Nedokončená kniha
Tak už jdu, Jitko! Nedívej se za mnou. Budu doma pozdě! Na zítra mi připrav tu modrou košili a kalhoty, nezapomeň! Taky je musíš vyzvednout z čistírny! volal z předsíně Viktor, rychle si hodil přes ramena plášť, zkontroloval svůj odraz v zrcadle, popadl klobouk a zabouchl za sebou dveře.
Dveře bouchly tak silně, že se okno v kuchyni zatřáslo.
Průvan… pomyslela si paní Jitka, vypnula vodu, utřela si ruce do zástěry a nahlédla z kuchyně do chodby. Všechno bylo jako obvykle sluncem zalitá chodba, která ústila do malé předsíně, staré černobílé fotografie v dřevěném rámu, tapety s veselými modrými proužky, Jitčino kabátko na věšáku. A ještě něco…
Jitka se zamračila.
Balíček! Viktor si zapomněl balíček, a v něm jsou přece koláčky! Dneska vstávala brzy, zadělala těsto, naplnila je vejci s pažitkou, přesně jak to měl Viktor rád. Pekla je schválně na dnešek, protože Viktor jel služebně do Plzně, a tam si stejně nikde pořádně neobědvá, domácí koláče potěší vždycky.
Rychle stáhla zástěru, upravila si vlasy, a aniž by si převlékla prosté domácí šaty s krátkými rukávy a malou skvrnkou od kávy, popadla teplý uzlíček a pevně ho přihrnula k hrudi. Klíče si, chvála bohu, nezapomněla ještě aby čekala před zavřenými dveřmi! Rozběhla se dolů ze čtvrtého patra, držela se tmavě lakovaného zábradlí, které se vlnilo jako serpentina třetí patro, druhé…
Jitka by, jako mnohé jiné hospodyňky, mohla na Viktora zavolat z okna, když by ho viděla vycházet z vchodu, ale jí to přišlo prostě nevhodné. Sama mu ten balíček donese, rozloučí se s ním, nastaví tvář ke krátkému polibku, on ji letmo políbí svými suchými rty, kývne hlavou, že už musí…
Běh ji zadýchal, otevřela dveře na dvorek a málem je bouchla o zeď. Nedbala na to, že už jí bylo skoro padesát a běh po schodech není žádná radost.
Rozhlížela se po známé postavě v šedomodrém plášti a bledém klobouku.
Viktor měl rád dlouhé pláště a nikdy je nezapínal chtěl, aby vlály ve větru, a jeho klobouk, těch měl několik, podle sezony. Jitka věnovala pečlivou péči jeho kloboukům, čistila je, kupovala nové, ujistila se, že jsou vždy v pořádku. Prostě o něj pečovala.
Klobouk je stylový! bránil se Viktor, když se mu syn Mirek, pojmenovaný po dědovi, smál. To vy mladí nikdy nepochopíte. Celí jste umělí a z koženky!
Kde jen může být?
A, už vychází z brány a míří do sluncem zalité Jungmannovy ulice. Jestli Jitka nepopoběhne, Viktor sedne do autobusu a už ho nedohoní…
Dala se do klusu přes dvorek, cestou pokynula sousedkám, které se vyhřívaly na lavičce v lehkých svetrech a bílých šátcích. Ty s úsměvem přikyvovaly, jakoby se tetelily nad Jitčinou láskou a rodinnou pohodou.
Co se děje, Jitko? zavolala na ni paní Milada malou, křehkou Jitce za zády.
Oběd! Viktor si ho zapomněl, mám tady koláčky! zakřičela Jitka přes rameno.
Paní Milada spokojeně kývla hlavou: Koláčky jsou dobré a láska taky.
A Jitka mezitím proběhla bránou a chtěla zavolat, ale… ztuhla. Najednou jakoby někdo zhasl okolo ní slunce a vše potemnělo. Měla pocit, že sotva dýchá. Opřela se o chladnou kovovou rouru.
Viktor stál už na zastávce, bokem k ní, a držel za loket nějakou mladou prsatou paní. Ta se na něj smála, houpala rameny a Viktor shlížel na ni shora a smál se taky. Najednou ona Viktora odstrčila a pohrdavě se na něj podívala, on se bázlivě, jako dítě, sehnul, chytil ji za ruku a chtěl ji políbit. Ale ona ji vytrhla, vypadalo to, že mu ještě vlepila facku. Viktor narovnal páteř, patrně se rozčílil Jitka to poznala. Ale vzápětí zase jako by sklapl, pohladil ji po zádech, vytáhl z kapsy bonbon a podal jí ho. Paní se zasmála, otevřela ústa, že si dá říct.
Jitce se udělalo zle. Proboha! Viktor je přeci vážený pán, už téměř starší muž, a takhle žebrá o přízeň u mladé ženské, jakoby ztratil všechnu hrdost!
Mladá paní měla krásné letní šaty, modré s bílými puntíky, ze kterých až přecházelo zrak. Ve vlasech stuha doladěná k šatům, účes pečlivý, sandálky podle poslední módy.
Jitčin pohled těkal po její vysoké postavě a nevěděla, co se svým balíčkem, těmi hloupými koláči a vlastně s celým svým životem…
Autobus přijel, dav lidí se tlačil dovnitř, Viktor pomáhal své doprovodné puntíkaté slečně do vozu, dveře se zavřely.
Záblesk, a jakmile se autobus rozjel, měla Jitka dojem, že se na ni Viktor dívá. Najednou se zastyděla za své staré domácí šaty, ošoupané bačkory a ten pytlík koláčů.
Paní Jitka se prudce otočila, rozčarovaně zamířila zpátky přes dvorek, kolem laviček s babičkami, které už odložily svetry a klábosily u záhonů. Skoro narazila do paní Milady.
Tak co, nepředala jsi to, Jitko? ptala se Milada, vytáhla cigaretu z úst a kývla na balíček koláčů. Nazvala ho schválně krabičkami od oběda, protože nikdy neschvalovala Jitčiny snahy zavděčit se manželovi a její péči, která byla teplá a sladká jako kondenzované mléko.
Ne, nestihla jsem… pokrčila Jitka rameny.
Škoda. Přijde to nazmar, přikývla Milada. Pošlu Tondu. Ty jsi dneska doma, že jo?
Paní Jitka trochu nejistě přikývla.
No vidíš, alespoň někdo ocení, usmála se Milada a najednou odběhla k traktoru, který zrovna vjel do dvora.
Jděte mi s tím traktorem pryč, vždyť mi všechny petúnie zničíte! křičela na řidiče. Vyhni to, ať máš klid!
Jitka ale neslyšela. Pomalu se vracela do vchodu, vklouzla do přítmí a ozvěna jejích malých kroků se rozléhala po mramorových schodech. Její vzlykání se smísilo se zavrzáním dveří a potemněl ve vnitřní chodbě.
To byl konec. Konec rodiny, tepla, důvěry, konec domova i víry v lidi. Ať je, jak chce, ale muž… Muž přece znamenal jistotu, jediného člověka, kterému ji rodiče kdysi svěřili, dávali ji ochraňovat. A jak to teď? Co s tím vším?
Jitka těžce dosedla na stoličku v předsíni, z balíčku se vysypaly koláčky. Kocour Matýsek se přišoural, otíral se jí o nohy a dlouze přede a loudil pamlsek. Ale Jitka si toho nevšímala. Pořád stála u okapu a v duchu sledovala modré šaty s bílými puntíky a jejich majitelku. A taky Viktora. Po tváři jí tekly a znovu tekly horké slzy, slané a ženské, až jí bylo vlastně skoro příjemné si sednout, poplakat a litovat se, cítit se konečně jako obyčejná nešťastná žena…
Kdo ví, jak dlouho tak seděla, když najednou někdo zvenčí zatlačil na domovní dveře. Matýsek rychle utekl, bázlivý a měkký.
Otevřely se vrzající dveře, dovnitř nakoukl soused Antonín, muž paní Milady. Měl masitý nos, tváře poseté jamkami po neštovicích, plné rty, vlnité mastné vlasy, červený krk všechno na něm působilo nějak… nemotorně pro tenhle dům a tuhle vyšší společnost. Ale Antonín byl náš člověk malíř, jen trošku, jak říkal Viktor, podivín.
On je umělec, Jitko, povídával Viktor. A dokonce talentovaný, ředitel galerie! Umělci jsou trochu blázni. Jinak by ztratili svoje schopnosti…
Jitka si otřela slzy, pohlédla zdola do jeho modrých, světlých, trochu dětinských očí. Kdyby nebyl malířem, mohl by být knězem, napadlo ji; vyzařoval z něj zvláštní klid.
Pane Antoníne? Vy? zeptala se nejistě.
Na koho bych asi vypadal? Já, Jitko, já. Milada říkala, že sis nechala zbytečné koláče? U nás se v kuchyni maluje, Milada mě nechala bez jídla, ať si prý dojdu do menzy… Už mě to nebaví, zalamentoval a vtlačil svá ramena doprostřed medově zlatého slunečního čtverce na podlaze.
Počkej, jen si sundám boty, začal se Antonín zouvat, mluvil schválně venkovsky a komolil slova. Jsou mokré, v louži jsem šláp. A ponožky taky, že jo! dodal, kývl na nohy, Jitka sklopila oči. Byly to obyčejné ponožky s proužkem v lemu, prodávali je v textilu na rohu, velmi pohodlné. Jenže… Jenže na palci měla Antonínova ponožka dírku.
Jitka popadla jeho promočené boty a nesla je na balkon, jaksi automaticky.
Polož to zpátky! zvolal Antonín, Jitka zůstala zaskočená.
Snad to musím dát sušit, jinak nastydnete! zašeptala.
Mé tělo, má věc! Přines zpátky! žertoval, ale v očích měl šibalství.
Jitka si ho nevšímala. Host přece neodejde v mokrých botách!
Boty dala do slunečního koutku na balkon, odháněla Matýska, povzdechla si. Antonín se už mezitím roztahoval v kuchyni, šramotil nádobím.
Jitko! Čaje bych si dal, neměl jsem věky pořádný čaj, temný jako pohanka, s citronem! Uvař, ať si odpočinu… Vytáhl své veliké nohy do průchozího špalíru, Jitka se sotva protáhla kolem něj.
Hned! Já… hned… vypravila ze sebe, postavila na sporák konvici, hodila do hrníčku čaj. Jenže v hlavě měla vichřici, zimu a smutek.
Viktore… Jak jsi to mohl udělat? Dva kroky od domu, a už jiná! Hrozný!
Začervenala se, když si představila, kam až Viktorovy zálety sahají.
Ne! To je jen omyl! Potkali se náhodou, stane se! Jsou kolegové! přesvědčovala se maminým hlasem. Až přijde, buď klidná, pohlaď ho, a on zapomene na všechny cizí…
Antonín se zamračil.
To mi chceš dát starý čaj? Udělej nový, hostu přece! Vyhoď tenhle! popadl porcelánovou konvici s decentním šedým vzorem, zvedl víčko, přivoněl, ušklíbl se. Ne, Jitko, tohle ne. To do pomyjí!
Ale zrovna jsem dělala nový, je fakt dobrý… pokusila se Jitka protestovat, ale pokrčila rameny.
Není obtížné udělat nový čaj. Ale s Viktorem… Jak s ním dál žít?
Voda zasyčela, vonná pára se linula kuchyní indický se slůnětem, její oblíbený, nakyslá vůně.
No vida! A přines mi hrnek z toho kobaltového servisu, co máte, jo? Zbožňuju je. Nešetři mi to! poručil Antonín a mrkl na sousedku.
Viktor přivezl nový servis z Karlových Varů, jsou praktické, budou vám sedět! oponovala Jitka, ale hned se lekla, že Antonín udeřil do stolu.
Já chci ten svůj! Celej život z něj piju! A taky koláčky. Dones na pěkný talíř, ne ten s odštěpkem! Až budu jíst, zašij mi ponožky. Milada nechce, mění teď skříňky, a palec bolí! podal jí děravou ponožku.
Paní Jitka, vážená učitelka, už řadu let bez školní katedry, věnovala se jen domácnosti, vzdělaná žena pohlédla na ponožky s pohrdáním, ale už je brala do ruky.
Antonín po chvíli zvedl hlas, teď už rozzlobeně:
Už jste se úplně vzdala, Jitko? Necháte sebou orat a vláčet! Já vás znal jinou! Hrdou, krásnou, pyšnou! Když jste šla přes dvorek, i vrabci utichli hladem. A teď? Podáváte balíček, běháte za mužem, staráte se o něj jako o dítě, ne jako o chlapa. Viktorku, tady máš klobouček, obědíček, nenos brambory, já to zvládnu sama…
Jitka byla nejdřív dotčená, pak se začala usmívat. Ano, měla to tak…
Jsem kvočna, že? s křivým úsměvem přikývla. Ale mě vlastně těší se starat a chránit. Připadá mi…
A právě na to vaše přehánění doplatil. Muži jsme dobyvatelé, lovci! My chceme vášeň, ne jen teplé ponožky! Jasně, všechno má své místo, ale nesmí se to s tím přehánět! Mirek už vám zmizel z domu, a vy jste si všechnu péči přelila na Viktora. On mezitím našel v jiných ženách nové mládí…
Jitka nechápala. Věnovala celý život rodině, vzdala se práce ve škole před deseti lety, aby mohla Viktora vypravovat do práce, žádné noční nad kopami sešitů, žádné nervy. Ale žáci k ní chodili i na doučování. Chodili, platili, ale když Viktor stonal doma s chřipkou, byli mu na obtíž. Jitka je vypoklonkovala. Byla klid.
Přestala i zpívat při úklidu, rádio zhaslo, malování pověsila na hřebík, prý že Viktor nesnese vůni lněného oleje. Plátna skončila ve skříni, štětce v šuplíku.
A tak jste se docela uměla zanedbat. řekla si Jitka do zrcadla a zasmála se.
Manikúra? Kdy, když je potřeba vařit obědy, smažit řízky?
Nové šaty? Na co, když Viktor nikam nechodí.
Lodičky? Na co ti jsou podpatky, vždyť ti vyhřeznou žíly! poškleboval se Viktor. Lodičky skončily taky navrchu v komoře.
Přítelkyně volaly jednou za čas, syn Mirek přišel jednou za měsíc na jídlo, pak odcházel s krabičkami a pytlíky, ale už ani nezavolal.
A to je vše. To je konec…
Proč jsi tak sešlá, sousedko? Postav se, zvedni hlavu! Pořád jsi ještě hezká baba, Jitko! Nahoď se! Nebo ti Viktor bude jezdit s jinými po autobusech! radil jí Antonín, pak se protáhl a vzdychl. A ty koláčky jsou boží! Kdyby mi bylo osmnáct, šel bych po tobě jako vítr, čistá pravda!
A odešel. Jitka zůstala sama…
… Viktor se večer vracel domů pozdě, podnapilý, trochu unavený. Voněl dámskými parfémy a vínem.
Ta schůze se protáhla, podal ženě aktovku, svraštil čelo, protože ho v zádech píchlo. Udělej mi čaj. A brambory bych si dal. S panákem. Jitko, co tam stojíš…
Paní Jitka nedržela aktovku, ale poručila, ať se Viktor skloní, že musí odložit kufr.
Kam se chystáš? Co se děje? zeptal se, když uviděl urovnanou Jitku s vlasy vyčesanými do vlny, náušnicemi, ve světlých šatech a sandálkách.
Jedu na služební cestu. Poradíš si sám. Jestli s panákem nebo bez, to už musíš zvládnout! pokrčila rameny.
A brambory? A košili mám na zítra sešitou? ptal se Viktor.
Jitka na chvíli zaváhala, chtěla už zamířit do ložnice, ale pak mávla rukou.
Udělej si to sám. Nebo ať přijde ona. Nevadí mi to, Viktore. Když ti je s ní dobře, tak jen běž. Sbohem, Viktore. Já už musím.
Vyklouzla z bytu, chvilku zápasila s kufrem na schodech, držadlo jí řezalo do ruky. Už klapaly její podpatky v šeru, modré šaty zmizely v nočním dvoře, motor taxi zabručel a vše utichlo.
Viktor se rozběhl ke schodišti, hlavu naklonil přes zábradlí, chtěl volat, ale jen zasténal, bolest v zádech ho doslova probodla. V očích mu zajiskřilo a nahrnuly se slzy.
Jiiitko… zachroptěl…
Kde jsi, Jitko? Pohladila bys mě teď, potřela mastí, zabalila do šály, přitulila a ukonejšila…
… Fany? Jsi to ty? zašeptal do sluchátka Viktor. Ano, jsem to já… Vím, že nemám volat, ale… bolí mě záda, Fany! Potřeboval bych… A taky něco k večeři… Nedošourám se ke sporáku, Fany! Ale nejsme si cizí, že ne? Co…?
V telefonu cosi zabručelo o tom, že lékaře se volá jinak. Pak hlučné pípání Fany nepřijde, nebude hladit, mazat, žehlit košili ani vařit. Je příliš pyšná a samostatná. Není to Jitka. Vůbec ne Jitka. Hrůza…
Doplížil se do kuchyně, uviděl studené koláče na talíři, zasténal. To už nebyla jen hrůza, to byla katastrofa. A všechno si to způsobil sám! Uf…
… Paní Jitka se vrátila nazítří s lékařem a květinami. Sám si koupila kytici růží a právě ji dávala do křišťálové vázy. Voněla parfémem a trochu i cigaretami. Ano, Jitka občas kouřila, když byla hodně rozrušená.
Počkejte, pane doktore, neaplikujte! zarazila doktora se stříkačkou v ruce.
Viktor zasténal bolestí.
Co je? podivil se doktor.
Chvilinku. Viktore, co jsi jí slíbil? Takové slečny se obvykle neschází jen tak, jsi pro ni moc starý, zkoumala Jitka mužovu zpocenou tvář.
Nejsem starý! Jsem v nejlepším…
Důchodu, doplnil ho suše lékař. Tak co jsi jí slíbil? Nerozptyluj, nebo odejdu, nemám čas.
Místo… a titul. Ale ona nic nedostane! Nic! Spletl jsem se, Jitko, hrozně jsem se spletl. Jen ty! Jen tebe potřebuji! Odpusť mi! Ona nic nedostane!
Dostane. Jsi chlap, musíš plnit slovo. Dostane místo i titul, ať se necítí ponížená. A ty, Viktore, odejdeš z ústavu. Kam, to už najdeš! A od příštího týdne já zase nastoupím do práce. Žehlička na polici, košile je v koši. Nelíbí? Rozvést se můžeš klidně. Rozumíš?
Viktor funěl, utíral si čelo, přikývl. Záda ho bolela k nevydržení, Jitka byla neúprosná, lékař na její straně, Antonín stál ve dveřích a sledoval jeho holý zadek, za chvíli přijde i Milada a bude konec ponižování!
Rozumím. Už píchněte tu injekci, nelidé! Nebo umřu! vydechl a hlasitě se rozplakal.
Jitka spokojeně kývla. A lékař začal s ošetřením…
… Fany byla šťastná. Nebo spíš létala jako motýl disertaci měla hotovou, titul v kapse, místo v úřadu taky. A to všechno díky tomu hodnému, ale naivnímu starouškovi Viktorovi.
Teď si ho už nevšímala, odvracela oči i pozdravy. Na co by taky? Jeho paní jasně vzkázala, že titul lze i odebrat, a vyhodit je ještě snazší! Takže… si najde někoho jiného.
A Viktor odešel. Všichni se podivovali, proč opouští tak dobré, mastné místo. Ale on mlčel. Jen jednou prohodil, že dal slovo. Komu a proč, to nevysvětlil.
Na rozloučenou uspořádal hostinu, přivedl ženu v špercích, tančili spolu tango a tak se na ni díval… Tak, jak se nikdy nedíval na Fany. Proč? Co na té Jitce bylo?
Protože v ní bylo všechno. Je jako vzduch, který Viktor celou dobu dýchal. A dokud byl, nevnímal ho. Ale jak zůstal v prázdnu, pochopil, co ztratil. Nešlo jen o záda nebo teplý bok. Jitka je ta kniha, kterou nikdy nedočetl, ostrá i sladká jako červencové jahody, které jí kdysi sypal k moři. A nikdy ji celou nedočte, nikdy neotočí poslední stránku. Snad to tak zůstane!
A Fany na ni prostě nedorostla. Nebo neměla. Nebo nenašla svého čtenáře. Ukáže čas…
