Před rokem jsem zůstala sama. Po pohřbu mého manžela jsem se pomalu dávala dohromady a došlo mi, že kromě samoty mám na krku ještě jiný průšvih: začala mi děsivě chybět koruna ke koruně. Žiju úsporněji jak ten pověstný skřítek, nic si nedopřávám, ale i tak se objevují nečekané výdaje, třeba za léky nebo doktory.
Se zesnulým mužem jsme vychovali dvě děti a snažili jsme se jim být vždycky oporou. Každou kačku jsme, když to šlo, posílali jejich směrem. Díky nám měli na spoustu věcí do domácnosti. Osud má pro mě, kdo ví co ještě, možná připravené, ale aspoň mám jasno: byt po mně zdědí syn s dcerou, jestli teda neprovedu nějakou kulišárnu v závěti, což zatím neplánuju. Oba jsou chytří, ví, za kolik se dnes prodává metr čtvereční paneláku, a určitě už si v hlavě s bytem dělají své počty.
Párkrát jsem se snažila dětem nenápadně naznačit, že s penězi to není žádná sláva. Kdyby se aspoň podělily o ty stále dražší energie, nemusela bych na noc vypínat topení a jíst suchý chleba k důchodu. Dcera se tvářila jakoby nic, a u syna vše řídí snacha, takže moje náznaky zůstaly viset někde mezi linkou a lednicí.
Přibližně tuším, kolik kdo z nich bere, a vlastně jim to přeju. Mají auta, jezdí na dovolené k moři, vnoučata mají přesně tolik kapesného, že mi zůstává rozum stát, jak lehce rozházejí částku, kterou já dostávám za měsíc od státu. Často přemýšlím, jestli jsme je nakonec vychovali úplně bez empatie že jim nevadí, že jsem téměř chudá a ani se na pomoc nezmůžou. Přitom jsme jim s manželem byli v tomhle vzorem: k našim rodičům jsme jezdili s taškami jídla, kupovali jim léky, platili jim doktory no však jak to má vypadat.
Kamarádka mi radila, ať se beze studu prostě nastěhuju synovi nebo dceři do bytu, klidně bez ptaní, a svůj pronajmu přes inzerát. Do takového “řešení” se mi teda vůbec nechce, ale možná k tomu dojdu, pokud další rozhovor s dětmi nic neposune. Z důchodu už prostě nevyjdu, úspory padly na děti… Tohle je život po česku, žádný med, spíš suchý rohlík s hořkou kávou.
