„Nemůže tady žít, není nám vůbec, – slyším, jak dcera mého manžela hlasitě vysvětluje svému bratrovi, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem žila posledních 15 let. – Počkat, Markéto, není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Tereza? – říká Jiří, syn mého manžela, kterého jsem vždy považovala za lidskyjší a slušnější než jeho sestru; po 15 letech společného života s manželem jsem přece něco viděla. Nedávno můj manžel zemřel. Přijeli jeho děti z první manželství a hned se pustili do dědictví. V podstatě dědictví není malé: dům, zahrada, garáž, auto. Já jsem si na nic moc nechtekla, ale upřímně jsem nečekala, že mě tak rychle ze svého domu vyženou.“

Drahý deníčku,

Nemůže tady žít, není nám nic, slyším, jak dcera mého manžela, Maruše, hlasitě vysvětluje svému bratru, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem posledních patnáct let bydlela.
Počkej, paní Tamaro. Není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Ludmila? ptá se Juraj, syn mého manžela, kterého jsem vždy považovala za soucitnějšího a poctivějšího než jeho sestru. Po patnácti letech společného života s manželem jsem už něco viděla.

Můj manžel nedávno zemřel. Přijeli jeho děti z prvního manželství a hned se pustili do rozdělování dědictví. Vlastně to nebylo malé: dům v Praze, zahrada v okolí, garáž, auto Škoda Octavia.
Já jsem si nic nevyžadovala, ale přiznám si, že jsem nečekala, že mě tak rychle chtějí vyhodit ze svého prahu.

Seznamila jsem se s Pavlem už v pokročilém věku, když oba už měli za sebou nezdary v manželství a vychovávali děti. Měla jsem dvě dcery Jitku a Vendulu a Pavel měl dceru a syna. Právě jsem oslavila své padesáté narozeniny a odeslala jsem starší dceru, Annu, k manželovi domů. Přivedla si i snoubenka, a přitom byla ještě mladší, svobodná dcera, kterou jsem nečekala, že se nám podaří udržet pod jednou střechou, protože byt byl skromný.

Krátce poté jsem potkala Pavla, který byl o pět let starší a už dlouho žil sám. Jeho děti byly už dospělé, vdané i ženaté, a on jim poskytl bydlení, protože kdysi zastával vedoucí pozice a slušně vydělával. Pavel mi hned nabídl, abych se nastěhovala k němu. Rozmyslela jsem to, a řekla jsem si: proč ne? Byl to člověk dobrý a jako manžel se ke mně choval úctivě.

Nastěhovala jsem se do Pavlova venkovského domu ve Středočeském kraji. Vedení domácnosti nám šlo snadno měl zahradu, slepice, králíky, a v jednom období jsme chovali i krávu a prasátko. Děti k nám často přijížděly, moje i Pavlovy, a vždy jsme je přijali s otevřenou náručí, nikdy jsme je neodposlali s prázdnýma rukama, vždy jsme jim dali plné košíky s domácími dobroty.

Nebyla jsme oficiálně manželé, o tom jsme zpočátku i debatovali, ale nakonec jsme si řekli, že razítko v pasu v našem věku není podstatné. Bylo to patnáct nádherných let, které jsem s Pavlem prožila, a nic nelituji.

Mezitím se i má mladší dcera, Danuše, provdala. Mezi ní a Annou se občas hádaly o to, komu patří byt. Starší dcera, která už v bytě žije, nechtěla sdílet prostor ani povolit vstup bratra se svým manželem, a tak mladší dceři vyplatila finanční kompenzaci, čímž se zdálo, že spor je urovnaný.

Před rokem se však Danuše rozvedla, vrátila se domů s malým synkem a opět vyvolala napětí. Starší dcera není nadšená, a tak se v domě opět objevily hádky a roztržky. Doufala jsem, že se manželé usmíří a znovu se setkají, ale zatím se to nestalo.

Nyní už ani mého manžela není, a já musím znovu najít své místo. Vím ale, že bez mého přítomnosti je v domě už těsno. Teto Ludmilo, pokud chcete, můžete zůstat, dokud nenajdeme kupce, nabídl mi ráno Juraj. Byla jsem potěšena jeho štědrým návrhem, ale přišla i Maruška a upřesnila podmínky budu dál vést hospodářství, ale už jen sama.

Takže budu pro ně zdarma pracovat, místo abych platila nájem? Ta představa mi nesedí, protože v venkově je potřeba se dobře zapracovat jak u zahrad, tak u chovu zvířat, a už nejsem mladá je mi šedesát pět let.

Jsem v těžké situaci a nevím, co dál. Zůstanu tady jako zaměstnankyně pro cizí děti, které mě kdykoli vyhodí, až najdou kupce? Nebo se vrátím do bytu, který podle dokumentů ještě patří mně? Přesto cítím, že jsem i tam zbytečná.

Co mám dělat? Poradíte mi, snad je to zvenčí jasnější?

S pozdravem,
Alena

P.S. Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!

Rate article
DoN
„Nemůže tady žít, není nám vůbec, – slyším, jak dcera mého manžela hlasitě vysvětluje svému bratrovi, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem žila posledních 15 let. – Počkat, Markéto, není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Tereza? – říká Jiří, syn mého manžela, kterého jsem vždy považovala za lidskyjší a slušnější než jeho sestru; po 15 letech společného života s manželem jsem přece něco viděla. Nedávno můj manžel zemřel. Přijeli jeho děti z první manželství a hned se pustili do dědictví. V podstatě dědictví není malé: dům, zahrada, garáž, auto. Já jsem si na nic moc nechtekla, ale upřímně jsem nečekala, že mě tak rychle ze svého domu vyženou.“