Kancelář duněla obvyklým šumem rozhovorů. Do místnosti vstoupila vedoucí spolu s nenápadnou dívkou.
Seznamte se, děvčata, tohle je Jitka, odteď bude pracovat s vámi místo Karla, povýšili ho. Myslím, že si sednete, pronesla paní Tamara Nováková a odešla.
Jitka se posadila ke stolu po Karlovi, vytáhla krásný hrnek a malou rámečkovou fotografii muže. Okamžitě se ponořila do práce, jako by tam seděla už roky.
Když zazvonil telefon, všechny kolegyně se jako na povel zvedly a šly na oběd. Zůstala jen Marcela. Nedalo jí to a zájem ji dohnal ke stolu nové, aby se podívala, čí tvář je v rámečku. Z fotografie na ni shlížel pohledný muž se zářivým úsměvem a rovnými zuby.
Kdopak to asi je? herec? zpěvák? napadlo Marcelu. Tiše si pořídila fotku do mobilu a vyrazila za ostatními.
Usedly kolem stolu a zvědavě čekaly na Jitčino vyprávění.
Seznámili jsme se s Pavlem před třemi lety, za podivných okolností, tomu byste ani nevěřily, že se to může stát, začala Jitka.
Hned ji začaly přemlouvat, ať povídá.
Vzpomínkami se vrátila o tři roky zpátky, kdy pracovala v jednom velkém podniku. Zda udělala chybu ona, nebo logistik, zůstalo záhadou; dodali omylem špatné zboží firmě, kde pracuje její současný muž. Právě ji poslali, aby problém vyřešila.
Jitka byla šikovná a zkušená specialistka, jednání zvládala bravurně. Její vzhled ale vždycky mátl, obyčejná, nenápadná, nenalíčená zkrátka šedá myška. Při jednání však byla jako šelma, klidná a důsledná, dosahovala svého.
Šéf věděl, proč poslal právě ji. Na recepci jí sdělili:
Kancelář 312, Pavel Eger.
Bez klepání vstoupila a představila se.
Jitka, my vám omylem poslali jinou zásilku.
Následovala vysvětlení. Pavel na ni překvapeně hleděl.
To je přece ona, přesně o ní se mu zdálo ve snu
Zrzavé vlasy se jí pohupovaly, zelené oči se dívaly upřímně do těch jeho. Mluvila klidně, s rozvahou.
Jitka byla připravená na obvyklý boj, když vtom Pavel řekl:
Jitko, zapomeňme na reklamaci, věřím, že už se to nestane.
Poděkovala a odešla. O dva dny později na ni čekal před vchodem do budovy. Šla poslední.
Jitunko! zavolal na ni a zamával. Měli jsme spolu jednání před dvěma dny.
Dobrý večer, Pavle, samozřejmě vás poznávám, odpověděla klidně.
Mám dva lístky do divadla, nepůjdeš se mnou? Maminka onemocněla, zalhal Pavel.
A kdy je představení?
Za dvě hodiny, máte čas. Jestli se potřebujete převléct, zavezu vás.
Chytrák, pomyslela si Jitka, ale souhlasila.
Čekal ji před domem. Když vycházela, nemohl ji zprvu poznat. Místo nenápadné úřednice stála před ním žena v černých, elegantních šatech a na podpatku, decentní večerní líčení.
Vedle ní v divadle seděl celý okouzlen pohledem na ni, bylo vidět, že zná divadlo, hru nejspíš četla.
Po představení nabídl, že půjdou do restaurace. Jitka poděkovala, ale odmítla, že ji čekají náročné schůzky. Odvezl ji domů a rozloučil se. Na konci týdne na ni čekal znovu a šli se projít Prahou.
Po dvou měsících, jako obvykle, ji čekal po práci.
Maminka by tě ráda poznala, nevadí ti to?
Naopak, těším se, usmála se Jitka.
Maminka je přivítala teplým čajem s domácími jablky v karamelovém sirupu, meruňkovým koláčem a dalšími laskominami. Povídali si uvolněně. Jitka vyprávěla paní Věře Egerové o marmeládě od babičky, o otci, co zemřel v továrně při zkouškách, i o své mamince, učitelce dějepisu.
Pavel ji potom doprovodil domů.
Moc se jí líbíš, mám radost, svěřil se vděčně.
Od té doby se vídali téměř každý den, a za rok byla svatba.
Jitka ztichla. Kolegyně naslouchaly, některé s tajnou závistí. Jenom Marcela si v duchu říkala:
Co na ní jenom má, na té nenápadné? Žádná krasavice Proč mají takové štěstí? Já jsem hezká, dlouhé nohy, ale na mě se lepí samí buď floutci, co mě chtějí hned dostat do postele, nebo ženatí.
Zazvonil zvonek a všechny se vracely do kanceláře. Marcela přiskočila ke Světle.
Podívej, to je její manžel! Věříš tomu? Mně se to nezdá. Jitka si to jistě vymyslela. Tohle není možné.
Když večer pracovnice vycházely z firmy, před vchodem zastavilo auto a vystoupil muž.
Jitunko, jsem tady! zamával jí.
Skutečně to byl právě ten muž z fotografie.
To snad není možné, že je to její manžel Proč ne já? píchlo Marcelu.
Dívky sledovaly pár pohledem a každá myslela na své.
Kolikrát si člověk při takových dvojicích klade otázku: Co na ní našel? Asi právě to, co dlouho hledal. Ne vždy je krása tím, po čem muži touží. S krásnými si povyrazí, zalichotí, ale žení se nakonec s jinými. Proč to tak je? Asi se musíte zeptat jich samotnýchJeště dlouho potom stála Marcela na chodníku a dívala se za autem, které pomalu mizelo v podvečerním provozu. Do srdce jí stékalo zvláštní ticho. Něco v Jitčiných krocích, v tom spojeném pohledu na Pavla, v jeho lehkém úsměvu ji napadlo, že možná o štěstí rozhoduje něco jiného než zrcadla a lichotky cizích mužů.
Když potom Marcela došla domů, usedla s hrnkem čaje do šera svého malého bytu. Na chvíli zavřela oči a v duchu se pousmála. Třeba je čas přestat hledat štěstí v očích druhých a začít vnímat to, co zůstává často skryté klidný pohled, vlídné slovo, odvahu být sebou i tehdy, když si toho ostatní sotva všimnou.
Druhý den ráno přišla Jitka do kanceláře, přinesla jarní narcisky a rozdala je každé kolegyni.
Aby byl dnešek trochu veselejší, řekla tiše.
Marcela přijala žlutý květ, tentokrát s opravdovým úsměvem, a v tu chvíli pochopila: to největší kouzlo má někdy právě nenápadnost ta, která tiše promění svět, aniž by o to usilovala.
