Neviditelná manželka
Aleno! zazněl jasný hlas a kamarádka, oklepávající kapky z výrazného červeného pláště, se posadila na židli naproti. Promiň, je to dneska katastrofa, celé město ucpané. Už sis něco objednala?
Jen kávu, usmála se slabě Alena. Čekám na tebe.
Marcela odložila plášť, přeměřila Alenu kritickým pohledem a hvízdla.
Proboha, Ali, ty se vůbec díváš do zrcadla? Co to máš na sobě? Šedý svetr, šedé kalhoty… Ty máš depresi, nebo ses rozhodla být neviditelná?
Je to pohodlné, pokrčila rameny Alena. Je mi už dvaapadesát, Marci, to už člověk neřeší, co si oblékne.
Jasně, Marcela si lehce objednala cappuccino a croissant. A kde je tvůj Honza? Zase na rybách?
Alena přikývla.
Odjel v pátek večer. Vrátí se v neděli na oběd. Jako vždycky.
Jako vždycky, zopakovala Marcela posměšně. A ty jako vždy sedíš doma sama, sleduješ televizi, zašíváš ponožky? Kdy tě Honza naposledy někam pozval? Do restaurace, do divadla, do kina? No, vzpomeň si!
Aleně zahořely tváře.
Byli jsme… v červenci na chalupě. Společně.
N a chalupě! Marcela se rozesmála. Ty jsi tam plela záhonky a on opravoval kůlnu. Romantika jak prase. Podívej, Ali, život běží. Už nejsme slečny, ale nejsme ani stařeny. Jenže ty se sama pohřbíváš zaživa.
Neříkej hlouposti, upila Alena kávu, která jí připadala hořká. Máme normální rodinu. Osmadvacet let spolu. To nic neznamená?
Osmadvacet let zvyku, řekla rázně Marcela. Vždyť jsi pro Honzu průhledná. Jako lednice nebo stolička. Prostě je, funguje, co řešit. Kdy ti naposledy řekl něco hezkého, nebo se zeptal, jak se cítíš?
Alena chtěla oponovat, ale slova uvízla v krku. Pravda byla, že jejich večery plynuly v tichu. Honza si četl na tabletu o rybářských nástrahách, ona pletla nebo sledovala seriály. Někdy se zeptal, co je k večeři. Někdy mu připomněla, že má zaplatit účet za elektřinu. To byl celý jejich rozhovor.
Vidím, že jsem se trefila, Marcela se naklonila blíž, v očích jí jiskřilo. Hele, poznala jsem jednoho chlápka. Fotograf, jmenuje se David. Fakt zajímavý, umí povídat i naslouchat. V sobotu má vernisáž v galerii na Jungmannově. Pojď, rozptýlíš se.
Marci, já nevím…
Nic nevymýšlej! mávla Marcela rukou. Potřebuješ z té ulity ven. Podívat se na lidi, ukázat se. Oblékni si něco pěkného, pomůžu ti. Uvidíš, je super, když tě někdo vnímá, někdo s tebou mluví o něčem jiném než o topení.
Alena si povzdechla. S Marcelou se nedalo hádat. A upřímně představa, že někam vyrazí, už se jí nezdála tak špatná. Doma bylo moc prázdno a moc ticho.
***
V sobotu večer stála Alena před zrcadlem a nepoznávala se. Marcela jí přinesla vínové šaty nenápadné, ale elegantní, s páskem zdůrazňujícím pas. Alena si poprvé po dlouhých měsících nalíčila obličej a upravila vlasy.
Páni, zamumlala, když se zahleděla do zrcadla. Myslela jsem, že už jsem…
Že už jsi babka? spokojeně se zaculila Marcela. Není to pravda, zlato. Jen jsi na sebe zapomněla.
Galerie byla malý útulný prostor s vysokými stropy, světlými stěnami a černobílými fotografiemi: staré dvorky, obličeje neznámých lidí, opuštěné nádraží. Bylo tam kolem třiceti lidí, všichni s vínem, tiše klábosili.
Marcela vedla Alenu přímo k vysokému muži s prošedivělými vlasy, černým rolákem a džínami.
Davide, to je moje nejlepší kamarádka, Alena, představila je. Ali, to je David, autor všech těch fotek.
David se otočil a Alena zachytila jeho pohled. Šedé oči, vřelý úsměv, lehké vrásky kolem očí. Podal jí ruku.
Těší mě. Doufám, že se vám tu bude líbit.
Já… moc se ve fotografii nevyznám, přiznala Alena a stiskla jeho ruku. Byla suchá, teplá.
Není třeba rozumět, David se usmál víc. Stačí cítit. Pojďte, ukážu vám svou oblíbenou fotku.
Přivedl ji k fotografii v rohu. Stará žena u okna, světlo na tváři, vrásky jako mapa životního příběhu, oči hluboké, smutné a vzdálené.
Vidíte? zašeptal David. To je moje sousedka, je jí třiaosmdesát. Fotil jsem jí před rokem a půl. Vyprávěla mi o válce, o muži, o tom, jak sama vychovala tři děti. A víte, co mě udivilo? V očích neměla sebelítost. Jen zvláštní smutek a důstojnost.
Alena se zadívala na fotografii a cítila sevření na hrudi.
Je nádherná, zašeptala.
Ano, přikývl David. Krása není jen mládí a hladká pleť. Je to, když člověk žil, trpěl a přesto si zachoval sebe. Pohlédl na Alenu pozorně. Vy v očích taky nesete ten zvláštní smutek. Jako byste pořád na něco myslela, ale nikomu o tom neřekla.
Alena znejistěla. Nikdo se na ni takhle nepodíval už roky. Honza ji viděl, ale nikdy nespatřil. Tenhle cizí muž se díval až dovnitř.
Já jen asi jsem unavená, zamumlala.
Z čeho? zeptal se prostě David, bez zvědavosti, jako by byli staří známí.
Alena chtěla vtipkovat, ale slova ze sebe prostě vysypala.
Z jednotvárnosti. Každý den stejný. Ráno vstávat, snídaně, domácnost. Manžel v práci, pak na rybách. Děti dospěly, odstěhovaly se. A já sedím v bytě a přemýšlím: Kde jsem? Kde je ta holka, co chtěla vidět svět a prožít něco velkého?
Odmlčela se, skoro polekaná svou upřímností.
Promiňte, šeptla. Nechápu, co mě to popadlo.
Nic se neděje, David se dotkl jejího lokte, lehké, klidné pohlazení. Jste jen upřímná. To už dnes málokdo dokáže. Mám nápad. Vedu malý klub, scházíme se jednou týdně, bavíme se o fotkách, o literatuře, občas vyrazíme do plenéru. Přijďte příští středu. Bude se vám líbit, slibuju.
Alena chtěla říct ne. Chtěla říct, že má doma práci, povinnosti, že nemůže jen tak
Dobře, uslyšela svůj hlas. Přijdu.
***
Honza se vrátil v neděli, jak bylo zvykem. Voněl řekou a kouřem z ohniště. Alena ho přivítala ve dveřích.
Tak co? zeptala se. Něco jsi chytil?
Pár candátů, šel Honza do kuchyně, shodil batoh. Ušlo to. A ty? Všechno v pořádku?
Všechno v pohodě, odpověděla Alena. Byla jsem s Marcelou na výstavě.
Dobře, otevřel lednici, vytáhl salám. To víš, měla bys chodit ven častěji. Doma už jsi přesezená.
Říkal to roztěkaně, ani se na ni nepodíval, už byl v myšlenkách jinde. Alena pocítila záblesk podráždění.
Honzo, a co kdybychom taky někam zašli? S amo dva. Třeba do restaurace, do divadla?
Honza se na ni překvapeně podíval.
Proč? Všude draho. A já jsem po rybaření unavený. Nech to na příště, jo?
Příště. Vždycky příště. Alena kývla a odešla z kuchyně. V pokoji napsala Marcele: Dej mi přesnou adresu toho klubu. Ve středu přijdu.
***
Klub se scházel ve sklepě starého činžáku, upraveném do útulného prostoru s měkkými pohovkami, policemi s knihami a rozestavěnými fotoaparáty. Sešlo se asi patnáct lidí, většinou kolem čtyřiceti, padesáti. David Alenu přivítal u dveří.
Jsem moc rád, že jste přišla, řekl vřele. Sedněte si, kde je vám libo.
Večer utekl jako voda. Bavili se o tvorbě nějakého francouzského fotografa, četli Skácela, pak jen mluvili. Alena poslouchala, a bylo jí v tom prostředí nečekaně hezky. Nikdo se neptal na účty nebo na večeři, nikdo v ní neviděl jen někoho, kdo doma obstarává servis.
Po setkání ji David doprovodil na tramvaji.
Líbilo se vám? zeptal se.
Moc, přiznala Alena. Ani jsem nečekala, že mě to tak chytí. Mám pocit, že jsem se ocitla v jiném světě.
A taky jste, usmál se David. Vidím člověka, který poslední roky nežil pro sebe. Pořád pro druhé pro manžela, děti, domácnost. A kdy jste naposledy dělala něco jen proto, že se vám chtělo?
Alena přemítala. Nemohla si vzpomenout.
To je past středního věku, pokračoval David. Najednou zjistíme, že jsme se rozdali druhým a sami na sebe zapomněli. Přijde krize jako by vám život utíkal mezi prsty. Ale víte co? Nikdy není pozdě zjistit, kdo doopravdy jste.
Jeho slova jí hladila po duši. Alena se nechala unášet.
Hele, zastavil se David. Nechcete v sobotu vyjet za Prahu? Znám u Lysé jednu starou vilu se zahradou. Na podzim tam bývá nádherné světlo chci tam fotit. Pojďte se mnou, bude to zajímavé.
Alena zaváhala. Sobota. Honza zase na rybách. Zase bude sama. Jako vždy.
Nevím, zamumlala. Je to… zvláštní.
Zvláštní? David se usmál. Nabízím vám jen cestu do přírody s někým zajímavým. Nic víc. Prostě život. Máte na to právo, ne?
Mám, zašeptala Alena.
Tak se sejdeme v deset u metra. A oblečte si něco teplého.
Zamával jí na rozloučenou a odešel. Alena stála na zastávce a srdce jí bušilo jako dvacetileté.
***
V pátek večer si Honza zase balil věci na ryby.
Dov neděle, řekl a zapnul batoh. Budu na telefonu, kdyby bylo něco.
Dobře, sledovala ho Alena. Hele, nemohla bych jet s tebou?
Honza se na ni udiveně zadíval.
Proč? Vždycky říkáš, že tě to nebaví, že tam je zima a komáři.
Ale byla bych s tebou, pokrčila Alena rameny.
Vždyť jsme spolu pořád, pokrčil Honza rameny. Odpočiň si doma. Pusť si svůj seriál.
Políbil ji na tvář, batoh nahodil a odešel. Alena zůstala v předsíni, koukala na zabouchnuté dveře.
Jsme spolu pořád, opakovala si jeho slova v hlavě. Ale byli? Opravdu spolu?
Druhý den vstala brzy, dlouho váhala, co si vzít. Oblékla džíny, teplý svetr, bundu. V zrcadle jí tváře planuly a oči svítily, připadala si mladší.
Jedu prostě na výlet, přesvědčovala sama sebe. S novým kamarádem. Nedělám nic špatného, jen se půjdu projít.
David ji přivítal s dvěma kelímky kávy.
Dobré ráno, podal jí jeden. Připravena na dobrodružství?
Jeli jeho starým Favoritem, poslouchali muziku, povídali si. David vyprávěl historky z cest, ona se smála a připadala si lehká.
Vila byla polorozpadlá, ale nádherná. Staré sloupy, listí v parku, tmavý rybníček. David fotil, Alena sbírala žluté listy.
Postavte se tam ke sloupu, poprosil David. Nedívejte se do objektivu, koukejte do dálky.
Vyfotil pár snímků, pak jí je ukázal.
Vidíte? Jste velmi fotogenická. Ten smutek v očích z vás dělá nesmírně zajímavou ženu.
Alena se dívá na snímek. Cizí žena s vlajícími vlasy, zamyšleným pohledem. Opravdu je to ona?
Procházeli se až do večera. Pak je David pozval do malé kavárny v sousední vesnici. Jedli horké koláče, pili čaj a povídali si o životě.
Jste dlouho vdaná? zeptal se David.
Dvacet osm let, odpověděla Alena.
A jste šťastná?
Odmlčela se. Co je vlastně štěstí? Zvyk? Klid?
Ani nevím, přiznala tiše. Dřív jsem si to myslela. Teď je to, jako bych žila ve snu. Máme všechno, ale něco chybí.
Chybí vám vášeň, řekl David. Pocit, že doopravdy žijete, cítíte. Nejen že plníte roli, ale že jste sama sebou.
Položil jí ruku na dlaň.
Aleno, jste úžasná. Chytrá, krásná, hluboká. Máte právo na vlastní štěstí.
Alena sledovala jeho ruku na své a srdce jí bušilo. Měla by ji stáhnout, odejít. Nemohla a nechtěla.
***
Další týdny letěly v podivném omámení. Alena se scházela s Davidem stále častěji v klubu, na výstavách, na procházkách. Dával jí, co doma nedostávala: pozornost, komplimenty, pozorné rozhovory.
S Honzou bylo vše při starém. Práce, ryby, zprávy. Alena vařila, prala, uklízela. Jejich dialogy se zkrátily na:
Koupila jsi smetanu?
Koupila.
Výborně. Kde mám ponožky?
Ve skříni jako vždycky.
A to bylo vše. Žádné otázky, jak se cítí, na co myslí. David se ptal. A ona rozkvétala jako růže po dešti.
Marcela, samozřejmě, si toho všimla.
Tak co, zamilovaná? pošklebovala se v kavárně, kde to všechno začalo.
Neříkej hlouposti, Alena se začervenala. Jsme jen kamarádi.
Jasně, kamarádi, ušklíbla se Marcela. Ali, záříš jak město na Mikuláše. A víš co? Jsem ráda. Fakt. Zasloužíš si být šťastná.
Já jsem vdaná, šeptla Alena.
A co? Honzu to ani nezajímá, žije si svůj rybářský život. Proč bys ty měla být jeho stínem? Nejseš svatá! Jsi prostě žena. Jestli ti David dává štěstí, proč ne?
Alena poslouchala a slova sklouzávala na již připravenou půdu. Říkala si: Jen žiju. Snad mám právo na trochu radosti.”
Zlom přišel v listopadu. David ji pozval do menšího města na Moravě, kde byl festival pouliční fotografie.
Přespíme tam, řekl. Mám dva pokoje v hotelu. Bude to fajn, uvidíš.
Dva pokoje toho se Alena držela jako praporu.
Honzovi řekla, že jede s Marcelou na nákupy do vedlejšího města.
Dobře, hlavně moc neutrácet, kývl, aniž by odtrhl zrak od tabletu.
Celý den chodili po festivale, pak seděli v malé restauraci, popíjeli víno. David mluvil o okamžicích v životě a o tom, že nesmíme štěstí pořád jen odkládat.
Aleno, zadíval se jí do očí. Potkal jsem hodně žen, ale vy jste výjimečná. Máte v sobě něco čistého, nedotčeného. A tolik smutku, že bych nejraději všechen odstranil.
Vzal ji za ruku.
Nechci na vás tlačit ale vězte, že mi nejste lhostejná.
Alena cítila, jak se jí točí hlava z vína, ze slov, z jeho pohledu. Když vystoupali ke dvou pokojům, doprovodil ji, políbil na tvář.
Dobrou noc, zašeptal. Chcete-li si popovídat, jsem hned vedle.
V pokoji ležela, zírala do stropu. Mohla by obejít. Neměla by. Ale co je vlastně správné? Co zbývá z jejího života?
V noci, ve dvě, vstala a zaklepala na vedlejší pokoj.
David otevřel okamžitě, jako by snad na ni čekal.
Aleno, zašeptal.
Překročila práh.
***
Ráno přišlo s těžkou kocovinou, i když alkohol v tom byl nevinně. Alena se dívala na spícího Davida a nevěřila, že to opravdu udělala. Že překročila tu hranici.
Oblékla se a potichu odešla zpět do svého pokoje. Seděla na posteli, hlavu v dlaních.
Co jsem to udělala? Proboha, co jsem udělala?
Cestou zpět byl David něžný, držel ji za ruku. Alena cítila, jak stud pomalu ustupuje, nahrazován zvláštním, opojným pocitem volnosti.
Žiju, říkala si. Poprvé po letech zase žiju.
Doma ji Honza přivítal jako vždy.
Tak, něco jsi nakoupila?
Trochu, uhýbala pohledem. Měli slevy, ale nic moc jsem si nevybrala.
Dobře, mám hlad. Co bude k večeři?
Život se vrátil do obvyklých kolejí. Přes den byla Alena pořád tou samou manželkou, večer psala Davidovi, scházela se s ním tajně. Bral ji na výstavy, dával knihy, recitoval verše.
S Honzou už téměř nemluvila jen to nejnutnější.
Budeš muset zkontrolovat střechu na chalupě, podotkl jednou.
Příští jaro, odpověděla.
Dobře.
Ticho. Táhlé, husté ticho.
Marcela slavila triumf.
Vidíš, už žiješ. Nedusíš se v tom marastu.
Alena se sama sobě omlouvala. Honza si za to může sám. Vybral si rybaření místo mě. Já mám taky právo na štěstí.
Ale v noci, když Honza spal vedle, nemohla usnout. Cítila, jak se v ní něco rozpadá na kousky.
***
Prosinec přinesl mrazy a sníh. Alena a David se nyní vídali skoro každý týden. Pronajal si ateliér na focení, říkala Honzovi, že má kurzy na počítače.
Honza kývl bez detailů, bez zájmu.
David byl dokonalý. Vnímavý, vášnivý, plný krásných slov. Ale někdy Alenu napadlo, jestli neříká to stejné dalším ženám, jestli je jediná.
Ale už nebylo cesty zpět. Byla v tom až po uši.
Jednoho dne se stalo, co se muselo stát. Alena šla do lékárny Honzovi pro léky, a v peněžence jí vypadla drobná voňavková krabička parfém, co dostala od Davida minulý týden. Noční sonáta. Jemná, nasládlá vůně.
Nevšimla si, že krabička spadla na zem. Zaplatila a odešla.
Večer přišel Honza dřív domů. Když vařila večeři, přišel a položil krabičku na stůl.
To je tvé? zeptal se tiše.
Alena se otočila, zbledla.
Já… ano. Našla jsem ji venku, vymýšlela rychle.
Venku, jo? Parfém za pět tisíc korun. Na ulici.
Otevřel krabičku, přivoněl.
Ali, nejsem hlupák, řekl stále v klidu. Myslíš, že jsem si nevšiml? Že jsi najednou jiná. Pořád někde jsi, díváš se na mě, jako bych byl cizí.
Alena stála přitisknutá ke sporáku.
Honzo…
Kdo to je? přerušil ji. Kdo je ten člověk?
Nikdo, zašeptala Alena. Jen… známý. My…
Nelži, sevřel krabičku v pěsti. Neopovažuj se mi lhát. Spala jsi s ním?
Ticho bylo ohlušující. Viděla, jak se mu mění tvář, jak mizí měkkost těch let.
Ano, vydechla. Ano, Honzo. Promiň. Nechtěla jsem…
Nechtěla, ušklíbl se. Ale stejně se to stalo, co?
Obrátil se a šel ke dveřím.
Honzo, počkej, rozběhla se za ním. Pojďme si promluvit. Vysvětlím ti…
Vysvětlíš co? otočil se. V očích měl tolik bolesti, až jí podlomil kolena. Že jsi šla za jiným, protože jsem tě prý zanedbával? Že všechno je moje vina? Možná ano, Ali. Možná jsem zabředl do práce a rybaření. Ale nikdy jsem ti nebyl nevěrný. Protože jsem tě miloval. Miluju. A ty… vše jsi zničila.
Honzo, prosím, Alena brečela. Neodcházej. Zkusíme to napravit.
Já tu teď nemůžu být, řekl. Potřebuji čas. Odjedu k Jirkovi, chvíli tam zůstanu.
Za čtvrt hodiny byl sbalený. Alena stála mezi dvěřmi a dívala se, jak si balí košile, ponožky.
Honzo, šeptala. Neopouštěj mě.
Zapnul tašku, pohlédl na ni.
A tys mě neopustila, když jsi za ním šla? zeptal se. Kdy to pro tebe skončilo?
Odešel beze slova. Nepráskl dveřmi. Jen odešel. Ticho, které po něm zbylo, bylo prázdnotou.
***
Alena chodila po bytě jak bez duše. Volala Honzovi, nebral telefon. Psala mu zprávy: Promiň. Vrať se, prosím. Bez odpovědi.
Zavolala Davidovi.
Davide, koktala, Honza na to přišel. Odešel. Nevím, co dělat.
Lituji, Ali, jeho hlas byl jemný, soucitný. Pojď, sejdeme se, popovídáme si, podržím tě.
Potkali se v jeho ateliéru. Alena vyprávěla, plakala. David ji objímal, hladil.
Všechno bude v pohodě, říkal. Vždyť by to takhle stejně nemohlo pokračovat věčně. S Honzou už jsi nebyla šťastná. Dostal jsi šanci začít znovu.
Začít nově? podívala se na něj s očima rudýma od pláče. Jakou novou život?
No, David zaváhal, máte teď svobodu. Můžete cestovat, tvořit, být sama sebou.
A co ty? zeptala se tiše. Ty budeš se mnou? Chceš být spolu?
David ucukl, podrbal se ve vlasech.
Alenko, začal opatrně. Ty víš, že nejsem typ, co zakládá domov a rodinu. Já jsem tulák. Žiju přítomností. Bylo to s tebou krásné, jsme si něco dali ale…
Ale co? studený pocit se vkrádal do Aleniných kostí.
Nejsem ten, kdo chce vážný vztah, pokrčil rameny. Já potřebuju volnost. Ty jsi chtěla okusit život a já ti ho na chvíli dal. Není to málo, ne?
Alena vstala.
Víš co, Davide, její hlas byl překvapivě klidný. Máš pravdu. Cítila jsem život. A teď cítím, že ten život je v troskách. Kvůli tobě. Kvůli mě. Kvůli mojí hlouposti.
Odešla bez ohlédnutí. Sníh jí padal na obličej, mísil se se slzami.
***
Doma ticho a tma. Alena seděla na gauči a zírala do zdi. Zavolala Marcele.
Marci, řekla, když to zvedla. Potřebuju tě. Musíme si promluvit.
Sešly se v kavárně U Kašny, kde před časem vše začalo. Marcela poslouchala, srkala cappuccino.
Tak sis užila drama, řekla, když Alena skončila. Ale aspoň jsi nezatuchla v nudě, ne?
Alena na ni zírala.
Ty to myslíš vážně? Celá má rodina se rozpadla.
Co jsem měla dělat? Marcela pokrčila rameny. Prostě jsem tě seznámila. To, co pak bylo, byl tvůj výběr. Jsi dospělá.
Ale furt jsi do mě šťouchala, hněvala se Alena. Říkala jsi, že mě Honza nevidí, že mám žít pro sebe.
A nemám pravdu? odpověděla Marcela. Možná tě teď začne vnímat. A jestli ne, najdeš nový začátek. Takový je život.
Alena vstala.
Myslela jsem, že jsi má opravdová kamarádka, řekla tiše. Ale ty jsi jen záviděla můj klid. Chtěla jsi, abych byla také sama a nespokojená.
Ale prosím tě! zamávala Marcela rukou.
Sbohem, Marci, rozloučila se bez pohledu zpět.
***
Uteklo několik dní. Honza se nevracel. Alena mu psala, volala. Odpovídal stroze: Potřebuju čas.
Byla sama ve velkém prázdném bytě. V noci nemohla spát, přemítala, kdy se to začalo drolit. Vzpomínala, jak Honza opravoval kapající kohoutek, jak jí nesl čaj, když byla nemocná, jak sázeli jabloň u chaty. Každodennost. Dřív jí připadala všední teď by za ni dala cokoli.
Den před Silvestrem už to nevydržela a šla za Jirkou, kde byl Honza. Zakašlala před dveřmi a Jirka ji pustil.
Ali, ahoj, řekl rozpačitě. Chceš vidět Honzu?
Ano, prosím, šeptla.
Jirka zaváhal. Pak přivedl Honzu.
Honza byl unavený, starší, smutný. Viděla, že i on trpí, a to bolelo ještě víc.
Co chceš? zeptal se tiše.
Jen říct, že mě to upřímně mrzí, šeptla Alena rychle. Honzo, jsem udělala chybu. Ten člověk byl jen iluze. Ty jsi byl vždycky skutečný Prosím, dej mi šanci to zkusit spravit.
Honza mlčel. Pak zavrtěl hlavou.
Nevím, řekl. Když jsem to zjistil, bylo to, jako by mě někdo udeřil do žaludku. Pořád tě vidím s ním. Nevím, jestli to někdy dokážu odpustit.
Já už nevím, kdo jsem, Alena otírala slzy. Všechno jsem rozbila. Doma, důvěru, sebe.
Stáli spolu v šeru chodby, dva lidi téměř po třiceti letech, a přitom si cizí.
Musím jít, promiň, řekl nakonec Honza.
Zavřel dveře. Alena stála na chodbě, slyšela jeho kroky, jak utichají v hlubině bytu.
Pak šla do ulic, kde sněžilo, lampy svítily a lidé se smáli v přednovoroční euforii. Ona však šla sama, s prázdnotou uvnitř, kterou už nic nevyplní.
***
Silvestra trávila sama. Zapnula televizi, nalila si sklenku sektu. O půlnoci ji zvedla.
Na nový život, špitla a hořce se usmála. Tak jaký asi bude?
V lednu jí volala Marcela.
Ali, proč sedíš schovaná doma jak hlemýžď? zněla rozšafně. Poznala jsem nového chlapa, učí jógu. Měl by se ti líbit. Sejdeme se?
Alena držela mobil a mlčela.
Ali, slyšíš mě? ptala se Marcela. No tak, co je?
Slyším, ozvala se nakonec Alena.
Tak co, v naší kavárně, jako vždycky?
Alena zavřela oči. Viděla: kavárna, Marcela, další nový zajímavý člověk. Kruh, který může začne znovu.
Ne, Marci, odpověděla tiše. Už nemůžu.
Jak to myslíš?
Prostě nemůžu. Promiň.
Zavěsila.
Za pár dní seděla Alena sama v kavárně U Kašny. Popíjela kávu, sledovala za oknem padající sníh a spěchající lidi.
Dveře se otevřely, Marcela vešla, zahlédla ji a zamířila k ní.
No vida, i ty jsi tu, Marcela si sundala šálu, posadila se. Fakt, měl bys ho poznat, toho jogína. Je fajn, klidný, vyrovnaný. Přesně to, co teď potřebuješ. Chceš?
Alena na ni mlčela hleděla. V očích bolest a i nové, drsné poznání. Poznání, že byla jen loutkou v cizím představení. Hledala štěstí tam, kde ho nebylo, ničila to, co mělo hodnotu.
Tak co, potkáš ho? Marcela se naklonila blíž.
Alena otevřela ústa, ale nešla z nich slova. Sleduje Marcelu, venku padá sníh a v tichu najednou cítí pravdu: Kolikrát bude opakovat stejné chyby? Kolik lidí může hledat pro své štěstí a třeba už bylo dávno vedle ní?
Marcela čeká, Alena mlčí. A v tom tichu už je odpověď; odpověď, kterou začíná chápat teprve teď.
Život ji naučil, že štěstí nezačíná tím, že hledáme něco nového, ale tím, že si všimneme toho, co už máme dřív, než to ztratíme.
