Jitka ztuhla. Srdce jí bušilo, jako by se snažilo vyskočit z hrudi. Kráčela dál a najednou uviděla, že i z kapusty chybí ty největší hlavy. Prakticky polovina úrody už nebyla…
Sousedka Antonína, starší paní z podhůří, se radovala z Jitčina nákupu. Nebyl to však jen obyčejný nákup byla to její dlouholetá sen: po odchodu do důchodu si pořídit chalupu na venkově.
Na to se připravovala důkladně, vybrala si malebnou obec nedaleko Prahy, s několika stovkami obyvatel chtěla klid, ticho a blízkost přírody, zahrádku pro duši.
Vše se svedlo, když v téhle obci našla opravdovou chalupu, pevnou, se zahrádkou, ač na samotném okraji, na hranici lesa. Ten fakt jí nakonec vůbec nevadil z jedné strany sousedé, z druhé pole, za ním pak hustý les, výhled tak rozlehlý, že se na něj člověk jen těžko dívá.
Jitka takto po měkké cestičce začala kráčet k lesu. Večer slunce zapadalo za koruny smrk a jedlí, a západy byly v takových chvílích zvlášť působivé.
Na jaře, kdy se země právě roztavila, Jitka sama opravila mírně nakloněný dřevěný plot s drátěným pletivem a prkny.
Plot by se dal postavit nový, Jitko, poradila sousedka Antonína, Jitčinu kamarádku z dětství.
Ne, nech tenhle zatím stojí. Až opravdu spadne, vyměním ho za pevnější, odpověděla Jitka, sekající sekerou stále dřela ten spadlý kovový sloup.
Antonína se usmála.
Jsi pravá česká hospodyně! Už tě bude mít užitek. Škoda jen, že v obci chybí muži poznamenala Tonka, ti, co s rodinou odjeli, ti, co zestárli, a ti, co se už jen včerejším dnem napili. Já jsem vdova už deset let.
A já mám podobný osud. Nejsme ovdoví, ale rozvedení po letech, co jsme s manželem jen zodpovědně drželi dceru. Když ji vyrostli, vyučili a vydali, už jsme spolu nemohli žít. Takový je život, povídala Jitka.
Ale neškodili jsme si navzájem, a to má i svůj plus, shrnula Antonína, a popravím plot až na podzim, bude pevnější a těžší
Celé jaro i léto Jitka strávila na zahradě i v lese.
Nikdy v životě jsem nebyla tak často venku, jako letos. Prakticky žiju na čerstvém vzduchu. Dýchám čistý vzduch, a jaký!, řekla Jitka ukazujíc na jalovce před domem a na smutecký les, kde se vždy našly houby, třeba i lišky. A v létě byly plné borůvek a jahod.
Když jsou lidé spokojení s přestěhováním, mám radost, radovala se Antonína, pro mě tohle je normální.
Ženy si vytvořily přátelství. Podzim přišel. Na zahradě v Jitčině pole už vyrůstaly velké hlavy kapusty, brambory začaly zlátnout a výnos byl úžasný.
Jitka začala sbírat úrodu k jídlu a nedokázala se nasycit voňavými, rozmarně šťavnatými zeleninami.
Tonko, nic mě nehleď, jedu do města na pár dní, řekla sousedce, s bývalými spolužáky se sejdeme slavíme narozeniny naší starostky Světlany, duše naší třídy. Vrátím se a pak nasbírám úrodu
Antonína ji pozdravila rukou a přikývla.
Večerní setkání dopadlo skvěle. Jitka chválila svou obec, ukazovala fotky chalupy a vyprávěla o bohaté úrodě.
Ta půda odpočinula, radila svému spolužákovi Václavovi, dva roky nic nenasadili, ale příští rok objednám traktoru šťávu a začnu hnojit svoje řádky.
Nebuď tam nešikovná, buď opatrná, poradil Václav, pošlu ti pomoc, jen zavolej, když budeš potřebovat.
Zatím se snažím vše zvládnout sama, ale děkuji za nabídku, usmála se Jitka.
Kdysi byli s Václavem kamarádi v posledních ročnících gymnázia, mezi nimi byl i náznak lásky, ale pak šli na různé vysoké školy do různých měst. Život je rozptýlil, jako všechny spolužáky.
Nyní se každoročně setkávají v Světlanině a to s úsměvem.
Václav byl vdovec, ale nechtěl se znovu zakládat rodinu, stejně jako Jitka, a nepřikrývali to před nikým.
Jejich svoboda a nezávislost se zdála oběma přitažlivá nikdo nikomu nic nedluží, a komunikace je snadná, jako mezi starými přáteli.
Večer Václav doprovodil Jitku až k domu, a na kuchyni spolu mluvili skoro do druhé noci.
Kolik je už hodin? podívala se na hodiny, už je čas jít domů.
Mohl bych si tu najít úkryt? začal prosit Václav.
Ne, ne. Ráno jedu do vesnice, vezmi si taxi a jezdíš domů, tak bude lépe.
Jitka rozloučila přítele a okamžitě šla spát, sníc o zítřejším dni s novými starosty a připraveným koláčem a marshmallow od sousedky.
Vesnici Jitka dorazila prvním autobusem. Šla po rosné trávě a dýchala známý vzduch pod zpěvem kosáků.
Vstoupila do chalupy, dala si čaj, převlékla se do pracovního oděvu, prošla zahradou a podívala se, čím otevře pracovní den, a vyšla na dvůr.
Bylo ticho a poklid, obyvatelé jen vycházeli na dvory, a Jitka čekala, až bude blíž k deváté hodině, aby šla na čaj k Antoníně.
V zahradě hned zpozorovala rozdrtené křoviny brambor slupky ležely všude. Někdo je vyhrabával, otřásal a sbíral ty největší.
Jitka ztuhla. Srdce jí bušilo. Kráčela dál a uviděla, že i z kapusty chybí velké hlavy. Prakticky polovina úrody kapusty se rozplynula
Jitka zakřičela a okamžitě spatřila rozbitý plot. Ten slabý sloup, na který tak pilně bušila na jaře, už ležel na zemi. Velké boty zanechaly stopy v hlíně
Jitka vběhla k Antoníně, zaklepala na okno a sousedka odpozděně vyhlédla:
Co se stalo, Jitko?
Okradli nás, Tonko, pojď, podíváme se Co budeme dělat? slzy jí tekly po tvářích.
Antonína vyběhla v tlustém kabátě.
To jsou podvodníci a hádej, že tě nic neochrání, když máš chalupu na kraji a žádného psa, a jsi sama
Ženy prošly místem činu. Viděly, že přišli na kolech, tiše od jedné strany plotu, ze sousedního lesa.
Rozbili sloup, ohnuli drát a vlezli do zahrady, pak sbírali, co se jim zachytilo v rukou. Malé brambory jen hodili, ale největší kapustu naložili do pytlů a odvezli na kolech.
Mně jich nebylo tolik, ale co už, povzdechla Jitka.
Správně, přikývla Antonína, na zeleninu není napsáno, čí. Dokázat krádež je těžké. Všude zahrady. Hádam, odkud přijeli, možná chudí, možná pijavci Ale nevyřešíme to
Co tedy?, posadila se na verandu, byla jsem tak šťastná, jako blázen v růžových brýlích. Všichni mi připadali dobří a pozitivní.
To nejsou naši, Jitko. V naší vesnici takoví nebydlí. V okolních vesnicích jsou lidé, co se přetahují o peníze, a pomáhají si Bůh vše vidí. Nespěchej. Jdu po Karelovi, on popraví plot. Pak vymyslíme, co dál, řekla Tonka.
Sedmdesátiletý kutil Karel do poledne přinesl nový pevný dřevěný sloup, mezi sloupy doplnil staré, ale pevné prkna.
Tady máte, paní, novou práci. Nezlobte se, řekl vážně, v těch vesnicích se takové věci stávají často. Proto nechávejte dům pod dohledem. To je jedna věc!
A co druhá? zeptala se Jitka beze smíchu.
Druhá výměna visacího zámku na hlavní dveře za zámek s číselníkem. Jinak je jasné, že když nikdo doma není, zloději to poznají, odpověděl Karel.
A taky by se hodil pes na dvůr, doplnila Antonína, malý, ale štěkající. Na okraji žít bez psa? To nelze.
To je tři, zakřičela Jitka.
Nový plot, to je čtyři!
A silný muž, to je pět, doplnil Karel.
Všichni se zasmáli. Jitka setřela slzy.
Nemám víc smutku nad bramborami a kapustou, než nad svou prací. Vložila jsem tolik lásky, a teď jsou vyplavené.
Nebuď smutná, objala ji Antonína, dám ti tolik kapusty, kolik chceš. Můj zahradník je plný. Na zimu budeme mít zásoby. Překvapilo tě to, co jsme spolu zasadili?
Společně šli na oběd k Jitce. Po vyklidnění se podělila o setkání ve městě a hned po odběru úrody chtěla realizovat vlastní sebeobranu, kterou si naplánovaly.
O týden později Jitka už byla ve městě, povolala si pomoc od Václava. Pomohl jí koupit číselníkový zámek a zjistili cenu materiálu na nový plot.
Pomůžu ti, a neodmítej, řekl Václav, musíme změřit na místě, a pojďme do vesnice spolu. Zůstanu pár dní, podívám se na tvůj majetek a naplánujeme práce.
Chceš mi opravdu pomáhat? začala Jitka, ale Václav ji přerušil: Nemysli si, že mám čas na nic jiného, jsem na dovolené, a teď tohle objal ji a políbil.
Vesničany to šokovalo.
Když se objevil kutil u Jitky, tak i mistři zahlédli, co se děje, říkali sousedé.
Václav pozval kamaráda a během týdne postavili nový plot, přivezli z města profily a kovové sloupky.
Jitka připravila pomocníkům obědy a radovala se, že zahrada i zahrada jsou nyní ohraničené silným plotem.
Zloděje nic nepřekvapí, řekl Václav, ale úroda už je pryč. Největším pokladem jsi ty, Jitko.
Karel přinesl Jitce štěně od své Jany a pojmenovali ho Barón. Malý běhal po dvoře, spíše jako plyšová hračka než strážce, ale Jitka v něm už neviděla jen mazlíčka pro Baróna připravili pevnou, izolovanou domeček.
Postavili ho vedle zahrady, aby pes mohl vidět i slyšet vše kolem.
Zdá se, že všechno, co jsme chtěli, je hotové, usmála se Jitka při čajování se sousedy Antonínou a Karlem.
Jak to jde? A ten muž silný?, zeptal se Karel, kdyby tu Václav zůstával natrvalo?
Správně, správně, podpořila Antonína, nevidíme, že mezi vámi něco běží. Ať už je to láska nebo jen kamarádství, nebudeme to soudit.
Pracuje zadarmo, ale svobodu mu nebudu omezovat. Ať dělá, co chce, odklonila se Jitka od odpovědi.
Po dovolené přivezl Václav Jitce balíky.
Pustíš tady trvalého pomocníka? zeptal se s úsměvem u prahu, nežádám moc jen boršč, kaše a koláče. Zahrada je tvá, nebudeme hladoví.
Správně, ale bude třeba síly, zasmála se Jitka, pomocníku, pojď dál. A pak budeš hlídat i mou chalupu, dokud Barón nevyroste
Václav dojížděl do města, jen občas zůstával ve svém bytě, aby pořízl účty a zaplatil vodu, elektřinu a plyn.
Jitka podnájemně pronajala svůj byt, čekala na Václava po práci, a on se vracel s taškami, nakupoval v Praze a vozil potraviny do vesnice.
Oběma se spolu líbilo. Chyběla jim rodinná pohoda, radost ze sdílených chvil a teplý domov.
Už uplynulo asi rok. PárkaA tak Jitka, Václav, Antonína i Barón žili v pokoji, obklopeni šuměním lesů a vůní čerstvé úrody, vědíce, že domov není jen místo, ale srdce, které si navzájem sdílejí.
