Nedělní táta
Od neděle do neděle Jakub spíš jen byl. Šest dní prázdna, pak jeden jediný den, kdy žil. I ten den už měl svůj řád podle rozpisu, který nastavila bývalá manželka Blanka před dvěma lety. Od desíti do šesti. Žádné zpoždění. Žádný fastfood. Žádné dárky jen tak. Protože on, Jakub, byl jen funkce. Nedělní táta.
Dcera Anička na něj pokaždé čekala u vchodu s tváří přísného strážce režimu. V očích měla: Zase dvě minuty zpoždění nebo Dneska nás čeká kino.
Chodili spolu do kina, do parku, do kavárny. Povídali si o škole, o filmech, o jejích kamarádech. Nikdy o Blance. Nikdy o tom, co bylo po šesté, když ji zavezl domů, a Anička, aniž by se ohlédla, mířila k výtahu. K mamince a k jejímu novému muži, Tomášovi.
Tomáš byl plnohodnotný táta. Bydlel s nimi. Pomáhal s úkoly. Brával je o víkendu na chalupu v Poděbradech. Anička s ním měla společné vtípky, fotky na sociálních sítích. Jakub si je v noci tajně prohlížel a měl pocit, že krade cizí život.
Z těch svých osmi hodin se snažil vyždímat všechnu otcovskou lásku nasbíranou za týden. Moc mu to nešlo nějak křečovitě, nuceně.
Neobratně se ptal:
Potřebuješ něco?
Anička pokrčila rameny:
Všechno mám.
A právě to všechno mám bolelo víc než jakákoliv výčitka. Znamenalo: mám domov. Ty jsi navíc.
***
Všechno se zhroutilo jednoho úterý.
Zavolala Blanka. Její hlas byl jiný než obvykle unavený, slabý.
Jakube Jde o Aničku. Má podezření na nádor. Zlý Je potřeba složitá operace. Je drahá.
Celý svět se scvrkl do té jedné úzké linky v telefonu. Pak Blanka našla sílu a začala mluvit o penězích. Že s Tomášem mají nějaké úspory, ale nestačí to. Prodávají auto. Hledají možnosti. Neprosila. Jen informovala. Jako partnerku ve smůle.
Jakub všechno nechal. Uháněl do Všeobecné nemocnice v Praze. Viděl Aničku, malou a vystrašenou v nemocničním pyžamu. Srdce mu prasklo.
Vedle ní seděl Tomáš. Držel ji za ruku, tiše něco povídal. Anička se na něj dívala, hledala u něj pevný bod.
Jakub zůstal stát ve dveřích, nepatřičný. Nedělní táta uprostřed týdne tu byl navíc.
Tati slabě se pousmála Anička.
To tati ho zachytilo jako záchranný kruh. Přistoupil blíž, ale zvládl jen ji nesměle pohladit po vlasech:
Všechno bude dobré, sluníčko.
Prázdná, obohraná slova…
Blanka postávala v chodbě u okna. Přes rameno jen řekla:
Peníze kdybys mohl.
Mohl.
Měl jedinou cennou věc kytaru Furch z roku 1977, které si celý život vážil.
Prodával ji za půlku, jen aby to bylo hned. Peníze převedl Blance, anonymně. Nechtěl slyšet díky. Nechtěl, aby si Anička myslela, že jeho láska má hodnotu v korunách. Ať si myslí, že to všechno zařídil Tomáš. On může být hrdina. On, Jakub, to právo dávno nemá. Má jen povinnost.
***
Operace byla naplánovaná na čtvrtek. Ve středu navečer Jakub nemohl vydržet doma a vyrazil znovu do nemocnice.
V pokoji byla Blanka. Tomáš někde vyřizoval papíry. Anička ležela se zavřenýma očima, ale nespala.
Mami, zašeptala, popros toho doktora, co byl ráno, aby neříkal ty vtipy. Nejsou vůbec vtipné.
Dobře, odpověděla Blanka.
A popros tátu Tomáše, ať mi nečte o podnikání. Je to nuda.
Poprosím.
Jakub stál za závěsem, bál se vstoupit. Uslyšel, jak Anička zmlkla, a pak ještě tišeji dodala:
A mého tátu popros, ať přijde. Jen si sedne. Potichu. A ať mi čte. Jako kdysi. Hobita.
Jakub oněměl. Srdce bušilo až v krku.
Jako kdysi…
***
To bylo ještě před rozvodem. Čítával jí před spaním, měnil hlasy trpaslíků a elfů.
Blanka vyšla na chodbu, zahlédla ho a kývla hlavou ke dveřím:
Běž. Ale jen na chvíli. Potřebuje klid.
Vešel, usedl ke stoličce u postele. Anička otevřela oči.
Ahoj, tati.
Ahoj, beruško. Hobita?
Hm.
Jakub u sebe neměl knížku. Našel text na mobilu. Začal číst.
Pomalu, tichým hlasem, často se přeskakoval, občas se zamotal do odstavců. Hlasy neměnil. Jen četl. Oči se mu mlžily, písmena splývala. Cítil, jak dlaň jeho dcery v jeho ruce pomalu povoluje.
Četl možná hodinu. Možná dvě. Až jeho hlas skoro nebyl slyšet. Až poznal podle tichého dechu, že Anička spí. Chtěl tiše vyprostit ruku, ale Anička ji ve spánku ještě pevněji stiskla.
A tehdy, když se díval na její bledý, slabý obličej, dovolil si něco, čeho se dřív nikdy neodvážil. Naklonil se a šepotem, který slyšely jen nemocniční zdi, řekl:
Odpusť mi všechno, Aničko. Já tě mám tolik rád. Drž se. Kvůli mně. Tvému nedělnímu tátovi.
Nevěděl, jestli to slyšela. Doufal, že ne.
***
Operace trvala dlouho. Jakub seděl na chodbě naproti Blance a Tomášovi. Byli spolu.
On sám.
Ale to samota už nebyla prázdná. Byla naplněná tichým předčítáním a teplou slabostí dětské dlaně v jeho dlani.
Když vyšli doktoři a oznámili, že vše dopadlo dobře, že nádor je nezhoubný, Blanka se rozplakala, schoulená u Tomášova ramene.
Jakub vstal, odstoupil k oknu. Sevřel ruce v pěst, aby nekřičel úlevou.
***
Aničce se začalo brzo dařit lépe. Po týdnu ji převedli na normální pokoj.
Tomáš, jak se na skutečného tátu slušelo, běhal po doktorech, obstarával věci kolem.
Jakub chodil každý večer. Četl. Byl potichu. Někdy s Aničkou prostě jen sledovali pohádky v televizi.
Jednou, když už se chystal odejít, dcerka ho zastavila.
Tati.
Co je?
Vím, že jsi to byl ty. Ty peníze… Máma nic neříkala, ale slyšela jsem, jak se hádala s Tomášem. On chtěl prodat svůj podíl ve firmě a ona mu vyčítala, že to nejde, že už jsi všechno dal ty, že jsi prodal svoji kytaru.
Mlčel.
Proč? zeptala se. Vždyť… vždyť už spolu nejsme…
Vy jste moje rodina, zarazil ji, to se prostě nemění.
Anička se na něj dlouho zadívala. Pak natáhla ruku. Na dlani držela ošoupanou kartonovou záložku s nápisem dětským písmem: Nejlepšímu tátovi od Aničky.
Našla ji prý v knížce, když byla na víkend doma…
Aby ti neujela stránka…
Vzal ji. Záložka byla ještě teplá od její ruky.
Tati, řekla znovu, a hlas jí znatelně dospěl. Ty nejsi na neděli. Ty jsi navždycky. Chápeš?
Nedokázal odpovědět. Jen přikývl a záložku stiskl v pěsti.
A pak rychle vyšel na chodbu. Protože chlapi i ti nedělní nepláčou před dcerami
Jen se zblázní štěstím a bolestí, schovaní někde za rohem, zahledění do kartonového klíče od minulosti, která jak zjišťují je vlastně to nejdůležitější.
***
Příští neděli přišel Jakub ne v deset, ale už v devět. A odešel až mnohem později.
S Aničkou jen tiše seděli u okna a dívali se na ztichlou Prahu. Bez jakýchkoliv plánů.
Protože on je Aniččin táta.
Navždy.
