Marie Štěpánová, osmdesátčtyřletá babička, seděla na zastávce autobusu nedaleko svého domu a nevídala, kam dál. Vedle ní na lavičce ležela látková taška a plastový sáček, do kterých se vešly téměř všechny její věci.
Vyhnala jsem Romku, nebojím se nikoho, a řekla jsem mu:Jdi pryč, babi, a nech nás v klidu, neobtěžuj nás s Iľou a mým životem.
Před třemi lety žili pěti v jedné třípokojové bytě: Marie Štěpánová, její dcera Jarmila, vnuk Ilja s manželkou Natálií a jejich syn, pravnouček Marie Artur.
Všechno se začalo rozpadat, když se Iljovi v práci objevila nová účetní Romana. Přijela z města do jejich vesnice, ač nikdo nevěděl, proč. Dostala pokoj v koleji a práci. Co víc si přát? Žít si, jak se chce. Ale Romana měla jiné plány. Začala si hlídat muže a vybrala si Ilju. Žena není zeď, řekla si.
Jednoho dubnového odpoledne Ilja přišel z práce, sbalil své věci a zbyl jen on. Při rozloučení však prohlásil:
V padesáti pěti letech jsem poprvé pochopil, co je pravý život a láska.
Natálie mu to neodpověděla. Počkávala, až Artur složí přijímačky, a pak také chtěla odejít:
Pojedeme do města, Artur bude chtít studovat na univerzitě, a my se nastěhujeme do starého domu mých rodičů. Ten už tři roky stojí zamčený, ale opravíme ho. Když sami nebudeme vědět, pomůže nám bratr. A já si rychle najdu práci ve škole.
Za dva dny byla připravena, bratr přijel, věci naložili do dodávky a odjeli. Artur přitiskl babičce na rozloučenou pevný objetí:
Neboj se, babi, budu tě navštěvovat.
Přijížděl dvakrát, dokud byla naživu Jarmila. Když však Jarmila zemřela, Ilja s Romanou se nastěhovali do bytu a Artur už se neukázal.
Život Marie se stal nesnesitelným. Romana začala vládnout. Zpočátku se styděla, volala Marii k stolu a nabízela jí jídlo, které připravovala pro sebe i Ilju. Pak však zakázala Marii vycházet z pokoje:
Na kuchyni máš spoustu drobků, raději jednou týdně uklidím tvůj pokoj, než tady třikrát denně setřu podlahu.
Od té doby Romana vařila babičce jen kaše ovesnou, ječnou nebo špaldovou a Marie je jedla ráno, odpoledne i večer, zapíjíce je prázdným čajem.
Nedávno Romana oznámila, že za týden přijde její syn. Ilja a ona se radili, kam ho posadit po vězení by nechtěli žádnou lehkou pozici.
Ráno Ilja odešel do práce, a Romana Marii přikázala:
Tady máš adresu domova důchodců, jeď tam a poděkuj, že tě jen tak nevyhodí na ulici.
Přiložila Marii papír s adresou a zaklepala za dveře bytu.
Marie dorazila k zastávce autobusu, ale dál neví, kam. Špatně vidí a nedokáže přečíst adresu. Vidí mladého chlapce stojícího poblíž.
Synku, přečti mi prosím adresu, řekni, kterým autobusem tam mám jet.
Chlapec se na ni podíval a odpověděl:
Kam to, babi Míšo, míříte? Artur už je tady, hledá vás. Zavolám mu.
Po pěti minutách dorazil Artur. Vyšlo najevo, že Natáliina bývalá sousedka včera volala a řekla, že Romana chce babičku poslat do internátu. Sousedka pracovala do důchodu jako pečovatelka v domě seniorů, a tak Romana získala adresu zařízení.
Artur se rychle rozjel na vesnici a přivezl babičku k sobě.
Nyní tě vezmu taxíkem do města, babi, a maminka už má připravený pokoj. Navíc v našem zahradě kvete jabloň jaká krása!
Když se Romana a Ilja dozvěděli, že Artur babičku odvezl, byli nadšeni, ale radost netrvala dlouho. Při vyřizování papírů zjistili, že majitelkou bytu byla od začátku Marie Štěpánová. Iljův manžel měl jen právo trvalého pobytu. Romana a Ilja se tak museli vrátit do koleje.
Marie byt prodala a peníze darovala pravnučkovi, aby si mohl koupit vlastní bydlení ve městě. Ceny v regionálním centru jsou vyšší, takže si Artur pořízl jednopokojový byt v novém domě, kde je dost místa. Plánuje se oženit a mít tak střechu nad hlavou pro mladou rodinu.
Příběh končí tím, že i když se život může zdát nespravedlivý a plný zrádných lidí, úcta k rodině a čestné jednání nakonec přinesou klid a bezpečí. Spravedlnost a láska, i když pomalu, vždy najdou cestu zpátky domů.
