzy vysvětlí! A už nezavírej, můj vnuk spí, řekla a zaklapla růže pod jeho nohy.
Petr se vrátil domů. Cestou si stále otíral tvář růže byly krásné, ale měly trny.
Doma nejprve zavolal matce.
Představ si, nedovolili mi vstoupit do bytu ani se podívat na syna.
Neboj, Petro. Anička se brzy vrátí s dítětem, kam jinam by mohla dojít? A ty jí nevolej, peníze pošli jinde.
Ať ji rodiče krmí, pokud jsou tak rozumní. Za týden nebo dva se vrátí. A teď jdi spát. Zítra do práce.
Petr tak učinil: večer snědl knedlíky z obchodu a šel spát.
Spal klidně, netušíc, že v tomto bytě nocuje naposledy.
Když druhý den přišel z práce, všechny jeho věci, zabalené do krabic a černých pytlů, ležely na schodišti.
Zavolal. Dveře otevřela tchyně, majitelka dvoupokojového bytu, kde žil Petr s Annou.
Co, drahý zeťe? Pamatuješ si adresu kolejního domu, nebo potřebuješ připomenutí? Sbírej své sbírky. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí úklidová služba!
Petr musel přestěhovat se do koleje.
Rozvod je soud ukončil. Petr už měl v koleji dost, chtěl si pronajmout vlastní byt, ale když mu přišla výplata, z ní se odečetly výživné a ještě pět tisíc korun na údržbu bývalé ženy, tak mu zbylo jen málo.
Buď šetrnější! Musíš si spořit na vlastní domov, radil Michal. Nic se neboj, Petře! Nesmíš být smutný! Přesto jsi silně přivítal Nový rok!
Anka tři roky bydlela u rodičů, kteří pomáhali s malým Sašou; byt mezitím pronajímali.
Když Anka získala práci, ona a Saša se vrátili do svého bytu. Po rekonstrukci už nic nepamatovalo na Petrovi a jeho rodině.
Co myslíte o Petrovu rozhodnutí? Napište své názory do komentářů, dejte like.
Přátelé, pokud chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás pohání psát dál.
