Zima roku 1932 v Veselém Dole byla tvrdá, až z toho lidé neměli sílu počítat dny. Počítali zbytky mouky ve spíži, poslední políno v kamnech a rytmus svého srdce jestli ještě buší a neustalo. Ten rok byl hladový, a zima přišla, že rampouchy neodtávaly a vítr lkal v komínech, jakoby plakal sám za všechny.
Barbora Šimková žila na konci vesnice, v dřevěné chalupě, kterou jí přidělili ve chvíli, kdy jejího otce, sedláka Jiřího Šimka, zbavili majetku a s matkou odvezli někam za Ostravu. Tehdy bylo Barboře šestnáct. Matka zemřela někde na cestě to se už po vesnici povídalo; otce už neviděla nikdy. Sama Barbora zůstala ve vesnici, protože ležela tehdy s těžkým zápalem plic v nemocnici, když přišel rozkaz. A když se uzdravila, nebylo kde a za kým se vrátit. Dům zabavili, zapečetili. Později chalupu rozebrali na dříví pro obec. Jako dítě reakcionáře ji chtěli poslat za rodiči, ale předseda obce, Jaroslav Táborský, se jí zastal: To je děvče pracant, nechte ji tu, aspoň pomůže na dvorku. Tak se Barbora ocitla u kravína dojila krávy, vyklízela hnůj a dělala to mlčky.
Oněměla ve chvíli, kdy jí odváželi otce. Lidé říkali, že to bylo ze šoku. Když otevřela pusu, místo hlasu šeptala a i to jako by jí někdo ledovými prsty údušil v krku. Obecní felčar jen krčil rameny: Jsou to nervy, třeba to jednou přejde. Ale uplynula léta a Barbora byla pořád němá. Ve vsi jí litovali, ale vyhýbali se jí. Povídalo se, že se pomátla. Jiní ji nazývali podivínkou. Barbora se neurážela. Žila si svým tichým životem, chlívky čistě vyklízela, pracovala od tmy do tmy a nikomu nevadila.
Jaroslav Táborský byl jejím pravým opakem. Silný, vysoký, hlasitý, s tvrdým pohledem a ještě tvrdší bradou. Tam, kde bylo rušno, tam byl vždy on. Na schůzích přehlušoval ostatní, uměl být rázný a když bylo potřeba, udeřil pěstí do stolu. Byl mu šestadvacet a předsedou byl už třetí rok. Lidé ho respektovali i báli. Pocházel z chudých poměrů a věděl jediné: pořádek je základ všeho. Kdo naruší pořádek, je nepřítel. Na hlady nebo mrazy nebyl ohled.
Pro sebe žil skromně. Vstával za rozbřesku, obcházel stodoly a sýpky, rozdával úkoly a kontroloval pečeti. Lidé brblali, ale poslouchali, protože věděli, že Táborský je neoblomný. Když bylo nutné odevzdat obilí, odevzdali. Když bylo třeba jít na štěrkování cesty, šli. Proto Jaroslav držel svoji pozici, i když časy byly zlé.
V té zimě se šeptalo, že v sousedních vesnicích už děti otékají hlady. Jaroslav běhal mezi okresním úřadem a Veselým Dolem, snažil se vyžebrat pro selský kolektiv nějaký přídavek. Dobře chápal, že lidé jsou na dně, že už schází málo ke krádežím a bouřím. Ale nechtěl dovolit, aby to došlo tak daleko. Ne proto, že by měl strach z úřadů, ale protože věděl: začnou-li rozkrádat sýpky, ves nepřežije zimu.
Jednou v noci, cestou zpět z okresního města, zkrátil si cestu po polní silnici. Měsíc byl nízko a sníh se třpytil modrými jiskrami. Jaroslav byl promrzlý do morku kostí, těšil se jen na trochu horké vody a spánek.
Najednou mu kůň popotáhl, funěl a zastavil. Na kraji cesty stála postava s uzlíkem v ruce.
Kdo tam? zavolal Jaroslav.
Postava zkameněla a pak se chtěla vytratit. Jaroslav rychle seskočil z vozu a poznal Barboru.
Stála před ním, hubená, v potrhaném šátku, a její velké tmavé oči plné strachu nebyly jako u přistiženého zloděje, ale spíš jako pohled zahnaného zvířete.
Co máš v tom pytli? zeptal se, i když odpověď tušil.
Barbora zůstala zticha. Otevřel sám pytlík a našel žitnou mouku. Tu samou, co byla pod zámkem ve společné sýpce a vydávala se jen vybraným pracovníkům. Nebylo jí moc, tři kila možná, ale na udání by to stačilo na trest.
Krádež, řekl klidně Jaroslav. Víš, co za to hrozí? Za války zastřelení. Měl bych tě udat.
Barbora poklekla do sněhu. Nemodlila se, nekřičela, jen z ní vyšel skřek, hlas trhaný žalem. Podívala se mu do očí a Jaroslav najednou zahlédl v tom pohledu propast zoufalství.
Pro koho? zeptal se nevědomky.
Barbora vstala a ukázala směrem k vesnici. Zvedla pět prstů, pak tři, pak znovu pět. Jaroslav pochopil: mouka byla pro děti po Petru Novotném, který nedávno zemřel na tyfus. Zůstaly tři malé děti, a sousedka, paní Marie, říkala, že nejedly dva dny.
Vstaň, řekl chraptivě Jaroslav. Vstaň, říkám ti.
Pomohl jí na nohy, slovo neřekli. Pytlík hodil na saně, a jen zamumlal:
Nasedni. Dovezu tě. Ale nikdo se to nesmí dozvědět. Já tě neviděl, ty mě taky ne.
Barbora sedla na vůz, mlčky. Ani slovo nepadlo, až zastavili u Novotných. Jaroslav zanesl pytlík do síně, pak vytáhl zpod sedadla svůj příděl krajíc chleba a zaťatou hrst sušených jablek a přidal Barboře do uzlu. Otevřela ústa, ale on jí skočil do řeči:
Nepřemejšlej. Ať děti žijí. Ale nedělej to víckrát. Příště tě už neochráním.
Barbora přikývla a sledovala ho, dokud se vánice sáně neschovaly za rohem.
Tu noc už Jaroslav nespal. Převaloval se a v hlavě mu stále běželo: Proč ji neudal? Proč porušil princip, na kterém staví celý život? Odpověď nenacházel. V uších mu zněl její zoufalý pohled.
Na jaře se ve vsi trochu ulevilo. Cesty vyschly, pole znovu ožila. Jaroslav měl práce nad hlavu: plánoval osev, dělal rozpis práce, kontroloval rozdělení osiva. Přesto do jeho rozvrácené rutiny proniklo cosi nové.
Začal si Barboru všímat. Dřív ji bral jako jednu z mnoha děveček. Teď se nachytal, že nechodí na dvorek jen pracovně, ale chtěl na ni aspoň zběžně pohlédnout. Ona nemluvila, ale její ruce, když dojila nebo metla hnůj, pracovaly klidně a rychle. Oči na něj nezvedala, ale Jaroslav cítil, že vnímá jeho blízkost.
Zápasil v sobě se studem i s něčím, pro co neměl jméno. Byl praktický, zvyklý rozhodovat vše rychle a přímo, ale tady si nevěděl rady. Bál se citů a hlavně skrytého měl totiž snoubenku, Marii kovářovu dceru. Krásná, statná, světlovlasá. Už na podzim byli domluvení, Marie čekala jen na datum svatby. Byla výhodná partie: pracovitá, pořádná, její otec slíbil dobrou výbavu.
Jaroslav si vtloukal do hlavy, že to je pravá žena. S tou bude řádné manželství. A Barbora kdo je ona? Němá, bez věna, chudá. Už samotná myšlenka byla hanba.
Přesto se schválně míval kolem.
Jednou v květnu, když Barbora rýpala záhonky u svého zuboženého stavení, šel kolem ke kovárně nohy ho samy odvedly ke vratům.
Mám pomoct? vykoktal, sám sobě cizí.
Barbora se narovnala, opravila si šátek, zakroutila hlavou. Ale Jaroslav už přelízl plot, chopil se rýče a začal kopat, nemotorně, uši mu hořely. Barbora stála poblíž a dívala se na něj ten pohled ho rozrušoval jako pubertálního kluka.
Měla bys začal a nevěděl jak dál měla by ses víc stýkat s lidmi. Sama v chalupě, to není život.
Barbora mlčela. Pak odložil rýč, přišel blíž a vzal ji za ruku. Její dlaň byla ledová a drsná, ale prsty se mu krátce stiskly zpět.
Barboro zašeptal, hlas mu selhával. Já
Pohlédla mu do očí a on v nich přečetl všechno, co nikdy neslyšel. Lekl se. Ustoupil, jako by se spálil.
Promiň, řekl tiše. Nesmíme. Ne.
Odešel bez ohlédnutí; Barbora zůstala stát u plotu a ruce jí bezmocně klesly podél těla.
Po tom dni se jí začal vyhýbat. Stanovil svatbu na svátek Matky Boží, Marie se rozzářila, hned začala připravovat výbavu. Celá ves připravovala oslavu. Jen Barbora byla ještě tišší, ještě méně nápadná. Už se dívala do země, vyhýbala setkáním a Jaroslav cítil její bolest, i když ji nikdy nevyslovila.
Vše se změnilo v září. Jaroslav se zdržel dlouho do noci na úřadě u papírů. Cestou domů uslyšel nářek tichý, tlumený, za stodolou Novotných. Zahlédl Barboru, která klečela u slaměné podložky a tiskla k sobě jednu z dětí malou tříletou Mařenku, s oteklým bříškem a skelným pohledem. Vedle spalo zbytek dětí, jeden z nich dýchal těžce.
Jaroslav se rozběhl, probral je byli sotva živí. Barbora na něj pohlédla pohledem, ze kterého běhal mráz po zádech. Popadl Mařenku do náruče:
Musíme do okresní nemocnice, hned teď!
Zadívala se do země. A on pochopil, že ona by děti nedostala do okresu neměla koně, jméno ani oprávnění. Tak to udělal on. Celou noc se třásli na povozu, děti ve starých kabátech, Jaroslav řídil, Barbora tiskla děvčátko k sobě. Pocit v něm byl podivný lehký i těžký zároveň.
Děti přežily. Okresní doktor řekl, že by bez této noci nepřežily do rána. Jaroslav vezl Barboru zpět už za úsvitu. Když vystupovala, zeptal se tiše:
A tys sama, jedlas dnes vůbec?
Sklopila oči. Zaklel, vešel za ní do chalupy, rozdělal oheň, ohřál vodu, nalámal suchary a nalil jí šálek horké vody. Pili mlčky, Barbarou třásl pláč, ale nakonec se trochu najedla.
Barboro, vydechl Jaroslav, svatbu s Marií zruším. Nemůžu nedokážu bez tebe.
Zachvěla se, postavila hrníček, zavrtěla hlavou, pak najednou jeho ruku přitiskla ke své tváři a tiše se rozplakala. Objímal ji, byla drobná jako proutek, třásla se, ale v tom třesu bylo tolik života, až se Jaroslavovi zamotala hlava.
Následoval skandál. Marie to zjistila od drben dřív, než jí to stačil říct sám. Vřítila se do úřadu, lomcovala jím a před všemi křičela:
Hanba! Bereš si dceru sedláka, nemluvící zrůdu! To tě vyrazí z úřadu! Co čest tvá?
Jaroslav mlčel, zuby zaťal. Věděl, že má pravdu. Vztah s dcerou zbídačeného, navíc němou to bude jeho konec. Ale když viděl, jak plivla před Barbořinu chalupu a nadávala jí, něco v něm prasklo.
Odejdi, pravil tiše. Nedělej další ostudu.
Já ostudu? lapala po dechu Marie. Já ti to spočítám, Táborský! Ještě si na mě vzpomeneš!
Za pár dní přišlo na okres anonymní udání: předseda obce Táborský kryje nepohodlné, žije s nepřítelem lidu, rozhazuje obecní mouku. Jaroslava odvolali. Popravdě vylíčil vše děti, svůj cit. Okresní tajemník pokrčil rameny:
Jsi blázen. Ale do vězení tě nedám. Jdi dělat tesaře, když už neumíš poslouchat.
A tak se z předsedy stal obecní tesař. Na podzim, tiše a bez fanfár, se s Barborou sezdali na obecním úřadě. Svědčil starý kočí a sousedka Marie. Barbora měla prosté šaty, Jaroslav čistou košili a šli spolu do její chalupy, kde kdysi poprvé nalil horkou vodu.
Dlouho nemohla uvěřit, že je to pravda. Seděla na lavici, drtila lem šátku, dívala se na něj jak na zázrak. Vzal ji za ruku:
Tak, Barboro, teď jsme svoji. A jazyk, třeba se ti vrátí, až se duše uklidní. A i kdyby ne, zvládneme to bez slov. Já ti rozumím vždy.
Přitiskla se k němu.
Roku 1934 se jim narodil syn. Pojmenovali ho Petr, po Jaroslavově otci. Chlapec se narodil světlovlasý, šedé oči po tátovi. Poprvé po letech se Barbora při pohledu na syna usmála naplno. Jaroslav viděl ten úsměv a věděl, že ničeho nelituje.
Petr vyrůstal bystrý, zvídavý. Největší radostí pro rodiče bylo pozorovat, jak běhá s dětmi po dvorku, vymýšlí hry a ptá se na všechno. Barbora s ním našla jazyk ve gestech, očích a smíchu. Petr jí rozuměl i beze slov.
Jaroslav pracoval v obecní tesařské partě. Lidé ho vážili pro zlaté ruce a poctivost. Na minulost se zapomnělo, Marie si mezitím vzala Jindřicha, zemědělce, a zůstala ve vsi; když potkala Barboru, nenávist jí z očí jen sršela.
Pak vypukla válka.
Jaroslav odešel na frontu hned zkraje. Loučila se s ním celá ves, Barbora tiskla sedmiletého Petrka a sledovala, jak muž nasedá do vozu. Zamával a volal: Dávej na syna pozor! Kývla, a dlouho stála na cestě poté.
Dopisů od Jaroslava chodilo málo. Nejprve z okolí Prahy, pak z Moravy, pak ticho. Barbora pracovala v nemocnici v okresním městě, dvacet kilometrů od Veselého Dolu. Petra nechala u tety Marie, která se o něj starala. Sama vždy na pár dní domů, vyprala, navařila, a zpět do nemocnice.
Zima 1943 změnila všechno.
Barbora měla odjet na pár dní domů, ale v okrese dorazil transport raněných, zdrželi ji o tři dny. Za tu dobu Němci vybombardovali nádraží i okraje města, kde žili uprchlíci.
Petra byl zrovna u tety, ale nevydržel doma. Přemluvil sousedova kluka, aby ho vzal na stanici na vojenské vlaky. Tam je zasáhl nálet.
Když Barbora běžela na místo, nepoznala ani okolí. Rozorané koleje, hromady cihel, černá země. Bloudila mezi ruinami, gesty a šeptem hledala syna. Řekli jí, že děti odvezli do nemocnice. Spěchala tam. Ve špitále byly děti popálené, zraněné Petra mezi nimi nebyl.
Po třech dnech jí řekli: její syn Petr Táborský, narozen 1934, je evidován mezi padlými. Tělo neidentifikované, pohřben ve společném hrobě.
Barbora nezakřičela. Jen klesla na podlahu, a z hrdla jí vyšel ten samý zvuk, jako kdysi temné, živočišné zalapání po dechu.
Vrátila se do Veselého Dolu, zamkla chalupu a tři dny nevycházela. Teta Marie se domáhala, ale marně. Čtvrtý den Barbora vyšla, sedla na zápraží a zahleděla se do prázdna. Vypadala pohuble, unaveně, v očích jí seděl stín, z kterého se kolemjdoucím svíralo srdce.
Od té chvíle přestala dokonce i šeptat. Uzavřela se do sebe, a jen práce bránila úplnému šílenství.
Ale Petr žil.
Během náletu se oddělil od sousedova kluka, schoval se pod vagón, a když vše utichlo, se zmateně vydal od stanice pryč. Našla ho Marie, která v té době dělala ošetřovatelku v nemocnici. Poznala v chlapci toho, kdo jí připomněl Jaroslava. Vzplanula v ní stará zášť.
Chytla Petra, odvedla k sobě, schovala ho pod pláštěm. Když se sestavovaly seznamy padlých, podstrčila jeho jméno mezi mrtvé, a sama ho tajně poslala ke své sestře na druhý konec kraje. Řekla: Je sirotek, vezmi ho.
Osmiletý Petr, zraněný, zmatený, brzy dostal nové jméno: Petr Urban. Tak byl zapsán v papírech u Marieniny sestry. Zvykal si na cizí rodinu, vzpomínky na domov se mu pomalu vytratily jako sen za úsvitu.
Marie se vrátila do Veselého Dolu a pozorovala, jak Barbora chřadne, a v duši měla mrazivé zadostiučinění: vzala jsi mi muže já ti vzala syna.
*************
Jaroslav se vrátil z války až v pětačtyřicátém, zraněný, levá ruka mu zůstala nehybná. Kráčel vesnicí, ještě netušil, že syn není. Barbora ho přivítala na prahu, a podle jejích očí pochopil vše dřív, než ukázala oznámení o smrti.
Drželi se dlouho v náručí, mlčky, uprostřed dvora, vítr jim cuchal vlasy.
Proč jsi zašeptal Jaroslav. Neuhlídala jsi ho?
Mlčela. Sám věděl, že před válkou dítě neochráníš. Ale bolest bylo příliš.
Žili dál. Jaroslav, byť s jednou rukou, se znovu chytil řemesla opravoval střechy, stavěl ploty, dveře i okna. Barbora dál pracovala u kravína. Do domu vešlo to ticho, které není od štěstí, ale od toho, že odešlo budoucno.
Marie žila stranou, vychovávala své dvě dcery, manžel padl už v roce 1943. Byla zámožná, měla krávu, šatila se lépe než ostatní, navenek působila ušlechtile. Když potkala Jaroslava, zdravili se zdvořile v jeho pohledu však četla odstup.
Deset let uplynulo.
Jedno léto 1955 opravoval Jaroslav na okraji vesnice cizí branku. Slunce pražilo, sundal košili, neuspěchal se. Do ulice vtom vstoupili dva kluci, zřejmě z okresu jeden černovlasý, menší, druhý vysoký, světlovlasý, široká ramena.
Jaroslav zvedl hlavu a ztuhl. Světlovlasý chlapec šel trochu nemotorně, a jeho tvář jako by viděl sebe sama před léty. Stejné šedé oči, linie tváře, tvar obočí. Jen rty plnější, po matce.
Ztratil dech a upustil kladivo.
Hej, zavolal ochraptěle. Chlapče!
Otočil se. Nechápaje, co po něm chce cizí muž.
Jak se jmenuješ? třásl se Jaroslav.
Petr proč?
Jaroslavovi podklesla kolena. Sedl si na lavici. Druhý chlapec koukl udiveně.
Děje se vám něco?
Který ročník? vydechl Jaroslav. Kolik jsi se narodil?
Třicet čtyři, znejistěl Petr. A vy ste kdo?
Jaroslav skryl tvář v jedinou zdravou dlaň. Devět let ho bolela stejná tíha teď se rozplynula. Rozplakal se.
Jsem tvůj otec, hlesl. Jsem tvůj táta, synu.
Petr couvl. Druhý kluk se uchechtl, myslíc, že dědek blouzní ale Petr ne. Zasáhla ho vlna dávné vzpomínky: seno, silné ruce házející ho do vzduchu, tichá žena s teplýma dlaněmi, co se usmívala beze slov.
Tvoje matka se jmenovala Barbora, řekl Jaroslav. Narodil ses třicet čtyři, ve Veselém Dole. Za války tě prohlásili za mrtvého. Ty však žiješ.
Petr zbledl. Věděl, že je nevlastní. Teta mu řekla, že je nalezenec, že matka zemřela při náletu a otec zmizel. Od dětství nosil cizí jméno a neznal pravdu.
Půjdeme, řekl Jaroslav. Za matkou.
Barbora seděla v sadu, na stařičké lavičce pod hrušní, čistila mrkev. Ruce dělaly samy co znají, myšlenky létaly kdovíkde. Všichni byli zvyklí, že vždy mlčí, že je jakoby nepřítomná.
Jaroslav přivedl Petra ke vrátnici, zastavil a varoval:
Ona ona nemluví. Neboj se jí.
Petr prošel vrátky. Uviděl ženu v tmavém šátku. Zvedla hlavu pohledy se střetly.
Barbora vyskočila, rozsypala mrkev, přitiskla ruce k hrudi, zírala na syna, o kterého už dávno oplakala.
Petr přešel k ní, nevěděl, co říct. Barbora natáhla ruce, dotkla se jeho tváře, ramen, prstů ověřovala, jestli je skutečný. Z hrdla jí vyšel vzlyk, žal, zoufalství a štěstí v jednom. Sevřela ho v náruči a Petr ucítil, jak se její tělo třese v pláči.
Mami, řekl, to slovo znělo cize, a přitom pravdivě.
Jaroslav stál stranou, utíral oči do rukávu.
Za týden už ve vsi věděli, že Petra našli. Marie, když to slyšela, zbělela a zavřela se doma. Ale brzy musela ven. Petr si vzpomněl, jak ho jako chlapce přivezli k tetě, jak mu říkali, že teď bude nový domov. Vzpomněl si na tvář ženy, co ho odvedla z nádraží vybavilo se mu to krutě přesně.
Vesnická rada byla krátká. Lidé přihlíželi, vrtěli hlavami. Marie byla bledá, mlčela. Její dcery plakaly opodál. Starý kočí, co stál u svatby Jaroslava, se ptal:
Proč jsi to, Marie, udělala? Proč jsi z ženy udělala bezdětnou? Proč klukovi třináct let života vzala?
Marie zvedla hlavu. Oči suché, v nich zášť.
Ona mi vzala ženicha, zasyčela. On mě zahanbil! Ať trpěla, jako jsem trpěla já.
Barbora mlčky vystoupila ze shluku. Malá, hubená, postavila se před Marii. Ta se otřásla, ale neuhnula.
Barbora pozvedla ruku
A položila ji Marii na rameno. Prostě a klidně v tom gestech bylo více odpuštění než v tisíci slovech. Pak se Barbora otočila a šla zpět doma už na ni čekali muž a syn.
Marie zůstala stát. Na tváři jí poprvé po letech vyhrkly slzy.
Petr zůstal ve Veselém Dole až o něco později. Jezdil, vracel se, zvykal si. Vesnický život mu byl cizí, pracoval v okresním mlýně. Nikdo ho do ničeho nenutil. Barbora mu pekla koláče, s úsměvem sledovala, jak jí, a byla šťastná.
Jednou k nim přijel se svou malou dcerkou. Když ji podával Barboře, pronesl:
Babi, tady máš vnučku. Jmenuje se Anežka.
Barbora si ji přitiskla do náruče, rty se jí zachvěly.
A-něž-ka, zašeptala. Slovo znělo chraplavě, ale bylo to slovo.
Petr ztuhl. Jaroslav, sedící na lavici, se napřímil. Barbora zopakovala:
Anežko.
A rozplakala se, objímajíc vnučku.
1980, Veselý Důl
Barbora Šimková seděla na staré lavičce pod hrušní. Hrušeň už nerodila, ale nesekali ji; stála uprostřed zahrady, rozvětvená, dutá, a větve jako by pamatovaly vše první Jaroslavův příchod, Barbořiny slzy, Petrkův dětský smích, podvečery, kdy seděli mlčky a přesto si rozuměli nejvíc.
Petr už měl 46 let. Usadil se v rodné vsi, postavil si domek vedle rodičů, pracoval v družstvu u tesařů učil se od otce a byl v tom nejlepší. Říkalo se v kraji: Táborský mladší má zlaté ruce jako jeho táta. Měl ženu, jmenovala se Anežka, a tři děti dceru Anežku, jmenovkyni babičky, a dva světlovlasé kluky, oba po dědovi.
Jaroslav odešel před dvěma lety. Poklidně, bez bolesti: poseděl večer na lavičce, prodýchal se, ráno už neprocitl. Barbora neplakala. Seděla vedle, držela ho za ruku, hladila ledovou dlaň a hlavou jí běžely celé roky, jak filmová páska. Vzpomněla na onu zimu a pytlík mouky, jeho strohý hlas a slova: Nevím o ničem. Na to, jak pak vešel do její chalupy, rozdělal oheň, ohřál vodu. Tenkrát si myslela, že je v nebi. Teď je tam on, a ona zůstala, aby jejich příběh dosnila.
Slova se jí vracela pomalu, ale vracela. Zpočátku jen šepotem, pak tiše, chraplavě, ale přesto jasně. První slovo, které řekla nahlas, bylo Petr když přijel navždy. Pak už to šlo samo. Z Barborina-muty se stala milá a povídavá babka, co poseděla na lavičce, popovídala si s každým sousedem a občas dala dětem koláč.
Jen tu a tam, v úplném tichu, občas utichla, zadívala se do dálky a lidé v ní spatřili starou Barboru tu mlčenlivou, s očima plnými nevyřčeného.
Marie zemřela před pěti lety. Před smrtí si vyžádala Barboru. Byly dlouho samy, nikdo neví, o čem mluvily. Jen když Barbora vyšla, byla její tvář klidná a světlá. Marie po tom setkání se ztišila, už si nestěžovala a do tří dnů zemřela.
Barbora nikdy neprozradila, co se tehdy řeklo. Jen jednou Petru pověděla:
Byla unavená. Prosila o odpuštění. Já už dávno odpustila. Pamatuj, synu: nenávist žere nositele zevnitř. Já svou zlost vypálila jako plevel ze záhonu. Proto jsem přežila.
Teď, když sedí pod hrušní, Barbora myslí, že se jí život vlastně povedl. Měla hlad, válku, smrt syna i roky ticha to všechno bylo. Ale bylo i jiné. Jaroslav jeho ruce vonící dřevem, jeho mlčenlivá péče. Jak jí jednou poprvé řekl Barborko. A syn, který se vrátil z nebytí. A vnoučata, co běhají po zahradě, a pravnuk, kterého měla Anežka.
Vzpomněla, jak ji v dětství, když ještě mluvila, učil otec: Vydrž, Baruško. Bůh vydržel, vydrž i ty. Všechno se semele, mouka bude. Tehdy to nechápala. Dnes už ano vše je semleto a mouka je hutná, voňavá, živá.
Slunce klesalo, vítr čechral větve hrušně. Kdesi za zahradou se ozvalo bučení krav, voněl dým a čerstvě posekaná tráva. Barbora chvíli vdechovala ten vzduch a vůně; zdálo se jí, že svět konečně nabil ticha, které hledala celý život. Ne to vynucené, ale to hluboké vnitřní, které přijde, když všechny bolesti dozněly, všemu je odpuštěno a všechno důležité už bylo prožito.
Zhluboka se nadechla, utáhla si šátek a pomalým krokem zamířila do chalupy postavit konvici na čaj.
