Vendulo, už se nám chce jíst! Přestaň ležet! ozval se pod uchem nespokojený hlas mého manžela.
Hlava mi pískala, v krku pálí, nos je ucpaný. Pokusila jsem se vstát tělo je jako z vat. Není divu, že jsem napadla.
Celý týden byla horká počasí, a včera, jak se stmívalo, začalo sněžit se deštěm. Jaro Taxi se v tomto počasí prostě nedostalo, takže jsem musela dojíždět z práce na mikrobus. Čekala jsem třicet minut na autobus, který byl úplně plný. Sotva jsem se vešla do vozu, už jsem byla vděčná. Pak ještě musela pěšky od zastávky uběhnout dost dlouhou vzdálenost.
Manžel mě i přesto žádal, ať ho vyzvedne po cestě.
Vendulo, my s Arnoškem jsme zajeli k mamince. Přijedeme pozdě, řekl mi Václav.
Jak vždy.
Nakonec jsem domů přišla pozdě, celá promočená a zmrzlá. Podívala jsem se na hodiny osm ráno, sobota.
Václave, přines mi prosím teploměr! požádala jsem.
Cože? Jsi nemocná? překvapil se můj muž. A co snídaně?
Dáš si to sama? zeptala jsem se.
Co tím myslíš? nechápal jsem. A Arnoš?
Kluk už má deset let! A ty jsi dospělý muž. Připravte si vajíčka. Ať ti syn pomůže, učila jsem ho vařit, už je velký.
Ty jsi ho učila vařit? vykřikl Václav.
Jo. Co je na tom špatného? Celý den jenom sedí u telefonu, nic nedělá. povzdechla jsem.
Jsi úplně šílená? On je muž! Muž nemusí vařit, ani se učit, jak se to dělá! To je ženská věc! rozčílil se Václav. Dobrá, pojedeme k rodičům, protože ti nevadí. Zítra večer se vrátíme.
A tak jsme s otcem rychle sbalili věci a odjeli k rodičům mého manžela.
Vendula sotva vstala, našla teploměr, zapnula konvice a zamyslela se
Proč se to stalo? Kdy zmeškala tu chvíli, kdy by manžel mohl klidně připravit nejen sobě, ale i mně, když jsem nemocná, a oba si navzájem pomáhali? Kdy se všechno změnilo? Proč se najednou všechny domácí povinnosti přenesly jen na mě?
Teploměr zaznamenal 39,2°C.
Vypila jsem léky a šla spát.
Později mě probudil telefon. Volala moje matka:
Vendulo, proč neodpovídáš? Zvykl jsem si, že mi voláš ráno bála jsem se, že tě ztratím. stěžovala si Věra Alexandrovna.
Mami, trochu jsem se nachladila. Vypila jsem prášek a znovu usnula. překřikla se má hlas.
Aha, trochu! A kde je Václav? U maminej u Maminky zase s Arnoškem? zamrkala matka.
Odjeli s Arnoškem, abychom se neinfikovali. odpověděla jsem únavou.
Vážně? Aby se neinfikovali Řekni už, ať se nepřetížíš, jinak budeš muset sama myt nádobí! hněvala se žena.
No, mami! chtěla jsem protestovat, ale nedostala jsem slovo. Navíc jsem věděla, co mi chce říct.
Nebuď námět na výčitek! Mám právo být naštvaná. Vzal jsem tě za ženu, ne za otrokynii! Měřila jsi si teplotu?
Jo. Ráno byla vysoká. Teď je to trochu lépe, ale síly už moc nemám. stěžovala jsem.
Lež, až přijde táta, ať tě zvedne. Nechci, aby ses sama trápila. Čekej. a Věra odložila hovor.
Pomalu jsem vstala, umyla se, sbalila notebook a pár dalších věcí, a už čekala jsem otce.
Ach! zachvátil ho srdcové napětí, když mě spatřil.
Co se stalo, tati? zpanikařila jsem.
Aha, to jsi ty! klidně mi vzal tašku. Myslel jsem, že už jsem si vyčerpával život! Byl jsem bledý jako křída!
Tati, proč mě tak strašíš? usmála jsem se. Jdeme?
Jdeme. Drž se mě, jinak tě vítr odfoukne! opatrně mi pomohl nastoupit do auta. Jsi tak vyčerpaná, že to vypadáš jako otrokyně v domě. Odpusť, ale vypadáš, jako by ti chyběl úsměv!
Nechtěla jsem hádat, už jsem byla unavená.
U rodičů bylo teplo, chutné jídlo a pohoda. Věra se o mě pořádně postarávala a večer jsem se cítila o něco lépe.
Znovu jsem volala otci, abych mu řekla, že nejsem doma. Dostala jsem od něj lenivý hlas:
Co mi chceš říct? Nemůžu ti přinést léky. Dal jsem si s tátou pivo. Co? Je sobota! Sledujeme fotbal. Jo, máma chtěla s tebou mluvit. a předal sluchátko mému otci.
Vendulo! Jsi žena! Nemůžeš se jen tak oddávat a nechávat muže hladové! Co je důležité v rodině? Aby muži byli nasycení, v teple a neobtěžovali nás! A ty? Je nemocná Vypila tabletku a to stačí! jízlivě mě učila Klára Anatolyevna.
Procházející matka uslyšela a přerušila hovor:
Milá moje švagrová! Co je s mužem? Slabý? Nebo nemocný? Jaký má být, aby byl v teple, nasycený a nepřekážel? rozčílila se Věra.
Proč slabý? Manželský! Všichni muži jsou takoví. svěřila se svokyňka. Václave, jak ti to jde?
Jak to? No, špatně! Dceru vstanou na nohy. Skutečný muž není schopen postarat se o ženu! Dokonce si lék nekoupí pivo vypil To je přece! Žena je nemocná, a on se jen radoval. svatka se na otce nechtěla dívat.
Jaké bláboly. Kluci odjeli, aby Vendulu neobtěžovali. zamrdla Klára. Našla se kaše! Lék a péče! Zdravá dívka, jen líná. Zapomněla na své muže! A oni jsou přece rodina! Nic se neděje, postarám se o své chlapce! A vaše dcera kukačka!
Věra mlčela a sledovala tiše, jak se telefon ztiší.
Dcerko, tohle potřebuješ? Jsi ještě mladá! To je už moc. máma se rozčílila do hlubiny.
A pak přišla zpráva od manžela:
Vendulo, pošli peníze, už nedostanu výplatu. Vydal jsem se na Arnoška. Mimochodem jsem musel sám zaplatit všechny kulky a koupit mu oblečení!
A já platím celý nájem a jídlo celý měsíc. Je to v pořádku? šokovala mě taková drzost.
Je v pořádku. Bydliště je tvoje! Pošli hned, jdu do obchodu! netrpělivě napsal.
Nemám peníze, všechno jsem utratila za léky. lhala jsem.
Cože? Nemůžeš? Naše nemoc tě moc stojí! Požádej rodiče. přišla nečekaná nabídka.
Požádej svou mámu. údiv zarezonoval ve mně.
Jo! Ona nepochopí, kam jsem výplatu utratil. odpověděl Václav.
Já tomu také nerozumím. reagovala jsem.
Jsem dospělý muž. Mám své touhy a výdaje. Nemusím se nikomu vysvětlovat, ani tobě, ani mámě! Jsem v obchodě. Pošli peníze, rychle! byl zlý.
Nepošlu. stručně odpověděla jsem.
Přečetla jsem zpět, že jsem chamtivá, nevděčná, špatná matka i manželka a spoustu dalších nadávek. Nakonec jsem odpověděla matce:
Nemusíš, mami! Už to nepotřebuji.
Celý večer a noc posílali manžel i svokra po sobě na sebe rozzlobené zprávy. Muž byl rozzuřený, svokra výchovala. Já jsem jen vypnula zvuk.
A v neděli ráno, kdy rodina snídala, mi zavolal manžel:
Vendulo, my s Arnoškem zůstáváme u maminky. Ona nás má, na rozdíl od tebe, ráda a stará se o nás! Když jsem tě chtěl přimět, abys si nečastala s manželstvím, řekla: Ještě nevíme, jaká bude matka. Žádal jsem omluvu. Ty nejsi matka! Kukačka! a ukončil hovor.
To je skvělé! Co řekneš, dcerko? podíval se na mě Igor Semenovič.
Vidím jen rozvod! Nechci. přikývla jsem a hleděla na bohatou omeletu s bylinkami. Rozhodla jsem se.
Ale jak těžké!
Výborně! Mé maminka, odjíždím. Budu pozdě k obědu. zvolal otec, už vycházející z bytu.
Vendulko, teď si vypij léky, vypni telefon a jdi spát. Musíš se zotavit. laskavě řekla máma.
A tak jsem to udělala. Dnes je neděle. Zítra zase do práce. Můžu si ještě trochu odpočinout.
Ráno jsem se probudila k obědu. Právě přijel otec.
Tady jsou tvé klíče. Můžeš vyhodit ty staré! podal mi svazek nových klíčů.
Cože? nedokázala jsem pochopit.
Výměnil jsem zámky v tvém bytě, sbalil věci Vítka a Arnoška a odvezl je ke svokře. Pak je vrátíš. vysvětlil otec. Zůstaneš u nás? Dobře? A nedotýkej se telefonu. Bude bezpečněji.
Kuchyně plná šťastné mámy. Dlouho snili s otcem o tomhle, ale nechtěli se vměšovat dcera si měla všechno sama uvědomit.
Vendulu podala k rozvodu.
Tolik kritiky jsem zaslechla: blázen, zničila rodinu, kukačka, máma, žádná, nevděčná a to byl jen nejménší výčitek.
Navzdory tomu jsem byla poprvé po dlouhé době šťastná!
Rozvod proběhl rychle. Neměli jsme ani společné děti, ani společný majetek.
O rok po svatbě se Václav rozhodl, že je levnější vzít si syna k sobě, než platit výživné. Bývalá manželka s tím neměla problém.
Jen zapomněl se mě zeptat, co si myslím, a nepřipomněl mi to. Nezáleželo mu, že s Arnoškem jsme se nedokázali dorozumět a že chlapík jen zneužíval mou život. Vítka zapomněl, že dítě potřebuje oblečení a školní pomůcky, zapomněl, že byt, kam přivedl syna, je můj. Zapomněl na vše. Dokonce na mě. Proč? Bylo to pohodlnější On je muž! Táta!
A já co jsem? Nevděčná! To je vše!
Soud však rozdelil věci na své místo! Soud, který uspořádal Václav, zapomněl na všechno!
Václav s chlapcem bydlí u své matky, která kontroluje výdaje a učí je domácím pracím. Tři muži nejsou jedním! Je to těžké.
A já jsem šťastná!
Koupila jsem si auto! Abych už nemusela onemocnět při špatném počasí.
Co mám dělat ve svých 27 letech po těžkém rozvodu?
Správně milovat sama sebe!
Autor: Gábina Štěpánová.
