17. března
Dneska večer se mi hlavu těžko skládá myšlenky. Z práce jsem dorazil akorát ve chvíli, kdy mi zazvonila v kapse zpráva.
Přijedeš brzo? psala Lenka.
Už jsem skoro doma, odepsal jsem.
Pospěš si, mám tu s tebou něco k řešení.
Něco se stalo? začalo mi kmitat hlavou.
No… ještě ne, ale stejně si musíme promluvit. Z jejího hlasu bylo cítit nervozitu, ale očividně nejde o žádnou katastrofu.
Za čtvrt hodiny už otvírám dveře našeho bytu na Žižkově. Lenka mě vítá ve dveřích, políbí mě a hned mě postrčí do koupelny:
Umyj si ruce, převlíkni se, není potřeba hned zachraňovat svět.
Když se vysprchuju a převléknu, potichu za ní přijdu do obýváku, ale ona mě už vede po chodbě do pokojíku. Tam sedí naše dcera, Adéla, na posteli. Má rudé oči a obličej schovaný v dlaních. Působí jako bouřící se ježek.
Tak co se děje? snažím se zachovat klid.
Lenka jenom naznačí: Zeptej se svojí dcery.
Adéla se otočí k oknu a zatvrdí se ještě víc.
Přestaňte dělat představení. Řekněte mi to, jinak řešte sami, já si jdu po práci lehnout! povídám rozhodně, abych rozsekl dusno.
No, Adéla se hodlá vdávat. Ještě dneska, hned teď, sarkasticky pronesla Lenka.
Na chvilku asi zůstanu s pusou dokořán: Jako vážně? Za koho, mám-li se ptát?
Adéla odmítá cokoliv vypustit.
Lenka nakonec povolí: Za toho Honzu Dvořáka. Takový ten šprt s brýlema, pamatuješ? Často tady poslední dobou byl.
Dvořák… Aha. A co ty na to, Adélo?
Jen pokrčí rameny.
Hele, žádné mlčení partyzánů, říkám už skoro naštvaně. Chcete hrát na schovku? Tak já nic neřeším a mám klid.
Já Honzu miluju! prskne Adéla. A chci si ho vzít!
No aspoň máme jasno. Co studuje, je z vaší skupiny?
Jo, oba jsme na prváku.
S hlubokým povzdechem: Prvák, děti…
My nejsme děti! Už nám je osmnáct, jsme dospělí!
Fajn. Když jste dospělí, mluvme jako dospělí. Plánujete svatbu, kde vezmete peníze, kde chcete bydlet? To jste promysleli?
To není důležité! Hlavně že se milujeme!
Kolik ti je? šeptem se ptám. Já nevím, jestli jsi spíš v první třídě než na vejšce. Láska je krásná, ale chce to jíst a někde bydlet. To vás honí čerti, hned zítra vdávat? Nikdo přece není proti Honzovi. Ať přijde, pokecáme, seznámíme se s jeho rodiči… Je to tak, Leni?
Lenka mi přikyvuje: Žene je něco… Docela chápu tu spěšnost.
Volají Honzu na vojnu? To by mě zarazilo…
Ne, nevojnuje, a není to s ním. Adélko, nechceš sama…?
Adéla zabručí: S Honzou budeme mít dítě.
No to tedy… A co s tím zamýšlíte?
Vezmeme se a dítě si necháme! A žádné přemlouvání na… To vůbec!
V klidu, nikdo tě do ničeho nenutí. O Honzových rodičích už ví?
Dneska… jsme si říkali, že to dneska každý řeknem doma…
A? Už ti volal, jak to doma vzali?
Nichty…
Tak až se ozve, řekni mi to. Teď mě ale nechte aspoň najíst, nebo tu vaše drama budu muset přežít o hladu.
Lenka mi ohřívá brambory s řízkem a dává přede mě talíř.
Za chvíli dorazí zpráva: Honzovi rodiče všechno odmítají, prý měla doma hroznou hádku. Zatím bída…
O čtvrt hodiny později Adéla vyjde z pokoje s mobilem v ruce, zakrývá mikrofon rukou a šeptá:
Honzova máma… chce mluvit s vámi.
Lenka zkříží ruce: Raději mluv ty, já na to nemám sílu.
Převzal jsem telefon, zhluboka se nadechl a zapnul hlasitý odposlech.
Dobrý večer, tady Novák, Adélin tatínek…
Dobrá, já jsem Jitka, Honzova máma. Syn mi dnes sdělil, že s vaší dcerou něco má. A protože je, jak mi teď došlo, vaše Adéla ve stavu, v jakém je, už stačili uskutečnit… však víte. Mají obrovské plány. Jste s tím srozuměn?
Ano, právě jsme o tom mluvili.
Tak vás žádám, abyste na to zapomněli, my jsme naprosto proti těmhle a promiňte přemrštěným nápadům! Honza musí studovat, získat práci, začít kariéru. O svatbě na vejšce, natož dítěti, nechceme ani slyšet.
Nikdo tu neplánoval dceru tak narychlo provdat, ale když už čeká dítě a je to od vašeho Honzy, co navrhujete vy?
To jsou, promiňte, vaše starosti, pane Nováku. Navíc a teď mě omluvte vůbec netvrdím, že je to Honzovo dítě. I kdyby bylo, žádné sňatky na nás nezkoušejte. Vaše dcera, jako většina holek, touží po svatbě a Honza je z dobré rodiny, má byt! Ale já udělám všechno pro to, aby Adéla dala Honzovi pokoj. Totéž si přeje můj muž. Honza už to pochopil a vzkazuje Adéle, ať už ho nekontaktuje. Ať si to dítě nechá nebo ne, nás to nezajímá. Nashledanou.
Klidný tón a po chvíli pípnutí ve sluchátku. Dívám se na Lenku a Adélu a říkám vážně:
Hezky jsme to slyšeli. Aborťáky dělat nebudeme, zbytečně ničit život na to zapomeň. Přijde čas, vezmeš přerušení studia, pak to doženeš. Peníze zvládneme, s dítětem pomůžeme. Ostatní… ještě bude čas řešit. Prozatím klid!
Odstáhnu si Lenku, špitnu jí: Dneska si Adélu vezmi k sobě, dohlédni na ni. Já si lehnu k ní v pokoji.
Hodina na to, náhle zvonek.
Kdo to do čerta…
Otevřu a za mnou do obýváku kráčí Honza, rozcuchaný kluk s brýlemi a beďary na nose.
Honzo! Adéla mu skočí kolem krku.
Přijel jsi pro mě?
Ano, pro tebe. Pane Nováku, paní Leno, přijel jsem Adélu vzít s sebou.
A kam?!
Nevím, asi si najdeme podnájem. Jsme plnoletí, nechci překážky. Půjdeš se mnou?
Adéla nadšeně přikyvuje.
Moment, mladí. Tvoje máma mi tvrdila, že jste proti, i ty prý taky.
Tak úplně ne. To rozhodla spíš máma, táta jí na vše kývne. Já jen hrál, že dávám za pravdu, abych mohl odejít. Vzal jsem doklady, kartu a přišel sem.
Aha! Tak chceš Adélu, podnájem, ale z čeho to budete platit?
Něco mám našetřeno, dělám online blog, večerní přivýdělky. Alespoň dva měsíce na nájem a jídlo mám, pak uvidíme.
Hmm, není to tak zlé… No Leni, pustíme je?
Lenka váhavě: Večer nikam nejdou…
Přesně tak. Zůstaňte oba dnes tady. Honzo, tady budeš mít gauč, jsi zatím jen Adélin kamarád. Zavolej domů, že jsi u kamarádů, doma klid. Adélo, podpoř ho a zkuste s jeho rodiči časem najít klid a řešení. Studium neházet přes palubu! Ty půjdeš na mateřskou, pak se vrátíš! Podpora bude, na penězích nebo s hlídáním, ale makat za vás nebudeme. A svatba? Zatím s rozmyslem, velkou veselku příště. Souhlasíte?
Oba kývnou.
Adéla trochu smutně pípne: Já si přece přála opravdovou svatbu, s šaty, limuzínou…
Na to bude čas, zarazí ji Honza. Teď pomalu a hlavně v klidu.
Po chvíli už se v kuchyni setkám s Lenkou, která šeptem:
Ty ses změnil hrozně rychle… Vždycky umíš překvapit.
Po telefonu s tou dračicí, Honzovou mámou, mi tekly nervy. Pak sem přijde tenhle kluk, co působí jako maminčin mazánek… a on se zachová jako chlap. Kvůli takovému klukovi klidně dceru dám.
Máš vždycky pravdu, šeptne mi, dá mi pusu a jde připravit postele.
