Vezmi si svou dceru a odejděte. Už nás spolu nic nespojuje!
Ale, Jirko
Už jsem řekl dost! A už tě nechci vidět!
Dveře se zabouchly, Alena se zakymácela. Pokoj se začal vlnit jak krajina za oknem jedoucího vlaku, v uších zacinkal zvon a z dálky, z nějakého jiného světa, zazněl hlas podobný matčině: Nesmíš!
To zabránilo pádu do temnoty. Alena si sedla, zaryla si nehty do dlaní, ostrá bolest jí vrátila do reality. Nemůžeš, šeptlo jí cosi v hlavě. Nesmíš se rozpadnout! Ani propadnout zoufalství… I když je to lákavé.
Nesmíš! Je tu Klárka! A Ne, na to teď nemyslet! Musíš se sebrat a zkusit pochopit, co se vlastně stalo.
Co tak náhle odvrátilo Jirku? Proč ji vyhodil? Vždyť ještě včera bylo všechno v pořádku
Nebo nebylo?
Hlavu konečně začal ovládat rozum, Alena si položila ruce na stůl dlaněmi vzhůru.
Tak! Jak to říkala maminka? Nevíš si rady analyzuj! Postupně všechno sepiš, klidně na papír. Ale papíry i tužky byly v druhém pokoji. A tam spala Klárka
Klárka vždycky spala lehce, Aleně ji teď rozhodně nechtěla budit. Děvčátko by začalo plakat a už by si nepromyslela, co se vlastně stalo.
Takovou výbavu prostě nemá.
Podívala se na svoje ruce. Ztvrdlé dlaně s několika pihami, nehty dávno bez péče, protože jí na to pořád bylo líto času. Kdo by tomu věřil? Ona, která kdysi tolik dbala na vzhled, teď věčně s rukama od hlíny za domem.
Alenko, ty jsi přece žena!
Ne! Jsem holka!
To je jen dočasné! Už brzy se staneš dívkou a pak ženou. A ženy přece nikdy nesmí být nepořádné. Manikúra, pedikúra, účes. Upravené ruce. To o tobě řekne víc než nejdražší šaty. Nemůžeš si přece navléct perly, když máš špinavý krk! Rozumíš?
Ano, mami! osmiletá Alenka si s máminou rtěnkou šmárala rty před zrcadlem.
To prozatím stačí! maminka se smíchem odňala rudý tubiček. Ne, ty to nepotřebuješ. Seš krásná tak či tak! Všechno má svůj čas. Počkej chvíli. Pak spolu vybereme nějakou kosmetiku. Ale teď ještě ne.
Mami…
Dost! Řekla jsem!
To poslední Alena moc často neslyšela, ale když už, věděla, že protestovat nemá cenu. Maminka vždycky dodržovala svoje slovo.
Ve všem.
Aleno, já musím jet budeš zatím s babičkou. Je to tak potřeba.
Na dlouho? malá Alenka kousla do šatu a málem se rozplakala.
Půl roku. Nabídli mi dobrou práci. Ale je to daleko na severu tebe bych tam nechtěla tahat. S babičkou ti bude líp, budeš doma. Budu ti psát, volat
Nejezdi…
Stejně se rozplakala. Maminka jí zoufale hladila vlasy, v jednu chvíli ztratila trpělivost.
Dost! Já nemám jinou možnost! Jestli teď práci nevezmu, nikdy se nevystěhujeme od babičky. Chci, abys měla svůj pokoj, abychom mohly jet k moři. Kdyby byl táta, nemusela bych. Ale teď teď musím být za všechny!
Ještě je tu teta Jana! Alenka vrtěla hlavou, odmítala poslouchat.
No právě. Teta Jana má svých starostí dost. Potřebuje pomoct.
Pomoz hlavně mně! Zůstaň…
Maminka ztuhnula, pohled měla jako led.
Aleno! Nejde myslet jen na sebe. Je to špatné. Když občas nepomyslíš na ostatní, nikdo jednou nebude myslet na tebe. Chci, abys nic nestrádala. A je to poprvé a naposledy, co odjíždím. Prosím, vydrž to. Musí to být.
Aleně nezbylo, než kývnout. Uvnitř ní ale škrábali smutní kocouři.
Alenka psala mamince dopisy, o víkendech visela na telefonu a povídala, jak se těší. Tak se jí stýskalo, že někdy nechtěla ani zmrzlinu. Čas se vlek. A když babička konečně jednoho dne oznámila, že jedou maminku vyzvednout na letiště, rozplakala se Alenka tak, že bylo potřeba zavolat taxi.
Maminka svůj slib dodržela. Tak dlouho už nikdy neodjela. Kratší služebky sice ještě byly, ale už to nikdy nebyla stejná samota. Přestěhovaly se z tatínkova malého bytu do většího, Alenka dostala svůj pokoj. Byla tam vlastně jen když mamka byla v práci, pak už vždycky spěchala za ní do kuchyně a večer trávily společně. Často tiše, když maminka pracovala přesčas na zakázkách.
Bylo jim spolu dobře.
Byly ušetřeny puberty skoro žádné hádky, Alenka si později uvědomila, jak neskutečná propast lásky existovala v té drobné ženě, co neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Babička mezitím zemřela. Alena s maminkou zůstaly samy.
Sestru už maminka dávno nevídala.
Proč? Alena se ptala jenom jednou.
Odpustit jde všechno, jen ne zradu.
Koho zradila teta Jana?
Maminku. Tvoji babičku. Hodně chtěla, aby za ní přijela Ale Jana nepřijela.
Proč ne?
Bálo se, že ji poprosíme, aby pomáhala s péčí. Jenže to byla i její povinnost. Nedokázala to vidět maminku tak slabou, krmit ji, umývat jako miminko Neměla na to žaludek, vidět, jak rozum odchází z tváře té, která byla vždycky naše opora
A tys to zvládla?
Také ne. Ale nebyla volba. Byla to moje máma. Musela jsem udělat všechno, abych tu byla s ní na konci. Dát jí klid. Být nablízku, i když už mě skoro nepoznávala.
Proto jsem s ní nesměla zůstávat moc dlouho?
Ano. Nechtěla jsem, aby sis ji zapamatovala takhle.
Ale já si to stejně nepamatuju Pamatuju si, jak mě učila zavařovat marmeládu a slízávat pěnu. Vždycky jsme ji dávaly na malý talířek a jedly nejmenší lžičkou. Bylo to nejlepší na světě
To jsme taky s Janou dělaly jako malé…
Proč jste se vy dvě tolik lišily? Vyrůstaly jste stejně.
To je osud, Alenko. Maminka tehdy Janu hodně chránila často byla nemocná jako dítě. Asi proto ji chtěla chránit před vším. Možná tím udělala chybu…
Povedlo se jí ji ochránit?
Nepovedlo. Sama víš, jak Jana dopadla. Dva rozvody, tři děti, samé smutky Já nevím, zda to byla chyba, ale naučilo mě to, jak být k tobě lepší mámou.
Myslíš, že děti se nemají chránit?
To ne, má, ale s rozumem. Dítě potřebuje podporu, ale není dobré zakonzervovat ho pod sklo a zkoušet žít život za něj. Chyby a zkušenosti si musí zažít sama. Vím, že když by maminka nesypala Janě peří pod nohy, možná by se párkrát spálila a mohla být silnější Ale to už nezměníš. A já já tě vždycky podpořím, ale tvoje trable musíš řešit sama. Když to nepůjde, vždycky ti pomůžu. Jsem tu.
Dobře, mami
Alena teď seděla u stolu, počítala na prstech, ve snu jí každý prst pulzoval modrou žilkou, zkoušela pochopit, kdy se to všechno pokazilo.
Včera slavili Jirkovy narozeniny. Nebyla to žádná kulatá oslava, spíš rodinný oběd. Léto, jejich dům, co vloni teprve dobudovali, voněl dřevem. Přijela Alenina maminka, Jirkova maminka i jeho sestra s rodinou.
Klárka lítala po dvoře jak motýl, nervózní otázkami.
Kdy přijedou? Už jsou tu? Půjdeme do bazénu?
Alena po chvíli otázky přestala vnímat Klárka si stejně odpovídala sama, běhala uklízet pokoj, protože přece nemůže přijímat hosty v nepořádku!
Jirka zajel autem na trh, a v kuchyni panoval šrumec. Maminka Aleně pomáhala vařit.
Proč se o mě tak bojíš, mami? nedala jí Alena pokoj.
Já se nebojím, holčičko. Jen se ptám, jak se cítíš. Máš už nějakou představu, v kolikátém jsi týdnu?
V ten okamžik pochopila, že tajemství dávno není tajemství. Ulevilo se jí, objala maminku.
Je brzy, tři týdny. Ještě jsem Jirkovi nic neřekla. Jak to víš?
Svítíš pobledlou radostí. Jak když jsi nosila Klárku.
Mám strach
Pročpak?
Něco mě uvnitř svírá. Jirka je poslední dobou zamlklý, nechápu ho.
Zeptej se!
Neodpovídá…
Pak jsi se ptala špatně!
Mami!
Co?! Necháš muže dlouho trucovat, a divíš se, kde vzniká zlo? Dcerko, nenechávej své milované odcházet ani na krok. Jinak si někde najdou ucho na vyslechnutí. A kdo ví, co se tam poví…
Alena napočítala další článek. Právě tady vše začalo její pochyby byly tak průsvitné, že je klidně mohla přehlédnout. Kdyby maminka neřekla, ať s Jirkou promluví
Ale nestihla. Nejprve oslava, pak velký úklid, pořád nebyl čas. A pak přišla ta nesrozumitelná věta:
Vezmi si svou dceru!
Co to vůbec má znamenat?
Alena ztuhla, sevřela pěsti. Dost. Dneska vše napraví, tak jak ji maminka učila. Začne tím, že si s mužem promluví. Žádné hádanky.
Jirka právě vyjížděl ze dvora, když Alena vyběhla na terasu a křikla tak nahlas, až se zvířata na střeše dvorku polekala.
Stůj!
Přeskočila schody, rozběhla se před auto, opřela se o kapotu.
Pusť mě, zamumlal Jirka, ale Alena ucítila v jeho hlase to, po čem toužila. Nechtěl odejít. Nechtěl rodinu ztratit.
Vylez a povíme si to než se Klárka probudí. Kam jedeš? Já jsem snad tvá žena nebo cizí holka?!
Zatímco Aleně rostl v hlase hrom, Jirkovi se vnitřnosti uzlovaly.
Kdyby mu byla lhostejná, křičela by tak na něj? Kdyby toužila po svobodě, nechával by se zastavit? Vždyť proč by Klárka neměla zůstat s tátou?!
Vylezl z auta a zamumlal:
Ty přece víš proč to dělám!
Kdybych věděla, neptám se! Jirko, co ti je? Dva týdny jsi jak cizí! A dneska tahle scéna?! Proč jsi řekl, že Klárka je moje? Co má znamenat?
Já nevím! vyhrkl Jirka a poprvé se na Alenu podíval.
Odpověz! Kdo je ten muž, se kterým chodíš dvakrát týdně na procházky s Klárkou? Kdo?
Alena se zarazila, zírala jako omráčená:
To nemyslíš vážně! Jsi normální?!
Kdo to je? Víš moc dobře, o kom mluvím!
Alena si dodala síly.
Takhle! Tak kdo ti to napovídal? Maminka? Nebo sestra?
Mamka s tím nemá nic společného!
Aha. Tak Iveta To by sedělo.
No, a co kdyby?! Má přece právo mi říct, co viděla! Jsem její bratr!
A já tvá žena! supěla Alena rozzuřeně. Věříš každému, jen mně ne! Tak jo?!
Lhala jsi mi!
Kdy? S čím?! Do čeho mě to taháš?!
Kdo je ten člověk? Odpověz!
Alena se rozchechtala.
Vždyť jsem ti to říkala! Bylo to, když jsi sledoval zápas Ligi mistrů… My přijely s Klárkou domů, já ti vyprávěla, že jsem potkala bývalého spolužáka Pavla. Dlouho bydlel jinde, ale teď se kvůli nemocné mamince přestěhoval zpátky. Potřeboval radu ohledně doktora a pečovatelky, protože jeho maminka má totéž, co měla moje babička… Teď chodíme občas ven, většinou s mojí mámou! Iveta kdyby se koukla líp, viděla by, že tam je vždycky i máma tvoje tchyně. Myslíš, že bych chodila za milencem před svojí matkou? Odpusť, ale mamka by mi to nikdy neodpustila! Ta tě má snad radši než mě… Jirko
Rozbrečela se. Ale hrdě, ne naoko.
Takže chceš říct, že…
Už jsem řekla všechno! Alena se otočila, v hlase led. Ty jsi mi nevěřil, ztratils důvěru v to, co jsme spolu budovali, a pošlapal jméno našeho dítěte! Chceš testy? Klidně! Udělejme DNA, jestli ti to pomůže! Klárka je tvá, vidíš ji? Má tvoje oči.
Je slyšet kroky Klárka už je vzhůru.
Alena šla domů, zanechala nevěřícího Jirku ve dvoře plném snu a stínu.
O chvíli později slyšela, jak auto Jirky odjíždí.
Klárka se jí věšela na krk, vykládala vesele nějaké dětské příběhy, ale Alena by nejraději zakřičela do nebe.
Co dělala špatně? Co teď? Zavolat mámě? Nebo ještě zatím sama přemýšlet?
Vzpomněla si na radu:
Nikdy mi nevolej kvůli vašim hádkám, dokud nebudeš jistá, že je konec. Pak zavolej! Přijdu v noci i ve dne. Ale dřív mlč. Vy se usmíříte, ale já to každému jeho hřích nezapomenu.
Telefon odložila. Brzy bude muset Jirkovi říct, že bude znovu otcem. A pak uvidí, co dál.
S tímto rozhodnutím trochu zklidněla. Krátce nato před domem přibrzdilo Jirkovo auto.
Krátká bouře v kuchyni Alena krmí Klárku, vtrhne tam Jirka, vláče s sebou sestru Ivetu:
Pojď! Aleno, kde jsi?
Tady, usměje se unaveně Alena, rychle pošle Klárku do pokoje, aby ušetřila dceru hádky.
Dala jsem ti pohádku, tak běž! Klárka vystartovala schody nahoru vesele: Tatí, ahoj, teta Iveto! Mamka mi dovolila pohádku!
Hlas malé dívky dospělé na chvíli zklidnil.
Následuje těžký rozhovor. Iveta pláče, Jirka nadává, Alena je zmatená.
Myslela jsem, že ho chráním, že jsi jako ty všechny nevěrné manželky od kamarádek, šeptla Iveta.
Myslíš, že jsem jako tvé kamarádky? Co tvoje děti, jsou vůbec všechna od tvého?
Iveta zmlkla, zírala vyjeveně.
To snad nemyslíš vážně!
Proč ne? nenechala se vyprovokovat Alena. Uvědomuješ si, jaká pohroma to mohla být? Pomlouváš mě, Jirka ti věří. To je tvá zodpovědnost!
Já nevím Fakt jsem si myslela, že pomáhám…
Pomáhá? A proč? Můžeš odejít
Alena pokrčila rameny, zadívala se na Jirku.
Máte ještě otázky?
Aleno…
Už dost! Já teď chvíli potřebuji čas. Ivetu tu nechci. Vysvětlení nepotřebuji.
Odpusť…
Možná časem. Ale teď běžte.
S Jirkou se časem usmířila, ne hned a jen za svých podmínek. Nikdo kromě Ivety se však nedozvěděl, co se mezi nimi stalo. Protože někdy je lepší nechat prach ze světnice pod pokličkou. Za to byla Alena vděčná své mámě.
Až přijde čas, maminka si pochová novorozeného vnoučka, bude s druhou babičkou porovnávat, po kom dítko, a koutkem úst se usměje na dceru.
Vyrostla jsi v moudrou ženu, jsi dobrou matkou i manželkou…
Opravdu?
Někdy jsem ti lhala?
Mami, co je ženská moudrost? Já si tak nepřipadám
Umět udržet rodinu, děti, domov, přátele. Sesbírat všechno to hezké a starat se, aby bylo všem dobře. Umět rozlišit, co je potřeba chránit a co pustit, aby to neškodilo tomu, co máš. To je celé. A zdá se mi, že tuhle dovednost už dávno ovládáš.
Myslíš?
Vím to. A mimochodem, volal Pavel. Má za měsíc svatbu a zve vás s Jirkou.
Ach, mami…
Ne ach-mami! Hlídat budu já! Jen pro mě něco udělej, ano?
Co maminko?
Dej si do pořádku ruce! Prosím.
Dobře!
Alena obejme maminku, kývne Jirkovi i Ivetě, která bude postávat v koutku, a zamrká na Klárku:
Pojď, pomůžeš mi uložit brášku.
Fakt můžu? oči Klárky zazáří, jemně pohladí pěstičku miminka.
Musíš, holčičko. MusíšKlárka se potichu zasmála a ještě jednou miminku pohladila vlásky. Společně s Alenou se tiše usadily vedle postýlky, zatímco za okny se otevíralo pozdní odpoledne a v kuchyni začal vonět čerstvý chléb. Dům byl opět plný smíchu i šepotu, ale tentokrát i vědomí, že přečkali první skutečnou bouřku společně.
Jirka přišel za nimi, nesměle vzal Alenu za ruku. Přes všechny neshody, šrámy i nevyslovené otázky byl najednou opět doma, tam, kde byl jeho svět.
Alena se na něj podívala a v jejích očích nebyl už žádný hněv, jen klid. Chytila jeho dlaň pevněji a položila na ni malou pěstičku synka.
Teď už nikdy nebudeme pochybovat, zašeptala, ani na chvíli.
Jirka vykulil oči: Slibuju.
Klárka se opřela hlavou o maminčino rameno. Za oknem tiše zašuměl déšť, jak kdyby vymýval bolest včerejška. Všichni tři, vlastně čtyři, seděli chvíli v tichu.
Nakonec Klárka spiklenecky zašeptala: Až bráška povyroste, půjdeme všichni na zmrzlinu?
Alena s Jirkou se rozesmáli a v tom smíchu už nebyl žádný stín.
Miminko v postýlce zabroukalo, venku problesklo zpoza mraků slunce a dům se naplnil světlem. Klárka chytila tátu za druhou ruku a řekla: Já už nejsem sama.
Nikdo už neřekl ani slovo – nebylo třeba. To nejdůležitější zůstalo v tepu jejich společného ticha. A ten den, kdy spolu znovu usnuli, už nikdy nikomu z nich nepřišlo na mysl, že láska je samozřejmost.
Naučili se ji chránit. Všemi šťastnými i bolavými prsty.
