Nedočtená kniha
Tak už jdu, Jitko! Neprovázej mě. Přijdu pozdě! Připrav mi na zítra tu modrou košili a kalhoty, nezapomeň! A musíš je vyzvednout z čistírny! zahulákal z předsíně Viktor, rychle si přehodil plášť, na okamžik se zastavil a kriticky se prohlédl v zrcadle, popadl klobouk a zmizel, až za ním práskly dveře.
Dveře práskly tak silně, až zadrnčelo sklo v otevřené ventilačce.
Průvan… pomyslela si Jitka Malá, vypnula vodu, utřela si ruce do zástěry a vyhlédla z kuchyně. Všechno jako vždycky: sluncem zalitá chodba končící předsíní, fotografie na zdech, tapety s veselými pruhy dva široké, dva úzké, jemně modré. Jitčino kabátko na věšáku. A…
Jitka Malá zamračila čelo.
Balíček! Viktor zapomněl balíček! Vždyť v něm jsou koláče! Dneska vstávala Jitka za svítání, vykrajovala, pekla s cibulí a vejcem, jak má Viktor nejraději. Pekla právě na dnešní den; Viktor měl cestu na stavbu u dálnice, tam se pořádně najíst nedá, a domácí je prostě domácí!
Rychle stáhla zástěru, upravila si vlasy a v domácích šatech, obyčejných s krátkými nabíranými rukávky a kávovou skvrnkou na sukni, popadla ještě teplý balíček, přitiskla ho k hrudi jako dítě a vyběhla z bytu aspoň že si vzala klíče, jinak by pak seděla přede dveřmi! Letěla dolů po schodech, přidržovala se za zábradlí, které se jak tenký lesklý had vinulo dolů, čtvrté, třetí, druhé patro…
Mohla jako ostatní ženy křiknout na Viktora z okna, až se objeví před domem, ale to jí nepřipadalo důstojné. Ona sama mu balíček odnese, rozloučí se, nastaví Vítkovi tvář a ten ji letmo políbí a kývne, že už musí.
Z rychlého běhu se jí zadýchal dech, vylétla na dvůr a dveřmi bouchla do zdi, i když jí už dávno není dvacet, ale devětačtyřicet, a běhat je těžší.
Vyběhla, hledala očima známou postavu v šedivém plášti a světlém klobouku.
Viktor miloval dlouhé pláště otevřené, aby s nimi mohl vítr hrát, aby se pohybovaly jako křídla. A klobouky. Měl jich na každý roční čas. Jitka mu je čistila, jak mohla, pečovala o ně, kupovala nové.
Klobouk je styl! hájil se Viktor, když se mu syn Michal, pojmenovaný po dědovi, smál. Vy, mladí, tomu nemůžete rozumět; jste jak z umělé hmoty!
Kde je Viktor?
Už vychází z brány, noří se do sluncem zalité a hlučné ulice. Jestli Jitka nepřidá do kroku, Viktor nastoupí do autobusu a odjede…
Rozběhla se po asfaltu, cestou kývala sousedkám, co vysedávaly na lavičkách na sluníčku. Slečny v ručně pletených svetrech sledovaly Jitčino úprkem, kývaly jako by jí přály rodinné štěstí.
Co se děje, Jitko? zavolala babička Božena na její tenká záda.
Oběd! Viktor zapomněl, jsou tam koláče! zvolala Jitka přes rameno.
Babička Božena schvalovně kývla a usmála se koláče jsou dobře. A láska taky.
Jitka mezitím vyběhla z vrátek, chtěla zavolat, ale… ztuhla, sledovala manžela, svěsila ramena, jako by náhle přestalo svítit slunce, setmělo se a dýchat šlo stěží. Motala se jí hlava, musela se opřít o okapovou rouru.
Viktor už stál na zastávce, držel pod paží nějakou plnoštíhlou mladou dámu. Smála se, krčila rameny, Viktor se na ni shovívavě díval a smál se s ní. Najednou ho odstrčila, popotahovala, snesla ho pohledem, a Viktor… Viktor pokorně a s prosebným výrazem se sklonil k její ruce, chtěl ji políbit. Lady však vytáhla svoji pěstěnou, kulatou, růžovou ruku, dokonce to skoro vypadalo jako facka, Viktor se narovnal jako prkno, asi se naštval, pochopila Jitka, ale hned zase ztratil kuráž a začal ji hladit po zádech, vytáhl z kapsy bonbon a podal jí. Teta (ano, Jitka ji tak potichu nazvala) se zasmála, otevřela ústa, jako by říkala: tak pojď.
Jitce se zvedl žaludek. Panebože! Viktor, vážený, dospělý, skoro starý chlap, se lísá k mladé holce bez špetky studu!
Na slečně byla krásná letní modrá puntíkovaná šaty, drobný bílý puntík, až přecházel zrak. Ve vlasech páska v barvě šatů, účes dokonalý, na nohách sandály.
Jitčin pohled po ní bloudil a bylo jí jasné, že teď neví, co s tím pitomým balíčkem, těmi koláči a s vlastním životem.
U zastávky zastavil autobus, do něj se nahrnuli lidé, Viktor pomáhal své puntíkaté společnici do vozu, dveře zaklaply.
Když autobus rozjel od zastávky, připadalo Jitce, že se na ni Viktor dívá. A v tom okamžiku se zastyděla za domácí šaty, rozšlapané bačkory a ten balíček s koláči.
Rázně se otočila a šla zpátky dvorem, kde už seděly sousedky, tentokrát jen v letních šatech na květované lavičce, svlékly svetry, malátně snily. U záhonu málem narazila do babičky Boženy.
Tak co ten oběd, Jitko? Nedoběhla jsi? zeptala se ta, vyndavši cigaretu z pusy a kývla na balíček v Jitčině ruce. Nazvala ho soudky, protože vlastně neuznávala Jitčinu snahu zavděčit se a tak srdečně pečovat o svého muže.
Ne, ne, pokrčila Jitka rameny ztraceně.
Škoda, přijde to na zmar, konstatovala Božena. Pošlu vám Milana. Ty jsi dneska doma, že?
Jitka Malá neurčitě zakývala hlavou.
No super. Ať si dá. Koláče má rád a já je nepeču, nemám na těsto nervy. Čau!
Babička Božena se najednou vztyčila, přivřela oči a rozmávala se na příjezd traktoru, který vjel do dvora.
Mazej! Mazej, ty kolose! Zas mi rozšlapeš petúnie! Říkám, rozšlapeš! Otoč s tou kobylo a zmiz! křičela, hádala se s řidičem, ale Jitka už ji neposlouchala.
Pomalu se vlekla k domu, vklouzla do stínu vchodu. Po schodech zněly její drobné kroky, smíchaly se s vrzáním dveří a vzlykem, který se pak ztratil v bytu.
Konec. To je konec. Konec domova, tepla, jistoty, konec důvěry. Ne věřit v lidi to je moc obecné. Ale muž… muž to byl základ, ten, jemuž Jitku kdysi svěřili. Co teď? Jak teď?
Jitka klesla na stoličku v předsíni, z balíčku vypadly koláče. Kocour Felda přiběhl, otíral se jí o nohy, předl, žebral. Ale ona nic nevnímala. Byla stále tam, u okapové roury, zírala na modré puntíkované šaty a jejich majitelku. A na Viktora. Po tvářích jí tekly slzy. Tak sladké, přímo ženské trápení, že se v tom pomalu vyžívala nespěchala, neusmívala se, jen seděla a litovala se.
Neví, jak dlouho tam seděla, když někdo zarachotil klikou, Felda zbaběle utekla.
Nepřivřenými dveřmi nakoukl Milan, manžel od Boženy. Velký nos, tváře s jizvičkami, plné rty, lesklé kudrny, rudý krk všechno to působilo na tenhle dům trochu nemotorně, ale byl z našich. Intelektuál, jen trochu, jak říkal Viktor, svéráz.
Malíř, Jitko, rozváděl ruce Milan. A hlavně talent! Ředitel galerie! Umělci jsou trochu blázni, jinak by neměli inspiraci…
Jitka si utřela slzy, vzhlédla do jeho velkých, modrých očí. Kdyby nebyl malíř, byl by z něj krásný kostelník, napadlo ji. Ten profil.
Milane? Vy? vydechla nechápavě.
Na koho asi vypadám? usmál se prostoduše Milan a rozhlédl se. Božka říkala, že máš koláče navíc? U nás se dělá kuchyň, žena mě už týden nekrmí… Prý mám chodit do menzy. Už toho mám dost…
Jako by vzlykl, jeho kudrnky se zatřásly, tělo vplulo dovnitř do slunečného pruhu v předsíni.
Počkej, sundám si boty, rozčilil se Milan svým typickým venkovským tónem. Jsou mokré, šlápnul jsem do louže. I ponožky si sundám, jo! kývl na své velké nohy, Jitka zkroušeně sklopila hlavu. Běžné ponožky, s proužkem na gumičce, ale na palci díra.
Jitka natáhla ruce, neuvědomila si ani, že ponese mokré boty na balkón, aby uschly.
Dej to zpátky! houkl Milan. Jitka v rozpacích ztuhla.
Vždyť přece musím usušit, proč byste měl být nemocný? pípla.
Moje tělo, moje věc! Dej to zpátky! vyčítal Milan, ale v očích mu jiskřilo.
Jitka si nenechala poroučet. Nedá se, aby host odešel v mokrých botách, nikdy!
Usadila Milanovy boty do slunce na balkóně, odehnala Feldu a vydechla. Milan už šustil v kuchyni, cosi žvýkal.
Jitko! Paní domácí! Čaj bych si dal, černý jak med z pohanky, s citronem! Udělej čaj, sousedko! Jsem utahaný… Natáhl svoje velké nohy do cesty, až aby Jitka musela přeskočit.
Jasně! Hned… zamumlala a automaticky zapnula plotnu, postavila konvici. V hlavě měla zimu a bolest.
Viktor… Jak to můžeš udělat? Jen pár kroků od domu a už se zahazuješ… Jak daleko asi zašel?
Ne! To muselo být nedorozumění! Náhoda! Kolegové! uklidňovala se hlasem své maminky. Až přijde, neukazuj na sobě bolest, postarej se o něj!
Milan se zamračil: To mi chceš nalít čaj ze staré vody? Udělej nový, jak je slušnost! Starý vylej do odpadu! Chytil porcelánovou konvičku s nenápadnými květy, přičuchl, zakroutil nosem. Ne, Jitko, to takhle nejde. To je do smetí!
Opravdu? Já ho dělala ráno, to je čerstvé… zvedla obočí, ale pak vzdychla a kývla.
Tohle nejsou důležité starosti. Ale co Viktor…
Konvice zahvízdala, čaj zalila do rozehřátého porcelánu, rozvoněla se kuchyní vůně indického se slonem, trochu kyselá a trpká.
To je ono! Ale chci hrnek z kobaltové sady, víš, co myslím zlacená síťka! Ty jsou nejlepší. Přines je! přikázal Milan a prohlížel si Jitku očima šibala.
Ale my máme novou sadu, přivezl ji Viktor z Brna, je krásná! bránila se.
Milan však bouchl do stolu: Já chci z těch starých! Pil jsem z nich vždycky, i tvá máma podávala! Přines! A koláče. Budu je jíst! Až budu jíst, zašiješ ponožky. Božka nechce, vyrábí nábytek, ale mě to tlačí!
Jitka, uznávaná pedagogická osobnost, i když už delší dobu neučila, řekla by s neskrývaným opovržením: a ruka sáhla po ponožkách.
Milan najednou třískl pěstí do stolu a narovnal se ještě větší, připadal jako hora, chlupatá, zadýchaná, rozčilená.
No dovolte, Jitko?! Vážně si necháte všechno líbit? Už nemáte kousek sebeúcty?! Jste tady paní domu a skáčete, jak pískám, jak malá holka! Kde je ta Jitka, kterou jsem znal? Ta, co šla dvorem, až ptáci v keřích ztichli obdivem. A teď? Utíráte podlahu, v ruce balíček a běžíte za Vítkem, jako byste byla jeho maminka, ne žena!
Jitka se nejdřív urazila, ale pak se rozesmála. Ano, přesně tak mluvila.
Jsem slepice, že? řekla si. Nemusíte odpovídat. Ale mně to vyhovuje. Baví mě se starat, pečovat, ochraňovat.
Ale to právě tvého Vítka ‘ubilo’! Jsme lovci, Jitko, vášeň chceme, ne pletené ponožky a čepice! Příliš mnoho péče z muže udělá dítě! Michal už se odstěhoval, mateřství sis přenesla na Viktora.
Jitka tomu nechtěla rozumět. Celý život věnovala rodině a k čemu?
Před deseti lety odešla ze školy, měla víc času na Viktora, žádné noční přepisování, žádné porady. Zbyly jí jen občasné doučování chodili, platili, ale… Pak Viktor dostal zápal plic, štvalo ho to, bránilo mu to ve spánku. Jitka je přestala zvát. Byla doma jen pro něj.
Zvykla si neusmívat se, nenosit lodičky, nelakovat nehty Viktor jí řekl: Kam se chceš vyšňořit? Máš nohy jako okurky. Lodičky dala na půdu.
Přítelkyně volaly jednou za čas, syn Michal přijel jednou za měsíc, jedl, odcházel s balíčky, ani nezavolal.
To je konec…
Proč jsi tak skleslá, sousedko? Pohni, rozkvetni! Ještě nejsi stará! Ty jsi naše růže. Vzchop se! Jinak viktor bude pořád jezdit s jinými v autobuse! Milan významně poklepal na stůl. A tvoje koláčky jsou skvělé! Kdyby mi bylo osmnáct…!
A odešel. A Jitka zůstala…
Viktor přišel pozdě, nalitý a trochu pobledlý. Smrděl parfémem a vínem.
Konference se protáhla, podal tašku a zaskučel, jak ho píchlo v zádech. Dej mi čaj. A chci brambory. S panákem. Jitko, co stojíš?
Jitka tašku nevzala, řekla mu, ať ustoupí, potřebuje uložit kufr.
Kam jdeš? Co to má znamenat? vyjekl ohromeně, když uviděl krásnou Jitku, s nagelovanými vlasy, náušnicemi, v elegantních šatech a sandálech.
Jedů na služebku. Ty už se tady o sebe postarej sám. S panákem nebo bez, ale sám, pobrala Jitka ramena.
A brambory? A zítra mi nevyžehlíš košili?
Jako by se Jitka na chvíli zarazila, pak mávla rukou: Sám. Nebo ať přijde ona. Mně je to jedno, Viktore. Pokud jste tak šťastní, pokoj vám! Nashle, Viktore!
A vyletěla z bytu, jen se na schodech zarazila, kufr byl neskladný a řezal do dlaně. Ale pak už klapaly podpatky po schodech, v šatech zářila v podvečeru, před domem zabzučelo taxi a ticho.
Viktor se vrhl ke schodišti, visel přes zábradlí, chtěl něco zakřičet, ale jen ho bodlo v zádech, zatočila se mu hlava, rozplakal se.
Jitko… zašeptal…
Kde jsi, Jitko? Pohladila bys, namazala mastí, přikryla šálou, přivinula se bokem, ukojila smutek…
Lenka? To jste vy? zamumlal do telefonu Viktor. Ano, to jsem já… Já vím, že volat nemůžu, ale… záda, Leni! Potřeboval bych namazat… a něco k jídlu! Nezvládnu dojít do kuchyně! Prosím… nejsme si cizí!
Sluchátko něco zachrčelo o lékařích na jiné číslo, a pak už jen rychlé tóny. Lenka nepřijde, nenamaže, neuvaří, neosvěží. Je moc hrdá a nezávislá. Není to Jitka. Vůbec ne.
Doplazil se do kuchyně, uviděl studené koláče na talíři, zaplakal. To není noční můra, to je katastrofa. Všechno sám zavinil.
Jitka Malá se vrátila druhý den odpoledne s doktorem a květinami. Sama si koupila růže, dávala je do vázy. Voněla parfémem i cigaretami. Ano, Jitka občas kouřila. Hlavně, když měla nervy.
Počkejte, pane doktore, ještě nepíchejte! zarazila doktora těsně před injekcí.
Muž sténal, bez úlevy.
Co se děje? zeptal se doktor.
Chvilku! Viktore, co jsi jí slíbil? Takové ženy se neobjevují jen tak, jsi na ni moc starý, naklonila se Jitka nad jeho potem orosenou tvář.
Nejsem starý! Jsem v nejlepším…
Důchodu, dokončil doktor. Tak co jsi jí slíbil? Hned!
Místo. Titul. Ale nic nedostane! Omlouvám se, Jitko, strašlivě jsem se spletl! Jen ty! Potřebuju tě! Odpusť mi!
Dostane. Jsi chlap, máš dodržet slovo. Dostane místo i titul, ať nemá pocit ponížení. Ty ale z koncernu odejdeš. Kam chceš. Já jdu od pondělka zase pracovat. Žehličku máš na polici. Košile ve špinavém prádle. Nelíbí? Rozvod. Pochopil?
Viktor koulel očima, utíral si pot rukávem a kýval. Záda bolela děsně, Jitka má navrch, doktor jí kryje záda, Milan se kouká ve dveřích, a co až přiběhne Božena! To bude ponížení!
Pochopil, bodni to do mě, tyrane! Jinak vypustím duši! zasténal.
Jitka Malá spokojeně kývla. A doktor začal pracovat…
Lenka byla šťastná. Ne, byla v euforii. Dizertace, splácaná na poslední chvíli, prošla, titul je doma, a s ním i příjemné místo. Za to vše vděčí hloupému starouškovi, Vítkovi.
Teď si ho nevšímala, neodpovídala na pozdravy. Proč taky Viktorova žena jí jasně dala najevo, že tituly se mohou rychle ztratit, místo taktéž. Lenka si najde někoho jiného.
Viktor odešel z práce. Všichni žasli. Dobré místo, slušný plat. Mlčel. Jednou jen prohodil, že dal slovo. Komu a o čem? Neřekl.
Na rozloučenou uspořádal banket, přivedl ženu v perlách, tančil s ní tango a tak se na ni díval… Tak jako na Lenku nikdy. Proč? Co to v té Jitce je?
Jednoduše: všechno. Je vzduchem, který dýchal celý svůj život, a jakmile o něj přišel, všechno pochopil. Nejlepší na tom není její teplý bok. Jitka zůstává jako nedočtená kniha, tajemná, sladká jako červnové jahody, které kdysi krmil svou mladou ženu u Balatonu. A nikdy ji nedočte. Ani poslední stránku. Snad to tak zůstane!
A Lenka? Ta prostě na tuhle knihu ještě nedorostla. Nebo není schopná. Nebo si najde svého čtenáře. Život ukáže…
