Autobus se líně sunul ulicemi deštivé Prahy. Uvnitř seděli cestující, zahloubaní do svých myšlenek, jeden druhého si sotva všímali. Déšť bubnoval na okna a v autobuse panovalo podivné ticho.
Na zastávce Florenc přistoupil muž bez domova. I když mu mohlo být sotva padesát, vypadal o dost starší. Jeho oblečení bylo špinavé, vlasy rozcuchané a kolem něj se linul nepříjemný pach, který rychle zaplnil celý prostor.
Lidé dobří, prosím vás, dejte mi pár korun na chleba. Už tři dny jsem nic nejedl, řekl tichým hlasem.
Většina spolucestujících dělala, že ho neslyší, pár z nich sáhlo do peněženky.
Vtom jeden muž, upravený pán s aktovkou, nahlas zvolal: Nemáte na jídlo? Tak jdete pracovat! Jak dlouho chcete žít na úkor druhých? Dnes mě propustili z práce, ale taky tu nežebrám. Navíc mám úvěr na byt.
Bezděkovský pán se cítil dotčeně, ale bezdomovec sklopil zrak, v rozpacích. Zašátral v kapsách a vytáhl několik pomačkaných korun.
Vemte si to, vy teď potřebujete pomoc víc než já. Věřím, že dobří lidé mi také pomohou, pronesl klidně a podal mu ty peníze.
Pak se otočil, že vystoupí. Muž s aktovkou za ním spěchal a pokoušel se mu vrátit peníze, ale bezdomovec se jen mírně usmál a odmítl.
Život je krásný, víte? Pořád je spousta dobrých lidí na světě. Umění je radovat se z každé chvíle, řekl zamyšleně bezdomovec.
Pán zůstal stát v autobuse, s očima plnýma slz. Bylo jasné, že to, co se právě odehrálo, v něm hluboce zanechalo stopu. Držel v rukou bankovky, které mu nabídnul ten, kdo měl tak málo.
Ten den si uvědomil, že skutečné bohatství se neměří penězi. Opravdové lidství poznáme až tehdy, když se dokážeme podělit o to málo, co máme.
