Nejtěžší na životě se štěňátkem není to, co si většina lidí myslí. Není to venčení v dešti, mrazu, když jste nevyspalí nebo když máte těžké srdce. Není to odmítnutí pozvání, protože slyšíte: „Přijď, ale bez něj.“ Není to chlupy na povlečení, na oblečení, dokonce v jídle. Není to neustálé mytí podlahy, o které víte, že za půl hodiny bude stejná. Nejsou to účty u veterináře ani strach, že něco zanedbáte. Není to ztráta kousku svobody, protože vaše svoboda je teď „my“. A není to ani to, že vaše srdce už není jen vaše… To všechno je láska. To všechno je život. To všechno jste si vybrali sami. To nejtěžší přichází pomalu – jako bolest v kostech, když se mění počasí. Jako mráz na ulici, který zpočátku necítíte, ale proniká pod kůži. Jednoho dne si uvědomíte: už to nejde jako dřív. Snaží se… ale už to nejde. Běží k vám jako vždy… ale už to není ono. Jeho oči jsou stále vaše, ale v nich se objevuje unavené světlo, které říká: „Jsem tady, ale každý den je to těžší.“ Vzpomínáte, jaký býval. Teď ho vidíte takového, jaký je – celý váš, důvěřující až do konce. Vždy věřil vám: že budete vedle něj, že mu pomůžete, že ho zachráníte. A vy jste to dokázali. Ale teď ho od stáří nezachráníte. Nejbolestnější je vědět, že pro vás byl útěchou… a vy jste pro něj byli VŠÍM: celým jeho životem, celým nebem, celou jeho nadějí. A vy nejste připraveni. Nejste připraveni ho pustit. Nejste připraveni sledovat, jak dohasíná ten, kdo vás naučil milovat bez hranic. Pak přijde ticho. Těžké ticho. Prázdné místo na polštáři. Mistička, kterou už nikdo neolízne. A vaše srdce – na kousky. A znovu vyjdete ven. Ale už bez něj. A přistihnete se, že říkáte prázdnému vzduchu: „Pojď, moje zlatíčko…“ Ale kdybych mohl vrátit čas… vybral bych si ho znovu. Vybral bych si všechno: únavu, smutek, odevzdání. Protože tahle láska je skutečná. Mít psa znamená pustit si do života oheň. Oheň, který vás bude hřát navždy, i když už tu nebude. Protože pes má v tomhle světě jen jedno poslání: darovat vám své srdce.

Nejtěžší na tom žít se štěnětem není to, co si většina lidí myslí.
Není to venčení v dešti, v mrazu, ve chvíli, kdy jsem unavená a nevyspalá, nebo když mám hlavu plnou starostí.
Není to ani to, že musím odmítnout výlet nebo pozvání, protože mi řeknou: Přijď, ale psa nech doma.
Není to srst na povlečení, na svetru, dokonce i v polévce.
Není to to nekonečné vytírání podlahy, i když za půl hodiny je to stejné jako předtím.
Není to účet za veterináře, ani ten strach, že něco důležitého přehlédnu.
Není to ztráta kousku vlastní svobody, protože svoboda se proměnila v my.
A není to ani to, že srdce už patří nejen mně

Tohle všechno patří k lásce.
Tohle všechno je obyčejný život.
Tohle všechno jsem si zvolila sama.

Na co ale nejsem připravená to nejbolestivější přichází tiše a pomalu. Jako bolení kloubů, které se ozve při změně počasí, nebo jako pražský chlad, který nejdřív ani nevnímám, ale nakonec ho člověk cítí až do morku kostí.

Jednoho dne si uvědomím:
Už to prostě nedokáže jako dřív.
Snaží se ale nejde to.

Běží ke mně, tak jako vždycky ale už je to jiné.
V očích má pořád tu stejnou oddanost, ale někde vzadu blýská unavené světlo, které říká:
Jsem tady, ale každý den je to o kousek těžší.

Vzpomínky mi ukazují, jaký byl.
A já teď vidím, jaký je můj, celý svůj, s důvěrou až do posledního dechu.

Vždycky mi věřil:
že budu při něm,
že mu pomůžu,
že ho ochráním.

A já jsem to dokázala.

Ale stáří před ním neochráním.

Nejtěžší je vědomí, že mně byl útěchou
ale já jsem pro něj byla VŠÍM:
celým jeho světem,
celým jeho nebem,
vší nadějí.

A já na to nejsem připravená.
Nechci ho pustit.
Nechci vidět, jak vyhasíná ten, kdo mě naučil milovat bez hranic.

A pak přijde ticho.
Těžké ticho.
Prázdné místo na polštáři.
Miska, ze které už nikdy nikdo nevezme ani drobek.
A moje srdce na kusy.

A znovu vyjdu ven.
Bez něj.

A přistihnu se, jak do vzduchu tiše šeptám:
Pojď, moje malá Eliško

Ale kdyby šel čas vrátit zpět
vybrala bych si stejnou cestu.
Znovu a znovu. Únavu, smutek i oddanost.

Protože tahle láska byla skutečná.

Mít psa znamená vpustit do svého života oheň.
Oheň, který tě hřeje napořád,
i když už tu dávno není.

Protože pes má na tomhle světě jen jedno poslání:
Darovat ti své srdce.