Mareku, co to je? zeptala se libozřivá Libuše, držíc v ruce rozešedlou košili. Co je to za růžovou skvrnu?Růžovka od rtěnky?Takže jsi zase zůstával dlouho v práci
Květě, co to povídáš? utrpěl jsem z únavy, když jsem sbaloval pracovní věci. Jsem na noční službě.Jaká rtěnka?U nás na oddělení jsou jen dvě ženy sestraNaděje a já.No jsem opravdu vyčerpaný.
Květě přistiskla košili k nosu, zmáčkla ho a šla do koupelny. Marek těžce vzdychl.
Už přes šest měsíců Libuše a já spolu byli. Všechno se zdálo být v pořádku, kromě jedné věci Libuše byla nesmírně žárlivá. Všude hledala důvody, i tam, kde je podle ní nemělo být.
Podívej, sténala Libuše.Určitě mi podvádí.Podívej se na to.
Podala košili své sestře, Kateřině, a zkřížila ruce. Byla zarmoucená.
Kateřina se podívala na skvrnu, přivonula k ní a zasmála se.
Co se směješ? zareagovala Libuše.
To je jen šťávová skvrna od džemu.
Libuše okamžitě vytrhla košili z rukou Kateřiny a přivonula. Na tváři se jí mísily překvapení a zmatení.
Čas se uklidnit. řekla jsem jí.Nemůžu pochopit, odkud máš takovou podezřívavost.
Posadila se naproti Kateřině.
Nejsme jen tak spolu, přiznala Libuše, odvracel pohled.Rozbil jsem jí vztah, víš?Zradila mě předtím.Zpočátku jsem si myslel, že mě už neodchází, ale pak jsem pochopil, že ano že odejde. A
Není to výmluva pro podvádění. radil jsem ji.Nauč se důvěřovat.
Důvěřuji, namítla Libuše.Jen se bojím, že tě ztratím.
Kateřina jen pokrčila rameny.
Kde jsi byl? zeptala se Libuše se zkříženýma rukama.Jedna ráno.
Marek byl unavený.
Libuško, nechala jsi mě s klukama posedět. odpověděl jsem.Dívali jsme se na fotbal, trochu si odpočinuli.Co je špatně?
Dáma už je doma, volala jsem Lence.Kde jsi byl poslední dvě hodiny?
Dáma odešla dřív, protože jsem jí slíbil, a my jsme s Petrem zůstali.Libuško, upokoj se.Jdu spát.
Šel jsem do ložnice a lehl si. Chtěl jsem zapomenout na její neustálé žárlivosti, zase se cítit lehce. Ale Libuše všechno zkazila, jako vždy.
Libuše vyšla z obchodu a mířila k domu. Hledala do telefonu, takže si nic nevšimla kolem. Náhle se otočila, zakřičela. Na druhé straně ulice na krku Marka visela blondýnka, co mu něco radostně vyprávěla, a on ji bez ostýchavosti přitiskl k sobě.
Libuše zakryl oči jako plátno, hodila tašku s potravinami a vběhla k nim. Chytila dívku za ruku a odtáhla ji stranou.
Věděla jsem to! křičela.Věděla jsem, že mě podvádíš.Jsi bezcitný!Ne! zavrčela.Měla jsem pravdu!Jsizrádce!
Marek kouřil temným pohledem, ruce svíral ze vzteku, oči házely vinny pohled na blondýnku, která nic nechápala.
Libuško
Nesmíš se mnou mluvit.Vím, co řekneš.Nechci slyšet tvé výmluvy.
To je moje sestra. přerušil jsem ji.Dvojice, co znáš.AViktorie je moje sestra, vyrostli jsme spolu.Araději odejdeš domů.Tam si promluvíme.
Libuše poslechla a odešla, jen rychle řekla:promiň.
Doma jsem se vrátil pozdě. Byl jsem zraněný. Ústa měl těsně zavřená, jako by je neměl, a oči se nevracely k Libuše.
Mareku
Už mám toho dost, přiznal jsem.Nemůžu pochopit, odkud máš tak silnou žárlivost.Každý den, od kdy jsme spolu, slyším jen výčitky.V tvých očích je stálá podezřívavost.Žárlíš na pacienty, sestry, doktory, dokonce na pouliční lampy.To už překračuje hraniceAjsem opravdu vyčerpaný.
Mareku! křičela Libuše.Chceš se mnou rozejít?Prosím těMiluju tě!Odpusť mi, prosím.Nevím, co se se mnou děje, ale snažím se, aby se to už neopakovalo.Prosím
Libuše se sesedla kolem mě, sevřela mě za ruce a hleděla mi do očí. Měl jsem soucit s ní, skutečně jsem ji miloval a skončil i s pětiletým vztahem kvůli ní. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu schopný takový krok udělat, ale Libuše mi získala duši. Ateď teď mě požíraly pochybnosti uvnitř.
Miluju tě, zašeptal jsem, sevřel její ruku a podíval se na ni.Ale co děláš, je šílené.Nemůžu tak žít
Už nebudu, zvolala Libuše.Nikdy.Zůstaneš se mnou.Nechápeš, že bez tebe nebudu.
Vydechl jsem a přitáhl ji k sobě. Nemohl jsem ji opustit, i po všem, co udělala.
Několik měsíců naše vztahy byly v pořádku, už nežárlila alespoň to neukazovala a já si užíval její společnost, aniž bych chodil dříve do práce nebo zůstával dlouho.
Přišla podzim, sezóna onemocnění, pacientů se přidalo. Nemohl jsem přijít dřív, byl jsem vyčerpaný, tak jsem večeral doma a šel spát.
Libuše zase začala mít podezření. Zpočátku se snažila věřit, ptala se, proč má košile cizí vůni parfému. V oddělení byl převážně ženský kolektiv, tak se nedala nic podezřelého. Ale s každým dnem podezření rostlo, sledovala mě, prohlížela košile, snažila se něco zjistit.
Jednou po práci jsem šel rovnou do sprchy. Tentokrát jsem tam strávil málo času, chtěl jsem co nejdřív lehnout. Téměř beze zvuku jsem otevřel dveře a uviděl, jak Libuše něco rychle prohlíží v mém telefonu.
LibuškoCo děláš? zeptal jsem se.
Dívka se zachvěla a okamžitě odhodila telefon.
Jen volat musím.
Ukázal jsem na její růžový obal telefonu ležící na posteli.
Máš svůj? zeptal jsem se.
Je vybitý.
Na displeji se rozsvítil text:Vážně? Úplně vybitý? Tak ještě i lžeš.Zvedl jsem obočí.
Možná mám ještě něco zjistit o tobě? zeptal jsem se.
Promiň, sklonila hlavu.
Našel jsi, co hledala?Místo Marple řekl jsem rozmrzelý.
Libuše zakroutila hlavou.
Bez řeči jsem šel ke skříni a sbíral věci. Libuše seskočila z postele a chytila mě za ruku.
Prosím, ne!Nechci to.Už ti věřím,Mareku!
Ne, Libuško, poprvé jsem tě odpustil, podruhé už nechtěním šlápnout na hřebík.Už mě to nebaví.Chci jen žít klidně, důvěřovat a být důvěřován.To není život
Za půl hodiny jsem sbalil všechny věci pod škrupinu Libuše. Seděla na posteli, sevřela kolena.
Miluju tě.Opravdu.Ale dál to nejde.Ty se nezměníš.
Opustil jsem pronajatý byt a šel k rodičům. Skutečně jsem byl vyčerpán.
Nedůvěra vždy rozbije vztah, ať je jakýkoli. Pak člověk soudí podle sebe. Možná Libuše cítila, že jednou i já ji podvedu, jako jsem podvedl svou bývalou. Ale ona si mě sama vybrala. Vybrala si takového muže. Bez důvěry nemůže být láska, přátelství ani jakýkoli svazek. A to byla její největší chyba.
