Dneska jsem nastoupil do autobusu na Hlavním nádraží v Brně, přesně jak jsem měl v plánu. Jediné volné místo bylo vedle muže, který vypadal o něco starší než já. Upřímně jsem mu příliš nevěnoval pozornost čekalo mě sedm hodin cesty do Jablonce nad Nisou za rodiči a moje hlava byla plná naléhavých problémů, které potřebovaly okamžité řešení.
Uvelebil jsem se pohodlně a autobus se rozjel. Po pár minutách mě ovál jemný závan pižma a silně pražené kávy. Ta vůně byla tak příjemně hořká, že se mi hned vybavily vzpomínky z dětství.
Léto, teplo, bylo mi sedmnáct a vedle mě ležela moje první láska, moje oblíbená Jana. Voněla úplně stejně. Leželi jsme spolu v trávě u Svratky, líbali se, nad námi hvězdné nebe a Jana mi šeptala do ucha, jak spolu budeme napořád, že mě nikdy neopustí. Byla to vášnivá, silná láska, kvůli ní bych býval opustil i školu, jen abych mohl být nablízku.
Ale osud rozhodl jinak. Jana šla studovat do Prahy, kde se seznámila s jiným a provdala se. Měl jsem zlomené srdce. Od té doby jsem s žádnou jinou pořádně nechodil, pořád jsem Jaru miloval, i když mě zradila, a to už je deset let.
Na chvíli jsem otočil hlavu k muži, co seděl vedle mě. Cože? To není možné! Tmavovlasý, modré oči, úzký nos a plné rty, vysoký vypadal přesně jako Jana, tedy vlastně jako tehdy, kdyby byla muž. Moje srdce se rozbušilo.
Promiňte, nejmenujete se náhodou Jana? řekl jsem trochu nesměle.
Ne, jmenuji se Tomáš, odpověděl muž s velkým úsměvem. Byl to přesně ten typ člověka, jehož tvář jsem měl zarytou v paměti.
A jak se vlastně jmenujete vy?
Já já jsem Ondřej, vykoktal jsem po chvilce. Pak jsem se vzpamatoval a dodal: Rád vás poznávám.
Já vás taky, Ondřeji. Víte, vypadáte úplně stejně jako dívka, kterou jsem kdysi miloval. Tomáš se znovu usmál.
Opravdu? Jaká?
Byla to moje první láska. Rozešli jsme se dost ošklivě našla si jiného a já na ni nemůžu deset let zapomenout. A najednou potkám vás. Pořád tomu nemůžu uvěřit, vyprávěl Tomáš a bylo znát, že ho vzpomínky dojímají.
To je neuvěřitelné Mám úplně stejný příběh. I vy vypadáte jako moje první velká láska spřed deseti let. Je možné, že se takhle náhody dějí?
Co kdybychom si vyměnili čísla a zkusili spolu zůstat v kontaktu? navrhl Tomáš.
To bychom mohli, řekl jsem.
Začali jsme si povídat. Jak to asi mezi námi dopadne? Možná nám osud dává druhou šanci, i když už s jinými lidmi, kteří se ale tolik podobají těm, kvůli kterým nám puklo srdce před lety. V životě totiž žádné náhody neexistují, všechno má svůj důvod. Za tuhle cestu jsem si uvědomil, že některé příběhy potřebují nový začátek, i když je píšeme s někým jiným.
