Telefon se rozezvučel v půl sedmé ráno, když Božena Novotná ještě stála v předsíni s jednou botou v ruce. Na displeji svítilo „Vendula Svobodová“. Nezvedala to, dokud si nenavlékla druhou botu, pak to přece jen vzala a přitiskla si mobil ramenem k uchu.
— Boženo, já nutně potřebuju asi čtyřicet tisíc. Vojta jede do jazykového tábora, a ještě mu sháním doučování z matiky, víš přece, jaké jsou dnes ceny.
Žádné „dobré ráno“, žádné „jak se máš“. Rovnou čtyřicet tisíc a Vojta.
— Dobré ráno, — řekla Božena.
— No dobré, dobré. Tak co, pošleš mi to dnes? Místo v táboře nám uteče.
***
Vojtěcha k ní Vendula přivezla v zimě, když mu byly dva roky a tři měsíce. Stála na prahu s taškou přes rameno a kočárkem, ve kterém spal synovec, a mluvila rychle, jako by se bála, že ji někdo přeruší.
— Boženo, jenom na pár měsíců. Já teď fakt nemůžu. Pavel mě nechal, peníze nejsou, musím si najít práci, a s ním nikam nemůžu. Mamka říkala, že jsi volná, že to pro tebe bude jednodušší.
Volná. To slovo se na Boženu v jejich rodině nalepilo navždycky jako cenovka, která nejde odtrhnout. Jednatřicet let, vlastní garsonka v Žižkově, účetní ve stavební firmě, neprovdaná, bez dětí. Takže volná. Takže jednodušší.
— Vendulo, já chodím do práce. V šest ráno odcházím, v osm se vracím.
— No vždyť je školka! Já ti na to budu přispívat, jakmile se zabydlím. No Boženo, no zlato.
Matka volala ještě ten večer.
— Ty bys vlastní sestru s dítětem vyhodila na ulici? Chlap jí utekl, ona je celá bez sebe. A ty jsi sama jako prst, tobě to přece nemůže dělat problém. Pánbůh ti vlastní nedal, tak pomož aspoň synovci.
Pánbůh nedal. I to se řeklo. Jen tak mimochodem, jako o počasí.
Božena si Vojtu vzala na pár měsíců.
Pár měsíců se protáhlo tak, že je Božena přestala počítat. Nejprve Vendula „sháněla práci“. Pak ji našla, ale „nevyšlo to se šéfovou“. Potom odjela k moři do Chorvatska, „abych se vzpamatovala, vždyť jsem se málem zbláznila“. Z Chorvatska posílala fotky — jak sedí na lodi, s nějakým opáleným chlapem, v restauraci. Peníze neposlala žádné.
Vojta začal chodit do školky poblíž Boženina bytu. Božena vstávala v pět, aby ho stihla obléct, dovést do školky a dojet do práce. Byl nemocný často, jako všechny děti ve školce, a tehdy Božena brala neplacené volno nebo sedávala v noci u účetní uzávěrky, aby s ním přes den mohla zůstat. Koupila mu postýlku, pak musela rozložit gauč, protože postýlka byla malá. Boty, bundy, čepice — to všechno se kupovalo nějak samo, bez počítání, protože přece nemůže dítě chodit v děravých věcech.
Vendula se objevovala jednou za dva, tři měsíce. Přivezla hračku, pomazlila se s Vojtou, poplakala si: „ty jsi moje sluníčko, jak já jsem se tě nabažila“, a za dvě hodiny odjela — měla „práci“, „schůzku“, „nového známého, to si ani nedovedeš představit jakého“.
— Mohla bys aspoň nechat něco na pleny, — řekla jí jednou Božena.
— Boženo, mně je teď hrozně. Až se zabydlím, všechno ti vrátím, korunu ke koruně.
Vojta Boženě říkal „mami Boženo“. Sám od sebe, nikdo ho to neučil. Ze začátku ho opravovala, povídala „jsem teta“, ale on to nechápal, a tak to nechala být.
Usínal jí na rameni, když mu před spaním četla Krtka. Všechna písmenka znal ve čtyřech letech, protože je s ní skládal z magnetek na ledničce. Plakal, když odcházela do práce, a vítal ji u dveří, když se vracela.
Pět let.
Vendula si ho odvezla v létě, před začátkem školy.
Přijela úplně jiná — trochu při těle, v pěkném kabátě, s novým mužem jménem Karel, který na ni čekal v autě.
— Tak, Boženo, jsem připravená. Karel vydělává, máme byt, dám Vojtu do normální školy, máme tam poblíž gymnázium. Díky ti moc, vážně jsi mě zachránila.
— Vendulo, je mu sedm. Tady prožil celý život.
— No je to přece můj syn. Copak jsi cizí? Dítě patří k matce.
Vojta nechtěl jet. Držel se Boženina svetru a řval tak, že z oken koukali sousedé. Vendula mu podrážděně odtrhávala prsty.
— Vojto, tak už dost, ty mě děláš ostudu. Jedeme k mámě, u mámy je krásně, budeš mít vlastní pokoj.
Božena zůstala sedět na zemi v předsíni, zatímco oni sestupovali. Slyšela, jak Vojta pláče na schodišti. Pak práskly dveře od vchodu a bylo ticho.
Sesbírala jeho magnetky z lednice do krabice od bot. Uklidila je do skříně na horní poličku.
Tři roky Vendula téměř nevolala. Na Vánoce přišlo úřední „všechno nejlepší“, na Boženiny narozeniny si někdy vzpomněla a někdy ne. Vojtu k ní nevozila. „Boženo, to bysme přes celou Prahu táhli, on nemá čas, má přece kroužky.“
Božena jezdila sama. Vozila dárky, o víkendech s ním chodila do parku u jejich domu, když Vendula dovolila. Vojta povyrostl, venku se už objímat styděl, ale v parku, když je nikdo neviděl, ji stejně vzal za ruku.
Pak i ty schůzky přestaly. Buď Vendula „odjela s Karlem na chatu“, nebo „Vojta má doučování“, nebo prostě nezvedala telefon.
A teď — půl sedmé ráno. Čtyřicet tisíc.
— Vendulo, počkej. Jaké čtyřicet tisíc?
— Vždyť ti to říkám. Tábor, doučování, ještě mu musíme koupit boty, všechno z něj vyrostlo. Mně teď není jak, Karel přebudovává firmu, všecko má v obratu. Ale ty ho přece máš ráda. Tys ho vychovala. Tobě to není zatěžko.
To „tys ho vychovala“ Božena slyšela poprvé za tři roky. Dřív to bylo „je to můj syn“, „dítě patří k matce“. A teď, když bylo potřeba peníze, najednou vychovala.
— A Karel? Říkala jsi, že vydělává.
— Vysvětluju ti, že teď má všechno v podnikání. A vůbec, co je ti po Karlovi, to není jeho dítě. Pavlovo. Teda moje.
— A Pavel? To je jeho syn. Ať platí výživné.
Ve sluchátku se ozval těžký, uražený výdech.
— Boženo, ty si ze mě děláš srandu? Pavla jsem neviděla sto let, kde ho teď budu hledat. Prosím tě, jako člověk. Rodnou sestru. Máš výplatu, máš kariéru, bydlíš sama, utrácíš jen za sebe. Já jsem matka, mám dítě.
— Ty máš dítě deset let. Vojta se nenarodil včera.
— No a co? Děti pořád chtějí peníze! Ty to nemůžeš vědět, protože vlastní nemáš!
A je to tady. Božena se ani nepodivila. Věděla, že tohle přijde, čekala na to, a stejně to bylo, jako by jí někdo hodil do obličeje vařící vodu.
— Vlastní nemám, — zopakovala Božena. — Proto jsem pět let vychovávala tvoje.
— Ty zas začínáš! Vždyť je to sto let! Co pořád dokola — vychovávala, vychovávala. Copak jsem tě nutila? Vzala sis ho sama!
Božena ten den přišla do práce pozdě. Seděla v předsíni na stoličce, v botách, v kabátě, a počítala.
Nikdy předtím to nedělala. Nechtěla. A teď vzala papír, na kterém měla recept od praktické doktorky, obrátila ho a začala psát na druhou stranu.
Školka — platila ji sama, žádné slevy neměla, cizí dítě bez papírů. To je jedna. Oblečení a boty — každou sezonu. To jsou dvě. Hračky, knížky, kroužky. Léky — Vojta ležel v šesti letech se zápalem plic, a ona si brala neplacené volno. Zuby — vodila ho k soukromému zubaři, protože na obvodní se čekalo měsíc. Postýlka, gauč, povlečení, dětské nádobí.
Vycházelo jí, že za pět let vytáhla z vlastní kapsy tolik, že by z toho mohla celej rok nemuset jít do práce.
A Vendula neposlala ani korunu. Ani jednou. Ani na pleny, ani na bundu, ani na léky.
A teď chce čtyřicet tisíc. Dnes. Ať jí neuteče místo v táboře.
Božena papír složila na čtvrtiny a strčila ho do kabelky.
Večer volala Vendula znovu. Tentokrát klidněji, přesvědčivěji, z dálky.
— Boženo, přemýšlela jsi o tom? Nechci na tobě čtyřicet. I třicet by pomohlo. Nebo aspoň dvacet pět, jenom na ten tábor.
— Ne, Vendulo, nedám ti nic.
Pauza.
— Jak to, nedáš?
— Tak. Nedám ti ani čtyřicet, ani dvacet pět. Jsi jeho matka. Vzala sis ho zpátky, když ti to vyhovovalo. Tak ho taky živi.
— Boženo! — hlas jí přeskočil. — Jak tě to vůbec napadne! Je to přece Vojta! Nosila jsi ho na rukou!
— Nosila. Pět let. Zadarmo. A tys mezitím v Chorvatsku jezdila na lodi. Prosila jsem tě tehdy, aby ses aspoň složila na pleny — pamatuješ, co jsi řekla? „Až se zabydlím, vrátím ti to.“ Kde jsou moje peníze, Vendulo? Korunu ke koruně, slibovala jsi.
— Ty… ty mi to připomínáš? Tenkrát jsem na to neměla! Život se mi rozpadal!
— A mně se snad nerozpadal? Vstávala jsem v pět ráno. V noci jsem dělala účetní závěrky, abych s ním přes den mohla být. Tři roky jsem se nevdala, protože který chlap by chtěl ženskou s cizím děckem, který si ani nemůžeš osvojit, když je jeho matka živá a zdravá a jezdí po mořích.
Do telefonu se rozezněl pláč. Jestli upřímný, nebo ne, Božena už dávno nedovedla rozlišit.
— Já myslela, že ho máš ráda, — řekla Vendula tenkým hlasem.
— Mám. Proto ti peníze nedám. Protože by nešly na tábor. Já znám tvoje tábory. Najdi Pavla, podej si na výživné — to je zákonné, to je správný. Nebo požádej Karla, když jsi vdaná. Ale já nejsem bankomat, který se zapne, když má Karel všechno v obratu.
Matka volala za dva dny. Božena věděla, že zavolá.
— Boženo, co to slyším. Ty jsi sestru odmítla?
— Dobrý den, mami.
— Žádný dobrý den! Odpovídej! Vendula se vybrečela, dítě zůstane bez tábora, a ty, rodná teta, bys na to neměla ani korunu! Jak ti není hanba!
— Mami. Já jsem pět let vychovávala Vojtu. Kde byla Vendula?
— Měla těžké období! Co pořád sedíš jako žalobkyně a počítáš! Rodná krev, a ty jsi jako cizí.
— Rodná krev. A když už bylo pozdě na to mít vlastní děti, a já seděla doma s cizím dítětem, kterému jsem nemohla být ani mámou, protože máma byla naživu a odpočívala u moře — to byla jaká krev?
Matka na chvíli ztichla.
— Však tys do toho šla dobrovolně. Nikdo tě nenutil.
— Šla. Protože tys řekla: „Pánbůh ti vlastní nedal, pomož aspoň synovci.“ Pamatuješ? Pomož. Pomohla jsem. Pět let. A když teď Vendula chce ještě víc, jsem zase ta zlá.
— Ona nechce, ona prosí!
— Ona vyžaduje, mami. S „musíš“ a „vlastní nemáš“. To není prosba.
— Tak já ti řeknu, Boženo, — matka ztišila hlas a Božena cítila, že přijde rozsudek. — Když nedáš na tábor, nemusíš na svátky jezdit. Když jsi rodině cizí.
— Dobře, — řekla Božena. — Nepřijedu.
Zavěsila první. Dřív vždycky čekala, až matka domluví.
Vendula vytáhla poslední trumf za týden. Napsala zprávu, dlouhou, na půl obrazovky.
Smysl byl jednoduchý: „Když jsi taková, řeknu všem, že rodná teta odmítla pomoct dítěti. Že jsi ho odhodila, vyhodila ze života, když už pro tebe nebyl důležitý. Uvidíme, jak se na tebe lidi budou koukat.“
Božena to četla u sporáku. Přečetla si to dvakrát. Pak jí pomalu, po slovech, odepsala:
„Tak řekni. A já ukážu účtenky. Mám je schovaný — za školku, za doktory, za všechno. Pět let. A řeknu, jak jsi neměla ani na pleny, když jsi si užívala v Chorvatsku. A jak sis Vojtu vzala, když ti to vyšlo, a pak jsi mi ho tři roky nedovolila vidět. Uvidíme, Vendulo, koho lidi odsoudí.“
Všechny účtenky samozřejmě neměla. Něco zůstalo — zprávy ze soukromé kliniky, smlouva se školkou. Ale to Vendula nevěděla. A Vendula zmlkla.
Navždycky.
Přešlo jaro, začalo léto. Na matčiny narozeniny — bylo jí pětašedesát — Boženu nepozvali. Dozvěděla se to, když sestřenice dala na internet fotky oslavy. Byli tam všichni, i Vendula, i Vojta v nové košili, i matka v čele stolu. Jenom ona ne.
Božena si Vojtu na té fotce prohlížela. Vytáhl se, byl takový neohrabaný, jako všichni kluci v tom věku, ale oči měl pořád stejný. Ty samý, co na ni koukaly zdola nahoru, když mu četla Krtka.
Zvonění přišlo v červnu, pozdě večer, z neznámého čísla.
— Mami Boženo? — hlas se lámal, přeskakoval z hlubokýho do vysokýho. — To jsem já, Vojta. Volám z kamarádova mobilu. Máma mi zakázala ti volat, prý jsi nás nechala.
Božena si sedla na stoličku.
— Vojtíšku. Já jsem tě neopustila. Slyšíš? Nikdy.
— Já vím, — řekl potichu. — Pamatuju si, jak jsi dávala písmenka na ledničku. Já si pamatuju všechno. Jenom máma říká jiný věci.
Mluvili spolu asi deset minut. O škole, o tom, že teď dělá roboty a pájí si nějaký obvody. Božena poslouchala a bála se i dýchat, aby to nespálila. Na konci řekl:
— Já ti ještě zavolám. Ale mámě to neříkej, jo? Ať mi nevezme mobil.
— Neřeknu, — slíbila Božena. — Volej, sluníčko. Až budeš chtít.
Ozvalo se ticho.
Volal ještě dvakrát. Pak přestal — buď došel mobil kamaráda, nebo to Vendula zjistila. Božena nevěděla. Číslo, ze kterého volal, už neodpovídalo.
Vytáhla z horní police skříně krabici od bot. Otevřela ji. Magnetky — modrá A, červená B, žlutá C. Všechna písmena, podle kterých se učil číst, když jí ležel na rameni.
Rozložila je na lednici. Jednu za druhou, jako kdysi. V, O, J, T, A.
Postála a dívala se. Pak vzala telefon, našla poslední číslo, ze kterého volal, a uložila si ho. Pojmenovala ho „Vojta“.
A položila mobil na stůl displejem nahoru, aby viděla, kdyby se rozsvítil.
