Dnes jsem vystoupila na hlavním nádraží v Brně, dorazila jsem z naší malé vesnice. Táhla jsem za sebou dvě těžké tašky; každá měla skoro deset kilo. Nebylo to jednoduché, jelikož už mě síly opouštějí, ale chtěla jsem potěšit rodinu něčím milým, a tak jsem utratila poslední koruny za dárky. Vždycky jsem přijížděla s něčím pro ostatní, tentokrát jsem však sama sebe překonala.
Celou cestu jsem se těšila na setkání se synem. Slíbil, že mě na nádraží vyzvedne. Když jsem ale konečně dorazila, nebyl nikde k vidění. Opatrně jsem položila tašky na lavičku, pak, s bolavýma rukama, jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.
Telefon dlouho vyzváněl. Až když jsem byla rozhodnutá zavěsit, ozval se konečně jeho hlas zněl zmateně.
Jejda, mami, promiň. Úplně jsem zapomněl, že dnes přijedeš. Rozhodli jsme se s Lenkou na poslední chvíli jet k jejím rodičům na Vysočinu a budeme tam týden. Je mi líto cestovala jsi zbytečně. Prosím, vrať se domů. Opravdu jsme to takhle neplánovali, všechno se to semlelo hrozně spontánně a já úplně zapomněl ti říct.
Cítila jsem, jak se mi tlačí slzy do očí, ale navenek jsem jen tiše odpověděla: Dobře.
Tašky jsem nakonec darovala dvěma bezdomovcům, kteří se potloukali po nádraží neměla jsem sílu je táhnout zpátky domů, bolavé ruce už protestovaly. Synovi jsem nic neřekla, nesvěřila jsem se, jak moc mě jeho chování zabolelo. Tolik let jsem pro něj žila, všechno jsem mu dávala a on si ani nedokáže najít čas na setkání s vlastní matkou.
Zhruba měsíc poté mi volala Lenka, jestli bych jim na víkend pohlídala vnučky, protože jedou na svatbu kamarádky. Oznámila jsem jí, že nemůžu. Už mě unavuje být pro ně důležitá jen tehdy, když něco potřebují. Možná je konečně čas myslet i na sebe.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
