Nemocniční pokoj mě tížil a rozčiloval. Zakryl jsem si uši rukama, abych nevnímal neutuchající pláč novorozenců v sousedním pokoji. Jediné, po čem jsem toužil, bylo odsud co nejrychleji utéct a zapomenout na všechno jako na špatný sen…
Aničko, zlatíčko, aspoň se na ni podívej! prosila starší porodní asistentka, teta Milena. Je ti podobná jako vejce vejci!
Ne! Ani mi to neříkejte! Napsala jsem zřeknutí? Napsala! Co ještě ode mě chcete? téměř jsem brečel. Nemám ji kam vzít! Víte vůbec, co říkáte?!
Psst! Ještě ji polekáš. Jak to myslíš, že nemáš kam? Ty jsi snad bezdomovec? přimhouřila oči porodní bába. Máš přeci maminku, tatínka?
Mám jen starou maminku. Ta sama potřebuje pomoc! Nemůžu se ukázat na vsi s dítětem. Všichni by mě pomluvili.
No ať si povídají! Aspoň se budou mít čím bavit! pousmála se teta Milena. Ale vážně, lidi zapomnějí, ale ty na to nikdy nezapomeneš. Budeš si to vyčítat celý život, že jsi opustila takového drobečka.
Zakryl jsem si tvář rukama a rozplakal jsem se. Milena Klementová poznala, že mám namále, že stačí jen málo…
Podívej, nosík má úplně tvůj: malý, trochu pršáček. A ty oči, hned je vidět, že z ní vyroste modrooká princezna, celá maminka.
Ale… já nemám ani plenky. A vůbec, za co bych s ní dojela domů? začal jsem se vzdávat.
No to se zvládne… pomůžeme ti. Z fondu jí zajistíme výbavičku, peníze taky trochu dáme. Doprovodím tě až na nádraží. Tak, jak ji pojmenuješ?
Eliška…
Skvělé jméno! Opravdu se k ní hodí. Vezmi si Elišku, nakrm ji, já za vámi přijdu za chvíli.
Teta Milena zadržela dech a podala mi dcerku. Velmi opatrně, trošku nejistě jsem vzal holčičku do náruče. Po tváři mi tekly slzy. Když jsem ji přitiskl k sobě, uvědomil jsem si, že ji nikdy v životě neopustím.
Tak co? Vyšlo to? ptal se doktor. Vezme žádost zpět?
Vyšlo! zářila Milena a setřela si slzu z koutku oka.
Už na perónu jsem měl pocit, jako bych se probral ze zlého snu. Držel jsem Elišku u sebe, jako bych se bál, že ji teď ztratím. Vedle mě stála Milena Klementová. Jak slíbila, šla nás s Eliškou vyprovodit.
Děkuji vám! Stydím se teď za to, že jsem dceru chtěla nechat řekl jsem upřímně.
Nemáš to lehké. Ale těžká doba přejde, a dceru bys ztratila už navždy… Já sama udělala jednu neodpustitelnou chybu. Doteď toho lituju pousmála se trpce Milena.
Jakou chybu? zeptal jsem se překvapeně. Vždyť jste tak hodná žena.
Byla jsem na tom stejně jako ty. Jenže já neměla maminku ani domov. Rozhodla jsem se pro potrat, ale už bylo pozdě. Lékaři odmítali, tak jsem šla ke kořenářce. Pomohla mi, ale od té doby jsem neplodná.
To je hrozné… Nešlo to už nijak napravit?
Ne, zavrtěla hlavou. Můj muž mě měl rád, ale i ten odešel, když zjistil, že nebudeme mít děti… rozplakala se Milena a nebyla schopná slova.
Je to mi líto! Přitom celý život vítáte děti na svět a sama jste je do náruče nikdy nevzala…
Aničko, opatruj Elišku. A pamatuj si, když ti bude hodně těžko, víš, kde mě najdeš.
Objali jsme se jako ti, kdo si jsou blízcí. Brzy přijel vlak. Z okna jsem dlouho vyhlížel a mával porodní asistentce. Milena Klementová tam stála tak sama, občas si setřela slzu.
Cesta domů byla dlouhá a únavná. Blížil jsem se ke starému domu, v jedné ruce dceru, v druhé velkou tašku, co mi dali v nemocnici. Jak mě maminka přijme? Co řekne? neklidně jsem přemítal, nevěda, jak zareaguje.
Ančo? To jsi ty? zahlédla mě sousedka paní Věra zpoza plotu.
Já. Teto Věro, je maminka doma?
Ty nevíš? Maminka tu už půl roku není… řekla tiše.
Možná je nakonec lepší, že se toho maminka nedožila. Tvoje dítě? kývla směrem k Elišce.
Ano. Moje! odpověděl jsem hrdě.
Na vratkých nohách jsem vešel na dvůr. Chtělo se mi křičet a brečet bolestí. Ale v náručí jsem měl dceru. Nemohl jsem podlehnout emocím, musel jsem myslet v první řadě na ni. Neboj, Eliško, už nejsi sama. Jsme dvě a společně všechno zvládneme! objal jsem ji pevněji.
***
O deset let později. Blížily se Vánoce. U plotny jsem připravoval cukroví, Eliška se dívala z okna na zasněženou zahradu.
Maminko, proč nemám babičku? Moje kamarádky chodí každé Vánoce za babičkami a dědečky, dostávají krásné dárky a chodí tam rády, zeptala se Eliška.
Bohužel, naše babička už tu dávno není. Ani tě nestihla poznat, odpověděl jsem smutně.
A druhá babička?
Jaká druhá? podivil jsem se.
Vždyť ostatní mají babičky dvě, nedala se Eliška.
Druhá? Vlastně, máme i druhou babičku! Co kdybychom ji navštívili a dovezli jí trochu cukroví? Pracovala v porodnici, je hrozně hodná. pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl na Milenu Klementovou.
Slovo dalo slovo a druhý den jsme vyrazili do města. V porodnici jsem poprosil, aby zavolali paní Milenu Klementovou.
Ta už tu dávno není! řekla paní u vrátnice. Je dávno v důchodu, je po nemoci.
To je škoda… Přijeli jsme z daleka, chtěli jsme ji vidět. Nemáte na ni adresu nebo telefon?
No víte, to nesmím jen tak dát. Jaký jste jí příbuzný? zeptala se přísně.
Já jsem její neteř, zalhal jsem, věděl jsem, že jinak by mi nikdo nic neřekl. Dřív jsem ji našel, teď jsem zapomněl, kde přesně bydlí. Někam jsem založil papírek, prosím, pomozte!
Prosím, babičku moc chceme vidět, poprosila Eliška.
Tak dobře, něco zjistím, povzdechla paní a za čtvrt hodiny vrátila s lístečkem a popřála mnoho štěstí. Měla předat i pozdrav.
Děkujeme! zářil jsem.
Vzal jsem taxík a s dcerou jsme jeli na uvedenou adresu. Srdce mi bušilo vzrušením, když jsem šel do třetího patra. Snad nepřijdeme pozdě… proběhlo mi hlavou. Dveře se otevřely skoro hned. Ve dveřích stála Milena Klementová, naštěstí zdravá.
Dobrý večer, usmál jsem se.
Starší paní si mě chvíli prohlížela a snažila se rozpomenout. Anička?! zašeptala nevěřícně.
Ano! A vy jste se skoro nezměnila! pousmál jsem se. Tohle je Eliška, vzpomínáte si?
Ale jistě! vyprskla smíchem Milena. Tak co tu stojíte na chodbě? Pojďte dál, moji drazí.
Za chvíli jsme s Milenou seděli u čaje a povídali si o životě. Bylo o čem vyprávět.
Eliška si hrála s kocourem, dívala se na pohádky.
Aničko, zůstaňte tu s Eliškou. Já jsem sama, vy jste samy… řekla tichounce Milena. Elišku dáme do skvělé školy, ty si najdeš práci.
Nevím… a co můj domek? Je mi ho líto. Co kdybyste jela k nám? Pořídíme hospodářství, koupíme krávu, máme tam krásně. V létě je u nás nádherně, žádné město se nevyrovná, přesvědčoval jsem Milenu.
To bych ráda! Vždycky jsem chtěla mít zahrádku, o krávě jsem nikdy ani nesnila! rozesmála se. Oči jí jiskřily radostí a vrátila se jí chuť do života.
Tak je rozhodnuto! Jedete s námi! zaradoval jsem se.
Babi Mileno, budeš u nás navždy? objala ji Eliška.
Ano, vždy jsem si přála takovou skvělou vnučku!
Druhý den jsme se společně i s velkými kufry vydali na vesnici. Každý z nás byl šťastný po svém. Já měl radost, že už nejsme s Eliškou sami a že máme blízkého člověka u sebe. Milena ani nedoufala, že v pozdním věku dostane šanci na rodinu a nový domov v krásné krajině. Eliška byla nadšená, že má babičku.
A já pochopil jednu věc: Člověk může být v životě sám, ale když nepřestane věřit v dobré lidi, rodina najde člověka i tam, kde by to nečekal. Ať už v nemocnici, na vesnici nebo kdekoli jinde, láska vždy najde cestu.
