Drahý deníčku,
Nemůže tady žít, není nám nic, slyším, jak dcera mého manžela, Maruše, hlasitě vysvětluje svému bratru, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem posledních patnáct let bydlela.
Počkej, paní Tamaro. Není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Ludmila? ptá se Juraj, syn mého manžela, kterého jsem vždy považovala za soucitnějšího a poctivějšího než jeho sestru. Po patnácti letech společného života s manželem jsem už něco viděla.
Můj manžel nedávno zemřel. Přijeli jeho děti z prvního manželství a hned se pustili do rozdělování dědictví. Vlastně to nebylo malé: dům v Praze, zahrada v okolí, garáž, auto Škoda Octavia.
Já jsem si nic nevyžadovala, ale přiznám si, že jsem nečekala, že mě tak rychle chtějí vyhodit ze svého prahu.
Seznamila jsem se s Pavlem už v pokročilém věku, když oba už měli za sebou nezdary v manželství a vychovávali děti. Měla jsem dvě dcery Jitku a Vendulu a Pavel měl dceru a syna. Právě jsem oslavila své padesáté narozeniny a odeslala jsem starší dceru, Annu, k manželovi domů. Přivedla si i snoubenka, a přitom byla ještě mladší, svobodná dcera, kterou jsem nečekala, že se nám podaří udržet pod jednou střechou, protože byt byl skromný.
Krátce poté jsem potkala Pavla, který byl o pět let starší a už dlouho žil sám. Jeho děti byly už dospělé, vdané i ženaté, a on jim poskytl bydlení, protože kdysi zastával vedoucí pozice a slušně vydělával. Pavel mi hned nabídl, abych se nastěhovala k němu. Rozmyslela jsem to, a řekla jsem si: proč ne? Byl to člověk dobrý a jako manžel se ke mně choval úctivě.
Nastěhovala jsem se do Pavlova venkovského domu ve Středočeském kraji. Vedení domácnosti nám šlo snadno měl zahradu, slepice, králíky, a v jednom období jsme chovali i krávu a prasátko. Děti k nám často přijížděly, moje i Pavlovy, a vždy jsme je přijali s otevřenou náručí, nikdy jsme je neodposlali s prázdnýma rukama, vždy jsme jim dali plné košíky s domácími dobroty.
Nebyla jsme oficiálně manželé, o tom jsme zpočátku i debatovali, ale nakonec jsme si řekli, že razítko v pasu v našem věku není podstatné. Bylo to patnáct nádherných let, které jsem s Pavlem prožila, a nic nelituji.
Mezitím se i má mladší dcera, Danuše, provdala. Mezi ní a Annou se občas hádaly o to, komu patří byt. Starší dcera, která už v bytě žije, nechtěla sdílet prostor ani povolit vstup bratra se svým manželem, a tak mladší dceři vyplatila finanční kompenzaci, čímž se zdálo, že spor je urovnaný.
Před rokem se však Danuše rozvedla, vrátila se domů s malým synkem a opět vyvolala napětí. Starší dcera není nadšená, a tak se v domě opět objevily hádky a roztržky. Doufala jsem, že se manželé usmíří a znovu se setkají, ale zatím se to nestalo.
Nyní už ani mého manžela není, a já musím znovu najít své místo. Vím ale, že bez mého přítomnosti je v domě už těsno. Teto Ludmilo, pokud chcete, můžete zůstat, dokud nenajdeme kupce, nabídl mi ráno Juraj. Byla jsem potěšena jeho štědrým návrhem, ale přišla i Maruška a upřesnila podmínky budu dál vést hospodářství, ale už jen sama.
Takže budu pro ně zdarma pracovat, místo abych platila nájem? Ta představa mi nesedí, protože v venkově je potřeba se dobře zapracovat jak u zahrad, tak u chovu zvířat, a už nejsem mladá je mi šedesát pět let.
Jsem v těžké situaci a nevím, co dál. Zůstanu tady jako zaměstnankyně pro cizí děti, které mě kdykoli vyhodí, až najdou kupce? Nebo se vrátím do bytu, který podle dokumentů ještě patří mně? Přesto cítím, že jsem i tam zbytečná.
Co mám dělat? Poradíte mi, snad je to zvenčí jasnější?
S pozdravem,
Alena
P.S. Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
