LÁSKA NEVYČERPATELNÁ
Pavel se kdysi oženil s Lenkou z lásky i rozumu. Ale postupem času se láska ze vztahu začala vytrácet nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Dokonce ani narození dcery Elišky tento úpadek nezastavilo, spíše naopak. Láska Pavla se proměnila v nehynoucí zájem o jiné ženy. Měl krátké známosti, románky, zážitky plné vzrušení.
Pavel nechtěl a ani nedokázal patřit jen své ženě. Svou charismatickou povahou, otevřeností a troškou drzosti dokázal získat srdce mnoha žen.
Svou nevysychající lásku rozdával všem štíhlým i plnoštíhlým, blondýnkám i černovláskám, veselým i tichým, svobodným i vdaným. Vždycky našel pochopení a odezvu.
Lenka, jeho žena, nechala vše bez poznámky. Nikdy mu nevyčítala, nikdy nedělala scény. Naopak, Pavel na Lence nikdy nešetřil pozorností.
Ale jednou jeho nekonečný proud lásky zastavila jistá Ivana. Okouzlila Pavla krásou i rozumem! S Ivanou a pouze s ní (samozřejmě kromě manželky) trávil veškerý volný čas. Ivana byla vdaná, i když se svým mužem stále řešila rozvody a návraty. Pro Ivanu byl Pavel jako závan čerstvého vzduchu, jako celý nový svět. Jejich vztah vydržel tři roky.
Eliška, Pavlova dcera, po maturitě odjela do Brna na univerzitu v rámci studijního programu. Do rodné Ostravy se už nevrátila. Vdala se za Čecha jménem Petr v Praze a porodila tři děti. Starostí měla dost, a tak zavolala své rodiče na pomoc. Petrova matka už nežila, měl jen otce (Ladislav).
Pavel s Lenkou odjeli na dva roky do Prahy, aby pomáhali s vnoučaty. Po čase ale Pavel začal plánovat návrat do Ostravy. Lenka nechápala důvod. Pavel odešel beze slov a hned po příletu do Ostravy zamířil za Ivanou.
No tak, přijmi mě! Bez tebe nemůžu žít. Stačí slovo a zůstávám! Očarovala jsi mě, Ivanko!
Pavle, zapomněl jsi? Já jsem stále vdaná. Ráda tě vidím, ale nic víc
Pavel nebyl připravený na odmítnutí. Opuštěn se vrátil zpět do Prahy, ke své rodině. Lenka pro něj mezitím připravila překvapení.
Pavlíku, rozhodli jsme se s Ladislavem, že spojíme naše životy. Myslím, že mi nemáš co vyčítat, ne? A tebe pouštím do světa. O vnoučata se postaráme bez tebe. Stejně bys je čemu naučil? ušklíbla se Lenka.
Ty jsi všechno věděla? zarazil se Pavel.
No jasně! Dobráci a informátoři se vždycky najdou mrkla Lenka vítězně.
Pavel se vrátil do Ostravy. Opět šel za Ivanou.
Ivanko, nerozmyslela sis to? Nemůžeme být spolu? ptal se s nadějí.
Ne! Ty budeš cestovat po světe a já si mám dělat naděje? Seš to byl, kdo odtud odešel! A víš, kdo mě z deprese dostal? Můj manžel! Pavle, je konec, odvětila Ivana rázně.
Odmítnutý manžel a milenec se potácel domů. Zavřel se do bytu a tři dny nevycházel.
Zaklepání na dveře. Za nimi stála mladá žena.
Dobrý den, strýčku Pavle! Nepoznáváte mě? Jsem kamarádka vaší Elišky. Jak se jí vede? usmála se a trochu zčervenala neznámá.
Jde to. Ty jsi Monika? Pamatuju řekl bez nálady Pavel.
Strýčku, máte doma trochu soli? Jsme sousedi odvážila se Monika.
Pavel se na Moniku zadíval milá, sympatická.
Tak pojď dál, dáme si čaj, rychle nabídl.
Ach, strýčku Pavle! Miluju vás už od mládí. Byl jste pro mě vzor! Pravda, taky jsem se vdala, ale vy jste byl pořád někde zadaný Ale já jsem vytrvalá. Dočkala jsem se!
Pavlovi bylo 56 let a Monice 33. Čekali spolu rodinu.
A tak Pavel pochopil láska je jako řeka: když se ztratí z jednoho břehu, může na druhém znovu najít smysl a sílu. Každý z nás má šanci začít znovu, pokud nezavřeme srdce nadobro.
