Jitko, pojďme najíst! Dost už ležíš! ozval se nad uchem nespokojený hlas manžela.
Hlava jí praskala, hrdlo bolelo, nos byl ucpaný. Pokusila se vstát tělo bylo jako z bavlny. Není divu, že onemocněla.
Celý týden byla horká počasí, ale včera večer přišla sněhová přeháňka s deštěm. Jaro Taxi si nepodařilo zavolat, což při takovém počasí není překvapení. Musela se z práce dopravit mikrobuskem. Čekala 30 minut na autobus, který byl úplně plný. Sotva se vklouzla do vozu, vděčila. Pak ještě musela pěšky od zastávky ujít kus cesty.
Požádala manžela, aby ji vyzvedl.
Víte, Vít a já se zastavíme u mojí mamky. Budeme pozdě, řekl jí Vít.
Jako vždy
Tak Jitka dorazila domů pozdě, promočená a zmrzlá. Podívala se na hodiny 8ráno, sobota.
Víte, přines mi prosím teploměr! požádala.
Cože? Chřadneš? udivil se Vít. A co snídaně?
Dáš to sám? zeptala se žena.
Co tím myslíš? nepochopil muž. A Tomáš?
Kluk už má deset let! A ty jsi dospělý muž. Připravte si vejce na snídaně. Ať ti syn pomůže. Už jsem ho učila vařit, je už velký.
Ty jsi chlapci učila vařit? vykřikl manžel.
Ano. Co na tom? Celý den maká v telefonu. Nic nechce dělat. povzdechla Jitka.
Jsi úplně šílená? On je muž! Muž nemusí vařit, ani se učit vařit! To je ženská práce! rozčílil se Vít. Dobrá, jedeme k rodičům, protože nepořádáš. Zítra večer se vrátíme.
A muži, rychle se sbalili, odjeli k rodičům Víta. Jitka se těžko posadila, našla teploměr, zapnula konvici a zamyslela se…
Proč se to stalo? Kde ten okamžik, kdy mohl manžel klidně připravit nejen sobě, ale i mně jídlo, když jsem nemocná, a kdy si navzájem pomáháme? Kdy se všechno změnilo? Proč najednou všechny domácí povinnosti padly na mě?
Teploměr ukázal39,2°C.
Mladá žena vypila léky a šla dál spát.
Později ji probudil telefon. Volala matka:
Jitko, proč neodpovídáš? Vždycky jsem zvyklá, že mi ráno voláš ztratila jsem tě. stěžovala se Viktorie Alžběta.
Mami, jen jsem se trochu rozchorovala. Vypila jsem léky a znovu usnula. chraplavě odpověděla Jitka.
Aha, jen trochu! Kde je Vít? S Tomášem u tvé maminky? zamrkala matka.
Odjeli s Tomášem, abychom se neinfikovali. odpověděla dcerka.
To věříš? Aby se neinfikovali Řekni už, ať se nepřetížíš, jinak budeš muset sama umýt nádobí! rozčílila se žena.
No, mami! chtěla Jitka namítnout, ale nebyla slyšena. Samozřejmě vše dobře rozuměla.
Nespěchej! Mám právo být naštvaná. Dala jsem tě k manželovi, ne do otroctví! Zkontrolovala tě teplotu?
Jo, ráno byla vysoká. Teď už to jde lépe, jen chybí síly. stěžovala se dcera.
Lež, Vít tě brzy vyzvedne. Pomohu ti vstát! Nemůžeš být sama nemocná. Čekej. a Viktorie Alžběta ukončila hovor.
Jitka tiše vstala, umyla se, sbalila potřebné věci, svůj notebook, a připravila se na příchod otce.
Ó! zachvátil otce slabý záchvat, když uviděl dceru.
Co se ti stalo, tati? vyděsil se Jitka.
Aha, to jsi ty! muž v klidu vzal dceři tašku. Myslel jsem, že už mám smrt v patách!
Tati! Proč mě tak strašíš? usmála se dívka. Jedeme?
Jedeme. Drž se mě, ať tě vítr neodfoukne! opatrně pomohl dceři nastoupit do auta. Jsi opravdu vyčerpaná, ale nemusíme tě držet v zajetí.
Jitka se nehádala. Byla unavená.
U rodičů bylo teplo, jídlo dobré a atmosféra šťastná. Viktorie Alžběta se věnovala dceři vážně a už večer se Jitce trochu zlepšilo. Zavolala Vítovi, že není doma, a uslyšela líný hlas:
Co mi chceš říct? Nemůžu ti přivézt léky. Dal jsem si s otcem pivo. Co? Je sobota! Sledujeme fotbal. Mamka chtěla s tebou mluvit. a Vít předal sluchátko matce.
Jitko! Jsi žena! Nemůžeš se jen tak ležérně nechávat a nechat muže hladovět! Co je v rodině důležité? Aby muži byli spokojeni, v teple a neobtěžovali nás! A ty? Onemocněla jsi Vypila jen tabletu! jízlivě radila Ksenie Anatolýna.
Procházející matka uslyšela slova a vzala telefon dceři:
Milá moje! Co to dělá muž? Slabý? Nemocný? Co má být, aby byl v teple, sytý a nechtěl se dotýkat? rozhořčeně reagovala Viktorie Alžběta.
Proč slabý? Rodinný! Všichni muži jsou takoví. svokyně nečekala takovou reakci. Víte, co dělám? Pomáhám dceři vstát. Skutečný muž nemůže postarat o ženu! Ani léky nekoupí vypil pivo To je vše! svokyně se zlobila.
To jsou hlouposti. Kluci odešli, aby Jitku neobtěžovali. zvedla obočí Ksenie. Našla se Cacá! Léky, péče! Zdravá dívka, jen líná. Zapomněla na své muže! A oni jsou přece rodina! No nic! Postarám se o svoje kluky! A tvoje dcera je vlaštovka!
Viktorie Alžběta mlčky sledovala ztichlý telefon.
Dcera, opravdu to potřebuješ? Jsi ještě mladá! Už to je moc. matka se rozčílila do hloubky.
Pak přišla zpráva od manžela:
Jitko, pošli peníze, peníze mi docházejí do výplaty. Vydal jsem se na Tomáše. Vlastně jsem musel zaplatit všechny kroužky a koupit mu oblečení!
A já platím celý nájem a potraviny celý měsíc. Je to v pořádku? šokovaná žena.
Samozřejmě. To je tvoje byt! Pošli už, jdu do obchodu! netrpělivý manžel.
Nemám peníze, utrkla jsem na léky. lhala.
Cože? Není to drahé? Nemoc tě stojí moc! Požádej rodiče. přišla nečekaná nabídka.
Požádej svou mámu. překvapila Jitku.
Jo! Ona určitě nepochopí, kam jsem výplatu utratil. Vít.
Já tomu také nerozumím. odpověděl.
Jsem dospělý muž. Mám svoje výdaje a touhy. Nemusím se nikomu vymlouvat, ani před tebou, ani před maminkou! Jsem v obchodě. Pošli peníze, prosím! zlým tónem.
Pošlu ne! stručně.
Po přečtení, že je chamtivá, nevděčná, špatná matka i manželka a mnoho dalších nadávek, Jitka konečně odpověděla matce:
Nemusíš, mami! Už to nepotřebuji.
Celý večer a noc posílali manžel a svokra rozzlobené zprávy. Muž byl naštvaný, svokra vzdělávala. Žena jen vypnula zvuk.
Nedělní ráno, když rodina snídala, zavolal manžel:
Jitko, s Tomášem zůstáváme u mamky. Ona nás, na rozdíl od tebe, má ráda a stará se o nás! Měla pravdu, když říkala, že neví, jaká bude matkou. Jsi žádná matka! Vlaštovka! a Vít ukončil hovor.
Tak to je! Co říkáš? podíval se na ni Igor Semenovič.
Vidím jen rozvod! Nechci to. Jitka sklesle koukala na rozprážaný omelet s bylinkami. Rozhodla se.
Skvělé! Matko, odjíždím. Dostanu se pozdě na oběd. zakřičel otec, už vycházející z bytu.
Jitko, vypij léky, vypněte zvuk a jdi spát. Musíš se zotavit. laskavě řekla matka.
A tak Jitka udělala. Byl to nedělní den, zítra do práce. Může si dopřát ještě spánek.
Do poledne se probudila, otec dorazil.
Tady. To jsou tvé. Můžeš vyhodit! podal jí novou svazek klíčů.
Cože? netřeba si uvědomit.
Zámky v tvém bytě jsem vyměnil, věci Vítovy a Tomášovy jsem sbalil a odvezl ke svokře, až je vrátí. zamumlal otec. Budeš tu ještě bydlet? Dobře? A nesnaž se volat. Bude bezpečněji.
V kuchyni spokojená matka připravovala jídlo. Tohle si dlouho přáli otec i matka. Ale nechtěli zasahovat dcera měla přijít sama.
Jitka podala žádost o rozvod.
Tolika výčitek se jí hromadily: hloupá, rozbilá rodinu, vlaštovka, matka, nic nepřináší, nevděčná a to byl jen nejméně urážlivý.
Navzdory tomu byla Jitka poprvé po dlouhé době šťastná. Rozvod proběhl rychle; neměli společné děti ani společný majetek. O rok později Vít usoudil, že je levnější vzít si syna k sobě, než platit výživné. Bývalá manželka nesouhlasila, ale nechtěla konflikt. Vít zapomněl Jitku vůbec požádat o radu, ani ji neupozornit. Neměl ani ponětí, že Tomáš potřebuje peníze na oblečení, že byt, kam syn přebývá, patří Jitce. Všechno zapomněl i ženu. Pro něj to bylo jednodušší On je muž, otec!
A Jitka co s tím? Není vděčná! To je vše! Ale soud nastavil věci na svá místa. Soud, který Vít sám připravil, zapomněl na spravedlnost. Vít se se synem usadil u své matky, která kontroluje výdaje a učí je domácí práci. Tři muži to není jedno! Je to těžké.
Jitka je zase šťastná! Koupila si auto, aby už nikdy nezkoušela jezdit v nepříznivém počasí. Co dělat ve svých 27 letech po těžkém rozvodu? Správně milovat sama sebe.
Život nám ukazuje, že není dobré nechat se pohlcovat vůlí druhých, ale najít vnitřní sílu a respektovat vlastní hodnotu. To je lekce, kterou Jitka konečně pochopila.
