Němá dcera sedláka
V zimě roku 1932 se v vesnici Habrůvka nikdo nepočítal dny. Lidé počítali hrsti mouky ve špajzu, třísky v peci a údery vlastního srdce zda ještě bije, zda se už nezastavilo. Ten rok byl hladomor, zima svírala tak, že jinovatka na oknech nemizela a vítr hvízdal v komínech.
Barbora Králová bydlela na kraji vesnice v chalupě, kterou jí přidělili, když jejího otce, Františka Krále, zabavili jako kulaka a s matkou někam za Moravu deportovali. Bylo jí tehdy šestnáct. Matka zemřela po cestě tak se v obci povídalo a otce už nikdy neviděla. Sama Barbora zůstala ve vesnici jenom proto, že v době odvodu ležela v nemocnici se zápalem plic. Když se uzdravila, neměla se kam vrátit. Jejich dům zapečetili a pak rozebrali na otop. Ji samotnou, jako členku kulacké rodiny, chtěli nejprve také poslat pryč, ale předseda obce, Antonín Václavek, se jí zastal: Holka je pracovitá, nechme ji tu. Tak Barbora skončila v kravíně dojila krávy, čistila chlévy a dělala to v tichosti.
Oněměla, když odváděli otce. Říkali ze šoku. Otevírala ústa, ale místo hlasu se ozýval pouze šepot, který hned mizel, jako by jí něčí ledová ruka svírala hrdlo. Vesnický felčar jen krčil rameny: To jsou nervy, třeba to přejde. Ale roky plynuly a Barbora byla stále němá. Lidé ji litovali, ale stranili se jí. Drbalo se o ní, že se pomátla, někdo jí říkal blázen či boží dítě. Barbora se nedurdila. Žila si tiše, pracovala od tmy do tmy a nikomu nepřekážela.
Antonín Václavek byl jejím pravým opakem. Hlasitý, ramenatý, s tvrdým pohledem a razantní čelistí, vždy se objevil, kde bylo živo. Na schůzích jeho hlas přehlušil každého, mluvil důrazně, a když bylo třeba, bouchl pěstí do stolu. Ve dvaceti šesti letech byl předsedou obce a těšil se úctě i když z něj měli strach. Byl z chudé rodiny a pořádek pro něj byl vším. Kdo ho rušil, byl pro něj nepřítel. Hlad, mráz na tom nezáleželo. Pořádek musel být.
Žil přísně: vstával za tmy, obcházel obecní sýpky, kontroloval pečetě, rozdával úkoly. Sedláci sice brblali, ale poslouchali věděli, že Antonín Václavek nepovolí. Když bylo potřeba odvést obilí odvedli. Když bylo třeba jít na silnici šli. Proto se na své pozici držel i v těchto časech.
Tu zimu se v kraji začalo šuškat, že v okolních vesnicích lidi už hladoví. Antonín běhal mezi okresním městem a Habrůvkou, snažil se vybavit příděl navíc. Věděl, že lidé jsou na dně, a že stačí málo, začnou krádeže a pak přijde vzpoura. A to nemohl připustit. Ne ze strachu z úřadů, ale věděl, že jakmile začnou zmatky a zlodějiny, vesnici přes zimu zničí. Zkazí se poslední semena, rozpadne se pořádek.
Jedné mrazivé noci, když se vracel z okresu, se rozhodl zkrátit cestu polní cestou. Měsíc svítil nízko, sníh pod ním zářil ledově modře. Antonín byl promrzlý až na kost, myslel jen na to, jak se dostat do své chalupy, vypít hrnek horké vody a padnout do postele.
Kůň náhle zafuněl a zastavil. Před ním, u silnice, stála postava s malým pytlem.
Stůj! zavolal Antonín.
Postava se zarazila a chtěla se vyhnout. Antonín seskočil z vozu, přiblížil se a poznal Barboru.
Stála tam vychrtlá, zahalená v roztrhaném šátku, koukala velkýma tmavýma očima. V nich byl strach, ale ne takový, jako má zloděj. Spíš jako zahnaná laň, která ví, že úniku není.
Co máš v pytli? zeptal se Antonín, ač už to správně věděl.
Barbora mlčela. Sám rozvázal pytel byla v něm žitná, šedá mouka, právě ta, co se vydávala z obecní sýpky jen záslužným. V pytli bylo sotva tři čtyři kila ale v těch časech by to stačilo na vyhnání z vesnice nebo ještě hůř.
Krádež, řekl Antonín klidně. Víš, co bude? Za válečných časů by tě mohli zastřelit. Musím tě zadržet.
Barbora klesla na kolena do sněhu, neprosila, nekřičela, ale z její hrudi vyšel podivný, skřípavý zvuk skoro jako sten. Dívala se mu do očí, a Antonín v tom pohledu uviděl takové zoufalství, že mu až sevřelo v hrudi.
Pro koho? zeptal se bezděčně.
Barbora se nejistě zvedla a rukou ukázala ke vsi, pak pět prstů, tři, znovu pět. Antonín pochopil: nesla mouku dětem Josefa Novotného, který před týdnem zemřel na tyfus. Zůstaly po něm tři malé děti, a sousedka, paní Hana, říkala, že už tři dny nejedly.
Vstaň, řekl Antonín chraplavě. Vstaň.
Zvedl ji za loket, posadil pytel na sáně. Barbora nechápavě hleděla.
Nasedni, bručel. Zavezu tě. Jenže o tomhle nesmí vědět ani živá duše. Já tě neviděl, ty jsi mě neviděla.
Celou cestu do Novotného statku mlčeli. Antonín zanesl pytel do síně, potom zpod sedadla vytáhl svůj chleba a hrst sušených švestek, a mlčky podal Barboře. Otevřela ústa, ale zarazil ji:
Nehádej. Hlavně ať děti přežijí. Ale zkus to už nikdy neudělat. Příště už nebude slitování.
Barbora přikývla a on odjel, aniž by se ohlédl. Ona zůstala stát na silnici, dívala se za saněmi, dokud nezmizely v zatáčce.
Tu noc Antonín nespal. Převaloval se a přemítal: proč ji nezadržel? Proč porušil, na čem celý život stavěl? Odpověď nenašel. Jenom mu bylo těžko od srdce a v hlavě mu stále pluly její tmavé oči.
Na jaře se ve vsi ulevilo. První zeleň, cesty oschly, lidé šli zas na pole. Antonín měl plno práce: připravit nářadí, rozdělit osivo, hlídat, aby se nikdo neulíval. Jenže v rozběhlém řádu se něco změnilo.
Začal si Barboru všímat jinak. Dřív pro něj byla jednou z děvčat v obecním kravíně. Nyní se přistihl, že jde na dvůr schválně, aby ji zahlédl. Stále nemluvila, ale její ruce skákaly při práci s lehkostí. Barbora nezdvihala oči, ale on věděl, že ona vnímá jeho blízkost.
Sám se styděl; byl zvyklý rozhodovat, nebát se. Teď cítil cosi nového, nepojmenovatelného. Měl přece snoubenku Klaudii, dceru kováře Křenka. Pěkná, vysoká, s plavými vlasy a jasným hlasem. Na podzim byli domluveni, čekala na datum svatby. Dobrá partie: pracovitá, s věnem.
Antonín si namlouval, že Klaudie je správná žena pro řádný život. A Barbora? Jen němá, bývalá kulacká dcera, nikdo. I myslet na ni bylo ostudné.
A přece ji vyhledával.
Jednou v máji, když kopal záhonky, uviděl Barboru hrabat se v záhonech u své chatrné chalupy. Šel kolem ke kovárně, nohy samy zahly ke vchodu.
Nepotřebuješ pomoct? vyhrkl, když došel.
Barbora se narovnala, upravila šátek a zavrtěla hlavou. Ale Antonín už bral lopatu a kutal, nesměle a rychle, uši planuly. Barbora stála a sledovala ho, pod tím pohledem byl nesvůj jako chlapec.
Ty bys… začal nejistě mezi lidi měla jít častěji. O samotě to není dobré.
Ona mlčela. Položil lopatu, přišel blíž a vzal ji za ruku. Studená, když se jich dotkl, prsty se napjaly, pak se sevřely kolem jeho.
Barboro… jeho hlas ztichl. Já…
Vzhlédla, a v očích měla vše, co nikdy nemohla říct. Antonína to vyděsilo, odstoupil.
Odpusť, vypravil ze sebe tiše. To nesmí být.
Odešel, ona zůstala stát u plotu, ruce jí bezmocně visely.
Od toho dne se jí vyhýbal. Určil svatbu s Klaudií na podzim, Klaudie zářila a zkoušela sváteční šaty. Ves byla plná příprav. Barbora byla tišší než dřív; nevyhledávala ho, on však cítil, že ji bolí, co dělá, a trápilo ho to dvojnásob.
Vše změnil září. Antonín se zdržel pozdě v kanceláři, domů šel až za tmy. U statku Novotných uslyšel pláč slabý, zoufalý, z chléva za domem. Nakoukl dovnitř a spatřil Barboru s jedním z těch Novotných dětí holčičkou Alenkou, břicho jí nateklé, oči omámené. Vedle ní ležely další dvě děti, jedno nedýchalo.
Antonín rychle přetřásl chlapce, byly naživu sotva. Barbora pozvedla k němu pohled a v očích měla takovou bolest, že na nic nemyslel. Sehnul se, zvedl holčičku, a řekl:
Do nemocnice, rychle!
Barbora zavrtěla hlavou. Chápal: neměla jak děti dovézt, koně, povolení, jméno. Jedině on mohl. A tak to také udělal. Celou noc drkotali v bryčce, děti zabalil do kožichů, Barboru s nimi. Lékař pak řekl, že ještě jeden den a umírají všechny. Ráno Antonín Barboru zavezl zpět, a když vystupovala, zeptal se:
Jedla jsi vůbec dnes?
Uhýbala pohledem. Zaklel, šel do chalupy, rozdělal oheň, ohřál vodu, dal jí z vlastních sucharů a hrnek čaje. Pila pomalu, a on ji sledoval. Najednou si uvědomil, že vše je ztraceno.
Barboro, řekl dutě. Svatbu s Klaudií zruším. Nemůžu… nemůžu bez tebe.
Ztuhla, položila hrnek, zavrtěla hlavou, pak popadla jeho ruku, přitiskla si ji ke tváři a rozplakala se potichu, bez hlasu, jen ramena se třásla. Objímal ji, byla křehká jako stéblo, celá se chvěla, ale v tom třesu bylo tolik života, že mu zamotala hlavu.
Vesnicí prošla bouře. Klaudie se dozvěděla od klepny dříve než Antonín stihl říct. Vřítila se na obecní úřad mezi lidmi:
Václavek, hanbo! Chceš si vzít kulackou dceru, tu němou? Když se to dozvědí, vyhodí tě! Mysli na sebe, na čest!
Antonín mlčel a skřípal zuby. Věděl, že má pravdu sňatek s dcerou kulaka znamená škraloup, konec kariéry. Ale když viděl, jak Klaudie plivla před Barbořinou chalupou a nadala jí, vše v něm prasklo.
Jdi, řekl tiše. Nedělej ostudu sama sobě.
Já? lapala po dechu Klaudie. Já tě zničím, Václavek!
Za týden přišel na okresní úřad anonym: předseda Václavek kryje kulaky, žije s “nepřítelkyní”, rozdává obecní mouku. Předvolali ho; vše přiznal. Tajemník okresu, doktor Kalous, moudře řekl:
Blázne, ženu sis našel ke své smůle. Odeberu ti funkci, ale zavírat tě nebudu. Jdi dělat tesaře, když už jinak nemůžeš.
Tak se Antonín Václavek z předsedy stal pouhým tesařem. Na konci října, bez veselky, bez kapely, se s Barborou vzali na obecním úřadě. Svědky byli starý kočí a sousedka Hana. Barbora měla prosté šaty, Antonín čistou košili, odebrali se do své chalupy, do té, kde kdysi poprvé uvařil čaj u rozpálené pece.
Dlouho tomu nemohla uvěřit. Seděla na lavici, třela lem šátku, dívala se na něj jako na zjevení. Vzal ji za ruku a pověděl:
Už je to. Jsme spolu. Jazyk se ti vrátí, až budeš klidná. A kdyby ne, i tak rozumím.
Přitulila se k jeho hrudi.
Roku 1934 se jim narodil syn. Nazvali jej Josef po dědovi, Antonínově otci, co se vnuka nedožil. Chlapec byl světlovlasý, šedé oči, celý po otci. Barbora, když ho držela, se poprvé po letech rozevřeně usmála a Antonín věděl, že ničeho nelituje.
Josef rostl jako z vody, živý, dovádivý, největší radostí rodičů bylo sledovat, jak běhá po dvoře a rozkazuje ostatním dětem. S Barborou si rozuměl beze slov: gesty, smíchem, pohledy. Nikdo ho nevnímal tak jako ona.
Antonín pracoval v kolchozní tesařské partě. Lidé ho měli za mistra srdcem i rukama. Minulost se zapomněla, snad kromě Klaudie, která si vzala sedláka Františka a žila ve vsi bok po boku; když Barboru potkala, dívala se s nenávistí, že se jí Barbora raději vyhýbala.
Pak přišla válka.
Antonín odjel na frontu v prvních dnech. Celá vesnice ho vyprovázela; Barbora stála na návsi, držela sedmiletého Josefa a sledovala, jak muž odjíždí. Otočil se, zamával a zavolal: Opatruj kluka! Přikývla a dlouho stála na cestě.
Dopisy od Antonína chodily málo. Nejprve z Prahy, pak z jihu, pak dlouho nic. Barbora pracovala v lazaretu v okresním městě, dvacet kilometrů od Habrůvky. Josefa hlídala teta Hana, sama Barbora odjížděla na týdny, vracela se na dva dny, prala, vařila a zase zpět.
V zimě 1943 se přihodilo, co ji zničilo.
Barbora se měla vrátit na pár dní, ale dorazil vlak raněných, zdrželi ji ve městě o tři dny. Tehdy Němci bombardovali železnici. Bomby dopadly i k nádraží, kde přebývali utečenci.
Josef tou dobou byl u tety, ale nedalo mu to uprosil sousedova kluka, aby s ním šel na nádraží podívat se na vojenské vlaky. Tam je zastihlo bombardování.
Když Barbora doběhla na zničené nádraží, místo nepoznala vše v troskách, černá země, rozrytá výbuchy. Běhala mezi ruinami, pevně chytala vojáky za rukáv, ukazovala gesty, ptala se na syna. Řekli ji, že raněné děti jsou v nemocnici. Spěchala tam. Ani tam jej nenašla.
Třetí den jí oznámili: Josef Václavek, narozen 1934, uveden mezi padlými, tělo neznámé, pohřben v hromadném hrobě.
Barbora nevykřikla. Jen klesla na kolena a z hrudi se jí vydral stejný hrubý zvuk, jaký uslyšel kdysi Antonín.
Vrátila se do Habrůvky, zavřela se doma a nevycházela tři dny. Čtvrtý den vyšla, sedla si na práh a dívala se do dálky. Zhubla, ztmavla, v očích jí byla taková bolest, že lidé uhýbali pohledem.
Od toho dne mlčela i uvnitř; šepot, který někdy unikl, už nebyl slyšet. Zachraňovala ji už jen práce.
Jenže Josef byl naživu.
Při náletu se oddělil od kamaráda, schoval se pod vlak. Když bombardování skončilo, zmatený a otřesený odešel od stanice. Našla ho Klaudie. I ona sloužila tehdy v lazaretu. Poznala v chlapci Antonínovy rysy. A v duši jí zahořela stará, letitá nenávist.
Popadla kluka, zabalila ho do pláště, a když se ověřovalo, kdo přežil, Klaudie napsala: Josef Václavek padl. Tajně ho odvezla k sestře na druhou stranu kraje. Sirotek, nemá nikoho, přijmi ho, poručila.
Josef, osmiletý, po otřesu, už nevěděl pořádně ani jméno. Dostal nové Josef Dvořák, dle papírů sestřiny rodiny. Rostl v cizí rodině, zvykal si na nové rodiče a jeho minulost mizela, jak se sen rozplývá za úsvitu.
Klaudie se vrátila do Habrůvky a sledovala, jak Barbora žaluje, a v srdci ji hřála temná radost: vzala jsi mi muže, ztratíš syna.
************
Antonín se vrátil z války roku 1945 jako invalida levá ruka po úrazu nebyla k ničemu. Šel vsí, nevěděl, že syn není doma. Barbora ho čekala na prahu, on vše poznal z jejích očí dříve, než mu ukázala úmrtní list.
Objali se, dlouho stáli uprostřed dvora, vítr jim cuchal vlasy.
Proč, zašeptal, proč jsi ho neochránila?
Mlčela. Věděl, že před válkou se neubrání nikdo. Bolest ale byla nepřekonatelná.
Žili dál. Antonín, i s chromou rukou, se vrátil ke dřevu a pomáhal lidem opravit domy, dělal dveře i okna. Barbora pracovala na kravíně, vše jako dřív. Domem se usadilo ticho už ne to ze štěstí, spíš to, když budoucnost zmizí.
Klaudie žila blízko, vychovávala dvě dcery, muž jí padl ve válce. Byla zámožná, chovala krávu, oblékala se lépe než ostatní a chovala se důstojně. Když potkala Antonína, byla zdvořilá, ale Antonín cítil faleš a obcházel její dům obloukem.
Tak minulo deset let.
Jedno srpnové ráno roku 1955 spravoval Antonín branku na kraji vsi. Slunce pražilo, odložil košili, pracoval v poklidu. Najednou zaslechl hlasy. Po žebřiňáku šli dva mladíci, podle šatů z města, s batohy. Jeden tmavovlasý, druhý vysoký, světlovlasý, se širokými rameny.
Antonín zvedl hlavu, strnul.
Světlovlasý chlapec šel, lehce kulhal, obličej byl jako Antonín sám v mládí: šedé oči, souměrné líce, výrazné obočí. Jen rty plnější, po Barboře.
Ruka s kladivem mu vypadla, jen stál.
Kluku, zavolal, hlas mu selhával. Kluku!
Chlapec se otočil, pohled opatrný, nechápavý.
Jak se jmenuješ? vypravil ze sebe Antonín.
Josef, odpověděl mladík. Proč?
Antonín se posadil, nemohl mluvit. Chlapec zpomalil.
Jste v pořádku?
Rok narození? zaskřehotal Antonín. Který?
Třicet čtyři, stále nedůvěřivě chlapec. A kdo jste vy?
Antonín zakryl obličej dlaní. Ze všech ramen ho spadla tíha let, rozplakal se bez studu.
Já jsem tvůj otec, synku.
Josef ucukl. Kamarád se zasmál, ale Josef ne, něco v něm zavanulo vzdálenou vzpomínkou: vůně sena, silné ruce, co zvedají k nebi, tichá žena s teplýma dlaněmi, která se usmívá beze slov.
Tvoje matka byla Barbora, řekl Antonín. Narodil ses v Habrůvce roku třicet čtyři. Ve válce tě považovali za mrtvého, ale jsi živý.
Josef zbledl. Věděl, že je adoptovaný. Teta říkala, že maminka zemřela při náletu, otec neznámý. Celý život žil s cizím jménem.
Pojď, pověděl Antonín. Ke své matce.
Barbora seděla v zahradě, na staré lavici pod hrušní, loupla mrkev. Ruce svižně pracovaly, myšlenky jinde. Tak často sedávala mlčící, jak ji znajívali.
Antonín přivedl Josefa ke vchodu.
Ona… nemluví. Neboj se.
Josef vstoupil do dvora. Pozvedl oči k ženě v tmavém šátku. Vztyčila se, mrkev se rozkutálela, přitiskla si ruce k hrudi a zírala na syna, kterého oplakala před třinácti lety.
Josef přišel blíž, netušíc, co říci. Barbora vztáhla ruce, dotkla se jeho líce, ramen, paží zkoušela, zda je skutečný. Z hrudi jí vyšel sténavý, naléhavý zvuk, objala ho, tiskla k sobě, tělo se jí třáslo hněvem i radostí.
Maminko, řekl, to slovo mu znělo cize, a přitom správně.
Antonín stál stranou, utíral si oči.
Za týden věděla celá ves, že se Josef našel. Klaudie, když to zjistila, zbledla, zamkla se ve svém domě, ale dlouho to neutajila. Josef si vzpomněl, jak ho přivezli, jak brečel, jak ho žena od nádraží její tvář se mu vyjevila, ostrá a hrozivá.
Vesnická schůze byla krátká. Lidé poslouchali, kroutili hlavou, Klaudie stála bledá, mlčela, dcery plakaly. Starý kočí, který byl Antonínovi svědkem, se zeptal:
Proč jsi to udělala, Klaudie? Proč jsi babě vzala dítě, chlapci třináct let? Proč?
Klaudie vztyčila hlavu, oči suché, planula nenávistí.
A proč mi ona vzala ženicha? zasyčela. Proč mně zničila čest? Ať si teď vytrpí, co já!
Barbora se zvedla. Malá, hubená, přistoupila ke Klaudii a položila jí ruku na rameno. V tom gestu bylo tolik odpuštění, že lidi až zamrazilo. Pak se otočila a odešla domů kde ji čekali syn a muž.
Klaudie zůstala stát a v očích jí poprvé po letech vyhrkly slzy.
Josef zůstával zprvu cizincem ve vsi. Jezdil, odjížděl, zvykal si. Žil v okresním městě, dělal v mlýně. Antonín nespěchal, Barbora se netlačila. Krmila ho koláči, sledovala, jak jí, a usmívala se.
Jednou přijel s malou holčičkou. Podal ji Barboře:
Tady, babi, tvoje vnučka. Jmenuje se Anička.
Barbora ji vzala na ruce, přitiskla k sobě, rty se jí zachvěly.
A-nička, zašeptala. Slovo hrčelo, ale slovo to bylo.
Josef zůstal stát ohromeně. Antonín, sedící na lavici, se narovnal. Barbora opět:
Aničko.
A rozplakala se s vnučkou v náruči.
1980, Habrůvka
Barbora Františková seděla na staré lavici pod hrušní. Ta už dávno nerodila, ale nikdo ji nekácel stála, kolébala se ve větru, její větve vše pamatovaly: tu noc, kdy Antonín přišel poprvé, Barbořiny slzy, smích Josefa, i tichá večera, kdy tu seděli mlčky a rozuměli si beze slov.
Dnes bylo Josefovi šestačtyřicet. Už dávno se přistěhoval do Habrůvky, postavil nový dům u rodičů, dělal v JZD tesaře naučil se u otce. Ruce měl šikovné, po celém kraji se říkalo: mladý Václavek má zlaté ruce, jako jeho táta. Manželku měl Anežku, děti dceru Aničku a dva kluky, čiperné, světlovlasé po Václavkovi.
Antonín odešel před dvěma roky. Poklidně, jak křesťan: večer seděl na lavičce, vdechoval vzduch, ráno už nevstal. Barbora neplakala. Seděla vedle něj, držela jeho chladnou ruku, hladila a v hlavě jí běžely roky jako film. Spomněla na zimu, pytel mouky, jeho přísnou tvář a větu: Neviděl jsem tě. A jak pak přišel, rozdělal oheň, uvařil čaj. Tehdy cítila, že je v ráji. Teď tam šel on a ona zůstala, aby dokoukala jejich společný sen.
Slova se k ní vracela pomalu, ale vrátila se. Nejprve šeptem, potom už zřetelně. První vyřčené slovo bylo Josef když se syn vrátil. A pak už povídala, až byla známa jako povídavá babča. Jen někdy, když ticho bylo zvlášť hluboké, utichla a lidé v ní uviděli zas tu Starou Barboru němou, s očima plnými nevyřčeného.
Klaudie zemřela před pěti lety. Na smrtelném loži chtěla mluvit s Barborou. O čem, se nikdo nedozvěděl, ale když Barbora vyšla, byla bledá a klidná. Říkalo se, že Klaudie po té zpovědi zmlkla, usmířila se a za tři dny odešla.
Co řekla? Barbora to nikdy nevyslovila. Jen Josefovi řekla:
Měla to těžké. Prosila o odpuštění. A já ji dávno odpustila. Pamatuj si, synku: zášť spaluje toho, kdo ji nosí. Já tu svoji vypálila jako plevel v záhonu. Proto ještě žiju.
Dnes, na lavičce pod hrušní, si Barbora říkala, že život nakonec utekl dobře. Navzdory hladu, válce, ztrátě syna, nemotě, těžké práci bylo to, ale bylo i to druhé. Antonín. Jeho ruce vonící dřevem. Jak jí řekl Baruško poprvé. Syn, který se vrátil ze zapomnění. Vnoučata běhající po dvoře, pravnuk, co se narodil nedávno u Aničky.
Vzpomněla si, jak ji v dětství otec učil: Vydrž, Baru, Pán Bůh vydržel, i nám přikázal. Vše se přemele, mouka bude. Tehdy nerozuměla, dnes ví: vše přemlelo. Mouka není hořká, ale ta nejchlebovější, sytící.
Slunce se klonilo k západu. Větrem šuměly větve hrušně. Z dálky bylo slyšet krávy vracející se z pastvy, vonělo dýmem, posekanou trávou a chlebem. Barbora chvíli naslouchala, a tu pocítila, že konečně má klid, který celý život hledala. Ne to mlčení, které jí osud vnutil, nýbrž ticho v duši. Ticho míru, kde všechny bolesti umlkly, všechny křivdy jsou odpuštěny a vše důležité už se stalo.
Vzdychla, upravila si šátek a šla domů postavit samovar.
