Já tě nemám ráda ne
Ale vlastně se nic nezměnilo
Veronika si zasněně štípala do manžety na kabátě a dívala se skrze zamlžené sklo taxíku. Za okny ubíhaly povědomé ulice z dětství přesně ty, kterými kdysi běhala s Radkem, smála se a malovala si do budoucna neexistující domy a zahrady. Sedm let… Celých sedm let nevkročila domů.
Jsme tady, promluvil řidič klidně a přerušil její zamyšlení, jako by vstoupil něžně do cizího snu.
Auto zastavilo u vysokého paneláku v strašidelně známé části Brna. Veronika sáhla do kabelky, pohladila displej telefonu, nahmatala peněženku a vysypala do řidičových dlaní kupku desetikčovek. Jeho ruka byla teplá a gumová, možná i průhledná. Jak vystoupila, dveře mlaskavě klaply jako v dětství při hře na schovávanou a celý dům na ni vydechl. Byl jiný měkký a těžký, ne tak přísný jako pražské mraveniště, kde teď žila, a přitom prosycený známými tóny: posekaná tráva ze dvora za rohem, pekařská kůrka linoucí se z rohového obchůdku, a něco, co šlo pojmenovat jediným slovem: domov. Srdce se sevřelo; všechny barvy a zvuky ji omámily, radostí i úzkostí, jako když člověk zírá do studny, která možná nemá dno.
Oficiálně přijela jen na pár dní za mámou a s dokumenty, které dlouho ležely ve stínu ve skříni. Toužila se projít místy, která měla ve sněhu paměti, zkontrolovat, zda pořád existují tak, jak je uchovala jako holka. A hluboko, až někde za tím vším, dřímala palčivá touha: vidět znovu Radka. Komu má člověk přiznat, že právě proto přijel?
Vždy věděla, že bydlí poblíž. Ne že by slídila nebo pátrala kamarádi při pivu nebo na Facebooku prostě občas vypustili jeho jméno jako starý nápěv. Slyšela útržky: změnil práci, má fajn místo, koupil byt, přestěhoval k sobě mámu Její mozek chvíli modeloval, jak asi vypadá, jak se směje, co si myslí. Ale pak vždy vymetla ty myšlenky z hlavy, aby tam nezakořenily na příliš dlouho.
**********************
Druhý den se rozhodla! Musí do centra. Bez cíle, jen tak klidně vdechovat brněnský vzduch, projít po dlažbě, pohladit pohledy výlohy, tvářit se, že je cizí, ale všechno je povědomé: ten stánek s novinami, kde kdysi kupovala Čtyřlístky, tam lavička, kde s děvčaty procvičovaly smích po škole, támhle kavárna, kde se poprvé polila kapučínem na novou halenku.
A najednou ho uviděla.
Radek šel přes ulici, jeho stín klouzal po zdech, nikam nespěchal, hlavou v oblacích. Veronika na místě zkameněla. Všechno v ní se zhouplo, až zapomněla dýchat. Vůbec se nezměnil pořád vysoký, pohyb jako verše. Poznala by ho po hmatu, i kdyby chodil po stropě.
Neuměla přemýšlet: vrávoravě přešla na druhou stranu, kolem blikajícího semaforu, jehož žluté světlo připomnělo spojení se světem. Všude troubení, lidé, auta, ona však slyšela jen vlastní pulz.
Radku! vykřikla u vchodu do potravin.
Hlas se třásl, bylo v něm všechno. Radek se otočil a nic. Žádná radost, žádná zloba. Jen věcný pohled.
Veroniko? řekl klidně, až ledově.
Ta prázdnota v jeho tónu píchla jako špendlík. Všechny ty roky a slova najednou šly ven, nešlo to zarazit.
Já já jsem se provinila, šeptala rychle, hledající slova, utřená do stínu. Neměla bych se ti ukazovat, ale hlesla, slzy už tekly po tváři, ani se je nesnažila zachytit. Pořád tě mám ráda. Odpusť mi. Prosím!
Vyhrkla to pisklavě, roztříštěně, jako když člověk sype hrách pod dveře, bojíc se, že se brzda nevrátí už nikdy. K tomu jediný pohyb: objala ho, tiskla se, jako by se na jeho hrudi dal vrátit čas zpět do hřiště s koly v trávě, kde všechno začalo. Okolo proudily davy, auta, čas, ale ona slyšela jen jeho srdce.
Chvíli ji nechal. Zdálo se jí, že jeho ramena malinko povolila, ruka snad chtěla objet její záda, snad v náznaku obětí na okamžik uvěřila, že jiskra přežívá pod popelem, že čas je jen sen.
Ale to všechno shořelo, když ji pevně stiskl za ramena a jemně, rozhodně ji od sebe odstrčil. V očích měl klidný led, už nebyl ten kluk, ale neprostupná dospělost.
Zmiz, zašeptal do jejího ucha, tak, že to skoro nebylo slyšet.
Znělo to jako cizí řeč fádně, bez váhy. Jako kdyby nikdy nic nebylo.
Nenávidím, dodal potichu, bez zášti, a jeho zornice na okamžik zaplála opovržením.
Obrátil se a šel dál. Veronika stála jak ve snové mrazivé mlze. Kolem doopravdy běžely životy: někde v dálce jásot dětí, houkající tramvaj, někdo postával u automatu na kávu. Zírali na ni jako na výjev v divadle dívka s bílou tváří a rozpraskanýma očima. Ona už nic nevnímala.
Jen doznívající ozvěnu jeho kroků a vlastní těžký nádech. Každá vteřina se natáhla jako žvýkačka a v hlavě jí pulsovalo jediné: To je konec. Na věky.
Odešla domů. Nohy jí připadaly z vaty, krok za krokem ztrácela tvar i vůli. V hlavě ticho, v žaludku díra, v uších hučelo jen Radkovo zmiz. Když vpadla do maminčina bytu, nevysvětlovala nic vklouzla do židle u stolu, dívala se do tmy za oknem a ani nedýchala. Maminka ji jen pohladila po zádech, bez řečí, jak tomu bývalo po otlučeném koleni, když byla malá. Zatopené oči, napůl vypitý čaj. Všechnu obyčejnost dnešního večera převyšoval její vnitřní pád.
Nepřijal mě, zachraptěla, sevřená u hrnku teplého čaje. Pára ji lechtala na tváři, ale byla někde jinde.
Máma si sedla blízko a dlani pevně stiskla její rameno. To bylo jak kouzlo návrat k dávným dnům s bolavou bradou a záplatou na punčocháčích. Náhle nebylo dospělých rozhodnutí ani minulosti, co tížila.
Věděla jsi, že to tak dopadne, řekla tiše, spíš smutně než vyčítavě.
Věděla přikývla Veronika. Byl to hlas vylouhovaný roky. Ale doufala jsem. Jak malá holka. Je to směšný, že?
Není, máma jemně pohladila její vlasy. Každý si nese své chyby. Ty jsi Radkovi připadala jako z ledového království. Po tobě už se nikdo nedostal k jeho srdci.
Veronika zaklonila hlavu, oči do stropu, vybavila si obrazy před sedmi lety.
Bylo to prosté, přehledné. Bylo jí dvaadvacet věk, kdy je všechno možné a všechny trable směšné. S Radkem mohl člověk i nemožné: držel slovo, nemusel nic vysvětlovat, obyčejným gestem řekl všechno. Ale ona tehdy chtěla stabilitu. Chybu viděla v něm: Radek makal na stavbě, při tom dálkově studoval, snil o vlastním podnikání. Nadšení, nápady ale nezaručily jí jistotu. Budoucnost po jeho boku byla zamlžená jako okno za deště.
A tehdy přišla nabídka od strýce v Praze: místo ve firmě, skutečná jistota, peníze Skočila po ní. Bez rozmýšlení, s úsměvem.
Ve skutečnosti jak ráda by to zapomněla do její nové pražské reality brzy vstoupil Ivan. Starší podnikatel, galantní, se síťkou kontaktů a dotekem bravury. Poznala ho na večírku, kde poprvé oblékla šaty za tři tisíce a věřila, že se aspoň na chvíli ztratí mezi úspěšnými. Ivan byl jako setmělé kino pohladil, naslouchal, chválil její názory. Nešetřil lichotkami: květiny, dárky, večeře v restauraci, šály, prsteny, i lodičky s vyšším podpatkem, než zažila doma. Vždy s poznámkou, že má přijmout, co nabízí osud.
Veronika zpočátku odmítala. Ale jak týdny ubíhaly, poddala se. Nový svět jí říkal tady je tvůj domov. Večer v restauraci, ráno v taxíku, nové šaty v každém výkladě. Nebylo cesty zpět. Ivan ji obletoval, v jeho světě bylo všechno lehčí, a stabilita byla předem zaplacená.
V tu chvíli zapomněla, že někde existuje Radek a časem ho začala ve snech dokonce odsuzovat, že nikdy nic nedokáže.
Pak po měsících poprvé přijela domů. Ne kvůli setkání, spíš aby ukázala, jaká je nová. Do kavárny na hlavní třídě, kde Radek občas pil kávu, se posadila v darovaných šatech, s prstenem a kabelkou, kterou by v Brně tehdy nikdo ani nepoznal. Smála se dost nahlas na to, aby si jí všiml, když vešel. Jejich pohledy se setkaly, ona uhýbala, ale nepřestala se smát. Cítila vítězství nebo aspoň úlevu svůj správný výběr. Ze stříbrného prstenu se stával talisman, ale když kavárna potemněla a Ivan zmizel v další zprávě, hrozilo, že veškerá budoucnost zůstane uvíznutá mezi řečí a tichem v dávné Veleslavínské.
**********************
Hořkost vítězství teprve po čase pochopila. Ivan ještě chvíli hrál dámu, rozmazloval ji gesty, ale jeho pozornost pohasínala jako svíčka, která už dávno dohořela. Nejdřív to byly jen poznámky: už žádné dárky, krátké vzkazy Vyber si něco sama. A pak přišly výtky: Možná bys měla na sebe víc dbát? Nechceš mluvit tišeji, je to trochu nevkusné. Kamarádi z dětství byli najednou provinciální, restaurace se změnily v povinnost. Ivan zmizel někdy i na týdny, nechal ji samotnou v bytě, který nikdy nebyl pravý domov.
Ona čekala, čekala, věřila, že je to jen dočasné. Že jde o stres nebo únavu nechtěla přiznat, že není hlavní postavou v jeho životě. Byla krásným předmětem, ozdobou, a když novota zmizela, už o ni nestál.
Čekala ale musela uznat: spletla se. Drahé šaty v šatníku ji unavovaly, šperky připadaly podivně cizí, restaurace štvaly, parfém dráždil. Z okna pozorovala svět, její myšlenky běžely k Radkovi. Pamatovala jeho ruce, úsměv, hlas beze slov, víru ve společný plán. Tak opravdovou, že se s ní nikdy nebála ani tmy.
************************
Další den doma šla Veronika do parku, kde s Radkem sedávali. Ta samá lavička, stejný javor, zažloutlý list, a v uších ozvěna kdysi vyslovené věty: Chtěl bych jednou dům, kde bude světlo a štěstí Tehdy se tomu usmála, teď jí to připadalo jako ztracená písnička.
Vtom zaslechla hlas:
Veroniko?
Za ní stál Petr, Radkův dlouholetý kamarád. Vypadal překvapeně, ale usmál se a pozval ji na lavičku. Povídali si o všednostech, o novinkách v Brně. Petr se zeptal přímo:
Viděla jsi Radka?
Veronika sklopila oči: Včera. Nechce mě vidět, nenávidí mě.
Petr si povzdechl, zadumaně hleděl do plotů kolem, kde listy vířily jako vzpomínky. Víš, že byl na dně, když jsi zmizela beze stopy? Žádný dopis, ani vzkaz Vystřízlivěl, nikdo se k němu nedostal, všechno uzavřel uvnitř. Po tvém návratu zase měsíc pil, jako by byl začarovaný. Nevracej se. Nech ho žít. Nepřipomínej se mu. Potřebuje klid.
Veronika sevřela pěsti, v očích jí stály slzy, které nešlo zarazit. Věděla: nejhorší není nenávist, ale ta bolest, kterou způsobila, a kterou nikdo nevyléčí. Nechci po něm odpuštění. Jen vědět, že jsem ho milovala. Že mě to bolí každý den. Už s tím nejde nic dělat
*************************
Večer seděla u okna v maminčině bytě. Město za sklem bzučelo jako světelný hmyz: lampy, neony, nažloutlé okenní stíny. Myšlenky skákaly jako promítačka možná by bylo všechno, kdyby byla zůstala. První společný byt, drobná vítězství, smích, spory, plány v šeru. Kolik toho nechala jinde, kolik doteků se nikdy nestalo? Ale minulost nevrátíš, to teď věděla.
Další den sbalila kufr, přivinula k sobě maminku v předsíni, naposledy nasála vůni domova a šla pryč. Na hlaváku koupila lístek do Prahy tam si musí promyslet, co dál. Ve vlaku pozorovala, jak se Brno rozplývá za oknem: paneláky v oparu, hřiště, mlékárna, lidé spěchající jinam. Každý vteřinový snímek byl něčím daleký a srozumitelný a přitom nesnesitelně vzdálený.
Tam, mezi těmi bloky a stíny, zůstal člověk, kterého nejvíc milovala. Člověk, kterého nikdy neuměla správně opustit.
*************************
Uteklo půl roku. Veronika žila dál v Praze, chodila do práce, setkávala se s přáteli, odpovídala na nicneříkající otázky. Navenek stejná, ale někde v jádru už navždy změněná. Naučila se přijmout chybu, netlačit její obraz pod koberec, ale dýchat s ní. Vstávala a říkala si: Stalo se. Změnit to nejde. Ale život pokračuje.
Jednou k večeru, když vařila večeři, pípnutí nového sms. Cizí číslo. Na displeji stálo: Já tě nemám rád ale odpustit neumím.
Veronika ztuhla. Slova šla skrz prsty až k srdci. Sedla si na zem, telefon mačkala na prsa, jako by přes něj mohla cítit srdce toho druhého někde daleko, za kopci, v jiném snu.
Nevěděla, co to znamená. Jestli je to návrat anebo navždy sbohem. Ale poprvé po letech cítila, že mezi nimi pořád vede neviditelná nitka tenounká, průzračná, nebezpečně křehká, ale existující. Někdo tam na ni pořád myslí, někdo napsal, i když to bolí, i když už nejsou my. Dveře nezavřel docela.
Veronika se usmála skrz slzy. Možná to není konec. Možná ještě budou moct mluvit někdy, jindy, prostě. Třeba najdou slova, která jim pomůžou jít dál. Společně, či každý zvlášť, ale už s pravdou.
A zatím jí ke klidu stačilo vědět jediné: někde tam je člověk, který ji pořád drží v paměti. Nejen jako vzpomínku na chybu, ale jako součást svého života.
A to pro teď bylo dost.
