Nejsi nám rozená, řekla tchýně a vrátila maso zpátky do hrnce.
Klára stála u sporáku s talířem v rukou, na kterém ještě zbyla omáčka od guláše, který právě vařila Jana Novotná. Kousky masa mizely v hrnci jeden po druhém, jako by je tchýně počítala po jednotlivých.
Cože? zeptala se Klára, že jí to nezní pravda.
A co na tom není jasný? otřela si Jana rukavice o zástěru a obrátila se k synové manželce. My tě do rodiny nebrali. Samozřejmě jsi si k nám přišla nasadit.
V kuchyni zavládlo takové ticho, že se dalo slyšet, jak na plotně bublá vývar. Klára položila talíř na stůl, odtáhla si pramen vlasů z čela a ruce se jí třásly.
Jano, nechápu. My už pět let s Viktorem jsme manželé! Máme dceru
A co s tím? přerušila tchýně. Naše malá krvíčka je jen taková. A ty zůstaneš cizí.
Dveře se otevřely a vstoupil Viktor. Vlasy mu byly rozcuchané, košile rozvázaná zjevně právě zdřímnul na gauči po práci.
Co se tu děje? zeptal se, rozhlížejíc se po manželce a matce. Proč křičíte?
Neukřičíme, odpověděla Jana klidně. Prostě si povídáme. Vysvětluju tvé ženě, jak se má chovat v našem domě.
Viktor se zamračil a podíval se na Kláru, která stála bledá a sevřela rty.
Mami, co jsi řekla?
Řekla jsem pravdu. Že maso není pro každého. Rodina je velká, ale kousků má málo.
Klára ucítila, jak se jí v krku zvedá hrud. Pět let si myslela, že je součástí rodiny, pět let se snažila vyhovět tchýni, snášela její špičaté poznámky a připomínky, doufala, že čas spraví vztahy.
Viktore, jdu domů, řekla tiše manželovi. K mamince.
Kdepak domů? rozčílila se Jana. Tvá rodina už je tady. Myslíš si, že můžeš jít a přijít, kdy se ti zachce?
Mami, staň se, Viktor udělal krok kKláře. Co se stalo?
Klára mlčela. Jak má svému manželovi vysvětlit, že jeho matka mu právě naznačila, že tady není nikdo? Že i talíř guláše je pro ni příliš veliký?
Vezmu Lízku, řekla místo odpovědi. A pak ji o víkendu odvedu kmámě.
K čemu to? znepokojila se tchýně. Babička je poblíž, proč tahat dítě pryč?
Babička si myslí, že její matka není rozená, odpověděla Klára tiše. Možná najde i pro své vnoučata lepší místo.
Otočila se a šla ke dveřím. Viktor ji chytil za ruku.
Kláro, počkej! Vysvětli mi to normálně, co se stalo.
Klára se obrátila. Viktor se na ni díval překvapeně, zatímco Jana stála usporáku a předstírala, že míchat vývar nevadí.
Zeptej se na maminku, řekla Klára. Řekne ti to lépe.
V pokojíčku si tříleté Lízka hrála spanenkami. Když uviděla maminku, rozběhla se kní radostně.
Mami! Podívej, krmím Katku!
Výborně, miláčku, posadila se Klára kLízce a obejmula ji. Chceš něco kjídlu?
Chci! Babička řekla, že bude guláš.
Bude, sluníčko. Jen my pojedeme kbabičce Světlaně.
Ktvojí mamince? zalezla Lízka. Hurá! A táta pojede snámi?
Ne, táta zůstane doma.
Klára začala balit dětské věci dobrašny šaty, punčochy, hračky, všechno, co bude potřeba na pár dní. Když si skládala oblečení, vkročil dopokojíku Viktor.
Kláro, co to má být za školku? To je přece blbost.
Školka? zvedla hlavu Klára a podívala se na Viktora. Tvoje matka mi řekla, že nejsem rozená! Vzala mi jídlo! To je nesmysl?
To málokdo řekne! Víš, že je rozpalná. Zítra to zapomene.
Já na to nezapomenu, Viktore! Není to poprvé.
To přece jenom unavená! Má problémy vpráci, a tak se to rozlobila.
Klára se zasmála, ale smích byl hořký.
Pět let se unavuje! A všechno na mě přenáší.
No, neber to ksrdci!
Nezabývat se tím, že mě vrodině nazývají cizinkou? Víš, co říkáš, Viktore?
Viktor prošel pokojem a poškrábal si hlavu ten známý gesto, když neví, co říct.
Kláro, kam jdeš? Jsme rodina. Máme dítě.
Přesně proto jedu. Nechci, aby Lízka slyšela, jak se smaminkou zachází!
Kdo tě ponižuje? Matka jen vyjádřila názor.
Názor? Klára přestala balit a podívala se na muže. Vzala mi jídlo! Řekla, že jsem cizí! To je názor?
Možná to tak řekla ostře. Ale víš, že matka celý život táhla naši rodinu. Táta odešel brzy, ona sbratrem vychovávala nás. Zvyklá je vše kontrolovat.
A teď mám po celý život snášet její kontrolu?
Viktor si posadil na okraj postele a vzal Kláru za ruce.
Kláro, nehádejme se. Promluvím smaminkou, vysvětlím.
Co vysvětlíš? Že jsem taky člověk? Že mám city?
Jo. Řeknu, aby už nebyla tak hrubá.
Klára zavrčela hlavou.
Věc není jen vhrubosti. Tvá matka mě prostě nepřijímá! A ty to víš.
Mamince prostě potřebuje čas
Pět let málo? Kolik ještě čekat?
Zkuchyně zazněl hlas Jany:
Viktore! Jdi kvečeři! Dojde to!
Viktor vstal.
Pojďme, pojďme normálně najíst. Pak si promluvíme.
Ne, díky. Ztratil jsem chuť.
Stál chvilku a pak odešel. Klára slyšela, jak se matka a Viktor povídají, ale neslyšela slova. Hlas se zvedal a padal.
Vytáhla telefon a volala po mamince.
Mami? Můžeme ktobě přijít na pár dní?
Samozřejmě, dcero. Co se stalo?
Povím později. Jedeme odtud.
Dobře. Uvařila jsem boršč, bude stačit na všechny.
Klára se zasmála. Mamka vždy říkala bude stačit na všechny, nikdy nepočítala porce.
Lízka se těšila na výlet kdalší babičce. Vautobuse si celou cestu mumlala opanenkách a zítřejších plánech.
Mami, proč táta nejel snámi? zeptala se, když dorazily kdomu.
Táta pracuje, miláčku. Přijde později.
Na prahu je přivítala širokým úsměvem Světla Ivanová. Byla naproti Janě měkká, milá, vždy ochotná pomoci.
Jak jsem se těšila! zvedla vnoučinu na ruce. Moje vnoučátko! Jak jsi vyrostla!
Babi, máš nové pohádky?
Samozřejmě! Po večeři si je přečteme.
Ustolu Světla nalévala boršč do velkých misek a říkala:
Jezte, jezde víc. Kláro, už jsi hodně hubená. Nedostáváš jídlo?
Dostává, mami. Jen jsem neměla chuť.
Teď bude. Doma i stěny pomáhají.
Doma. Klára se rozhlédla útulná kuchyně s květinovými závěsy, starý porcelánový kredenc, fotky na stěnách. Tady ji nikdo neoznačil cizinkou.
Po večeři, když Lízka usnula, ženy si sedly na kuchyňský pult a popíjely čaj.
Pověz, co se tu stalo, řekla mamka a nalila čaj došálků.
Klára vyprávěla odnešním rozhovoru, o masu, o slovech tchýně. Světla poslouchala tiše, jen občas přikývla.
A jak Viktor reagoval?
Jak vždy. Řekl, že je unavená, že to mám brát s nadhledem.
Rozumím, zamíchala cukr do čaje. Jak se cítíš?
Unavená. Pět let se snažím, ale ona mě nikdy nepřijala. Všude najde, na co se přichytit.
Uveď příklady.
Klára povzdechla.
Vařím jinak, uklízím jinde, sdcerou nedělám, co chce. Když Lízka onemocněla minulý měsíc, řekla mi přímo, že jsem špatná matka.
A Viktor?
Mlčí. Nebo říká, že se matka stará o vnoučata.
Světla položila šálek nastůl.
Dcero, jsi šťastná v tomto manželství?
Otázka Kláru zaskočila. Dlouho mlčela, dívala se do okna na večerní světla.
Nevím, mami. Dřív jsem byla. Teď cítím se cizí v sobě vlastní rodině.
Proč jsi mi to dřív neřekla?
Myslela jsem, že to přejde, že Jana zvykne na mě.
Vypadá to, že nezvykla.
Seděly tiše a popíjely čaj. Ven začalo pršet.
Mami, jak jsi byla přijetá, když ses vdávala? Jak tě babička přijala?
Světla se usmála.
Tvá babička Katka? Od první chvíle mě nazývala dcerou. Řekla: Teď mám dvě dcery. A chovala se ke mně lépe než ke své vlastní Zděně.
Proč?
Protože viděla, že miluju jejího syna. A když je vrodině láska, místa stačí pro všechny.
Klára přemýšlela. Miluje ji Viktor? Opravdu, nebo jen zvyklost?
Telefon zazvonil. Na obrazovce se objevil Viktor.
Kláro, kde jsi? hlas byl znepokojený.
Umaminky. Říkala jsem.
Kdy se vrátíte domů?
Nevím. Možná vneděli.
Jak to nevím? Zítra máš dopráce.
Požádala jsem si volno, řekla jsem, že jsem nemocná.
Přerušení.
Kláro, přestaň brečet, pojď domů. Promluvíme si normálně.
O čem? O tom, že tvoje matka mě nebere za člověka?
To je jen je to tak. Potřebuje čas.
Pět let málo? Kolik ještě čekat?
Zkuchyně se ozval hlas Jany:
Viktore! Jdi kvečeři! Všechno bude vpořádku!
Viktor vstával.
Pojďme, najdeme si klid a pak si promluvíme.
Díky, už nemám chuť jíst.
Stál chvilku a odešel. Klára slyšela, jak matka a Viktor křičí, ale slova už nezachytila hlas se střídal mezi hlasitým a tichým.
Zvedla telefon a volala po mamince.
Mami? Můžeme se ktobě na pár dní přistěhovat?
Samozřejmě, miláčku. Co se stalo?
Řeknu později. Jedeme pryč.
Dobře. Uvařila jsem boršč, bude stačit na všechny.
Klára se usmála. Mamka vždy říkala bude stačit na všechny, nikdy nepočítala porce.
Lízka se radovala zcesty kdalší babičce. Vautobuse si povídala osvých panenkách a zítřejších plánech.
Mami, proč táta nejel snámi? zeptala se, když dorazily kdomu.
Táta pracuje, sluníčko. Přijde později.
Na prahu je přivítala širokým úsměvem Světla Ivanová. Byla opakem Jany jemná, dobrosrdečná, vždy připravená pomoci.
Jak jsem tě postrádala! zvedla vnoučinu na ruce. Moje vnučka! Jak jsi vyrostla!
Babi, máš nové pohádky?
Samozřejmě! Po večeři si je přečteme.
Ustolu Světla nalévala boršč do velkých misek a říkala:
Jíst, jíst, víc. Kláro, už jsi hodně hubená. Nežereš?
JímA tak jsme se rozhodli začít nový život, kde se každý bude cítit jako doma.
