Snídaně s rodinou
Dnes jsem si napsal pár řádků do svého deníku, protože se potřebuji sám nad sebou zamyslet. Upekl jsem nadupanou kachnu a prostřel stůl v našem malém bytě v Olomouci. Každou chvíli mám očekávat oba syny i jejich ženy.
Nedávno se ženil mladší svatba byla poklidná, dokonce bych řekl až skromná. No, teď je to u mladých normální, tak to nehodnotím s manželkou jsme se vzali také potichu, jen na úřadě. Sníl jsem o velké svatbě pro děti, ale dnes na to každý nahlíží jinak, a je to jejich věc.
Musím se přiznat, Alžběta manželka mého mladšího syna Tomáše mě zpočátku trochu zneklidňovala. Přišla mi moc upravená, pořád běhá do salonů krásy, nosí drahé účesy a má nalakované nehty jak z reklamy. Peníze za to létají vzduchem. Přitom jsem vždy žil s tím, že rodina má být na prvním místě a na zbytečné parády by neměla myslet vdaná žena.
Když přijde čas dětí, má jít snad na pedikúru místo toho, aby koupila synovi nové boty? Nikdy jsem to nechápal. Vždy jsem nejprve myslel na ostatní, nikdy na sebe. Zvlášť od smrti své ženy, když už jsem zůstal s kluky sám i když byli dospělí, stále potřebovali mou podporu a peníze.
Před příchodem dětí jsem rozjímal, ale vyrušil mě zvonek. Otevřu a synové už jsou tam, Alžběta vypadá jako filmová hvězda nový kostým, dokonalý účes, decentní manikúra, sotva znatelný make-up, zručnost kosmetičky byla znát.
Alžběto, dnes vám to moc sluší! řekl jsem s úsměvem, ale stejně jsem neudržel nádech kritiky. Ten kostýmek je určitě nový, viďte?
Ano, dostala jsem v práci pěknou prémii, tak jsem si udělala radost, odpověděla klidně.
Premie a přivýdělky by si člověk měl raději šetřit na horší časy. Věřte mi, to se vždycky hodí, neodpustil jsem si radu.
Alžběta mlčela, ale poznal jsem, že s tím nesouhlasí. Měla mě ráda, vážila si mě jsem přímý chlap, co vždy žil pro rodinu. Ale v koutku duše si asi myslela, že když se na špatné časy moc těšíš, fakt přijdou.
Večer proběhl za příjemné atmosféry, sem tam jsem zkusil nenápadně nadhodit, že přílišné utrácení není nejlepší cesta. Pochopila. Sáhla jsem si do svědomí, jestli nedávám až příliš najevo, že mi vadí její záliba v salonech.
A pak mě překvapila ona: Pane Karle, kdy jste naposledy byl na manikúře?
Já? Nikdy. Doma si zkrátím nehty, umyju ruce, ale víc nepotřebuji, přiznal jsem s rozpaky.
Tu scénku zaznamenal jen málokdo. Ale mě to zasáhlo je pravda, že jsem snad nikdy neudělal něco jen pro sebe. Dva syny jsem vychoval, mají slušnou práci, stojí na vlastních nohách, a já lituju utratit korunu jen pro sebe.
Cestou domů se Alžběta ptala Tomáše: Ty, dělá tvá máma vůbec něco pro sebe?
Nevím vždycky vaří, stará se o nás, chodí k sousedkám, kouká na televizi. Co má dělat?
Měli byste ji někdy vzít do kina, do divadla, na večeři zamyslela se Alžběta.
Byla zticha, ale později mi pověděla, že její maminka si i v těch nejchudších časech dopřála hezký střih, nové šaty nebo abonmá do městského divadla. A i když byly peníze napjaté, uměla se radovat ze života, nekoukala stále jen na potřeby druhých.
A tak Alžběta jednoho dne zavolala a začala mě lákat na společnou procházku, pak na kafe. A prý by ideálně cestou zaskočila do salonu na kosmetiku a nenápadně mi nabídla vyzkoušet nějakou proceduru.
Ale, prosím vás, já na vás počkám ve foaye nebo venku, jestli chcete, střelil jsem nervózně.
Ale proč jen čekat? Hodinu můžete věnovat sám sobě. Aspoň rychlou manikúru a masáž rukou.
Nakonec jsem neochotně souhlasil. Alžběta vše předem zařídila v jejím oblíbeném salonu krásy. Vysvětlila kolektivu, že mají být milé, nenápadně nabídnout i pedikúru či masku, hlavně mě nijak nestresovat cenami že už je vše zaplaceno.
V salonu jsem zpočátku nervózně přešlapoval, ptal se, kolik to stojí a kdy bude konec. Ale najednou mě vtáhli do příjemného světa péče, nabídli mi kávu, voňavý bylinkový čaj a postarali se, abych si odpočinul. Po dvou hodinách jsem vyšel jako nový. Styděl jsem se za tu svoji upjatost.
Alžběta mě potom pozvala na kávu do útulné kavárny blízko náměstí. Zatímco jsme seděli u cappuccina a vanilkových trubiček, navrhla, že bychom mohli takové holčičí dopoledne zopakovat. Že na mně salon udělá speciální ceny jako pro stálé klientky.
Nečekal jsem, jak dobře mi to udělá na duši.
A proč jste si to nikdy předtím nedopřál? zeptala se Alžběta cestou domů.
Vždycky byly děti, domácnost, hospodaření. Můj pan manžel byl šetřivý, na parády nikdy nebyl. A když šel, už to nebylo potřeba
Teď je důvod. Třeba abyste mi dělala společnost, protože mně samotné je to někdy trapné, usmála se.
Souhlasil jsem. A tak se z toho stala naše tradice. Se snachou jsme pravidelně vyráželi do salonu, ona mi pomalu obnovovala šatník, vždy s humorem a s tvrzením, že to stálo o polovinu méně, než bylo ve skutečnosti. Přesvědčila Tomáše, ať mě vezme do restaurace, společně jsme navštívili kino. Na Vánoce jsem dostal od Alžběty permanentku do divadla.
Sousedi mi pochválili, jak jsem omládnul.
Jo, mladá krev mě rozhýbala, pousmál jsem se lehce.
Možná jsem o mládí přišel brzy, ale teď, v důchodu, jakoby začínal nový život. Jsem vděčný, že jsem se nechal přesvědčit i ke změně. Až dnes vím, že starat se trochu o sebe není znak sobectví, je to respekt k vlastní hodnotě. Zasloužíme si žít, nejen přežívat.
