NEPOTŘEBNÁ MAMINKA
Tomáši, posaď se! Musíme si vážně promluvit! Lenka usedla ke stolu s výrazem rozhodnosti ve tváři. Manžel si k ní přisedl. Lenka si kapesníčkem otřela slzy.
Nevím, co mám dělat s mámou. Už sotva chodí. Tu zimu v jejím starém domku nepřežije, vždyť se jí polovina baráčku rozpadá.
A co navrhuješ?
Říkám ti, že nevím.
Lenko, ty to vždycky necháš na mně, ale je to tvoje máma, musíš rozhodnout ty.
Tomáši, k sobě si ji vzít nemůžeme. Dvě místnosti, dva skoro dospělí kluci Kde bychom mamku ubytovali? Bylo znát, že Lenka už nějaké rozhodnutí v sobě přijala a teď hledá způsob, jak ho podat manželovi. V Brně je jeden soukromý domov důchodců.
Chceš mámu dát do domova? Tomáš se zatvářil skepticky.
Nemáme jinou možnost. Prý to tam není špatné.
Ale je to placené, zvedl obočí. Kolik to stojí?
Dva tisíce korun na den. Pokud zaplatíš hned na měsíc, tak čtyřicet tisíc měsíčně. Je tam péče a lékaři. Pro nás je to hodně peněz, ale nějak to zvládneme.
Lenko, to je ale sprosté. Maminka ti pekla štrůdly, zavařovala okurky, klukům vozila čokolády. Vždycky všechno dělala s láskou a teď ji dáme do ústavu.
Myslíš, že mě to netrápí? Ale co jiného?
Manžel zatěžkaně vzdychl: Fakt není jiné řešení?
Přemýšlela jsem dům prodat. Mamka ho přepsala na mě. Jenže kdo ho teď koupí, když přijde zima? A kolik za tu ruinu vlastně dostanu?
A mluvila jsi už s mámou?
Zatím ne. O víkendu tam pojedeme, poklidíme zahrádku a promluvíme s ní.
Na záhony zajdu s klukama já, zavrtěl hlavou Tomáš, ale téma domova otevři bezemne.
Jen do jara tam bude bydlet, pak něco vymyslíme, pokud se jí tam nebude líbit.
Ne, Lenko, mám takový pocit, že když mámu dáme do domova, bude to napořád. Je mi z toho fakt hrozně
***
Již týden žila paní Jiřina Vránová v domově důchodců v Brně. Rozuměla tomu pro dceru už byla zátěží. Sotva chodí, o samostatném životě nemluvě, právě se přehoupla přes sedmdesátku.
Jenže o takové stáří nikdy nesnila. Toužila poslední roky života strávit mezi svými doma, ale komu by byla nemocná babička k užitku?
Přišla sestřička: Paní Vránová, přišli za vámi vnuci.
V tu ránu se Jiřině rozzářila tvář, když vešli. I mladší Filip už ji přerostl a starší Adam byl ještě o hlavu vyšší.
Ahoj babi! Jak se tady máš?
Jde to, vaří nám tu dobře a personál se stará. Sedněte si!
Dlouho se nezdržíme, přinesli jsme ti něco k jídlu a teplé oblečení.
Děkuju! a hned se ptala: Jak jde škola?
Normálně, odpověděli téměř současně.
Učte se! Adame, tobě jde maturovat, máš už vybráno, kam dál?
Půjdu na naše VUT.
Kdepak jsou rodiče?
Táta jel k vám na dům.
No vida, měla bych mu připomenout, ať vykopá mrkev, už začíná přituhovat, a taky zelí, hlávky jsou pěkné.
Zavolám mu! Filip sáhl po mobilu: Tati, babička říká, že máš vykopat mrkev a sklidit zelí.
Dobře, ozval se otec.
Dej sem! babička si vzala telefon: Tome, tu mrkev nech oschnout tři dny, než ji dáš do sklepa. Zelí sklízej i s košťálem, zapíchni ho do písku. Mrkevpěkně velkou slož zvlášť, maličkou si vem domů.
Jasně, jasně, mami, hlavně se netrap!
A nezapomeň na Mícu, ať taky dostane najíst. Chudinka tam zůstala sama.
Najdu ji.
Na, vrátila telefon vnoučatům.
Babi, my už půjdeme, ano? postavil se Adam.
Počkejte! vytáhla peněženku: Tady máte po tisícovce, kupte si něco.
A tobě
Nebojte, já tu peníze nepotřebuju.
Děkujeme, babi!
Vnuci odešli. Jiřina se dlouho dívala z okna za nimi.
***
Tomáš odparkoval svou škodovku před panelákem. O kousek dál postával ford jejich souseda z vedlejšího vchodu. Když soused viděl, jak Tomáš nese pytle s mrkví a zelím, zeptal se:
Ze zahrady?
Tak nějak, od tchyně.
My s manželkou právě přemýšlíme o nějaké chaloupce blízko Brna, děti už mají svoje.
Víš co, Radku Tomáš se zadíval zamyšleně, vy máte čtyřpokojový byt, že?
Ano, druhé patro.
Nechtěli byste ho vyměnit za náš dvoupokoják, taky v druhém, a k tomu by byl ještě ten domeček se zahradou po tchyni? Síly už na to nemá.
Hele, to není špatný nápad. Proberu to se ženou a večer bychom zašli.
Prima, budeme čekat.
***
Tomáš se umyl, navečeřel a padl na postel. Lenka už šla do kuchyně vařit večeři, kluci se měli brzy vrátit. Starší je zamilovaný, už má sedmnáct. Snad bude rozumný. A mladšího je taky těžké dostat domů, pořád někde venku, přecházela Lenka v duchu.
Ozvalo se zaklepání. Utrla si ruce do utěrky a šla otevřít. Za dveřmi stála sousedka s manželem.
Lenko, jdeme na návštěvu!
Tak pojďte dál! Věrko, stalo se něco?
Tomáš ti nic neřekl?
Ne Lenka byla zaskočená.
Naši chlapi vymysleli výměnu bytů.
Ty jsi se zbláznila? zarazila se Lenka, ale hned je zvala dál. Rychle manžela probudila ze sedačky: Tomáši, vstávej, máme návštěvu!
Manžel se protáhl a šel si umýt ruce.
Někdo mi vysvětlí, co to má znamenat?
Lenko, naši by vyměnili váš dvoupokoják a domek po tvé mámě za náš čtyřpokojový byt, rozhlédla se Věra. Máte to tu moc pěkné.
Tomáš se vrátil a Lenka se na něho obrátila: Ty ses zbláznil?
Jestli se dohodneme, přestěhujeme se do prostornějšího a vezmeme k sobě tvou maminku.
Lenka přemýšlela a pomalu se jí začal vkrádat úsměv na rty: Tak dobře, uděláme si čaj a jdeme se k vám podívat.
Jaký čaj usmál se Tomáš, na takovou příležitost si otevřeme něco lepšího.
***
V noci nemohli Tomáš ani Lenka usnout, pořád dokola si představovali, jak bude zařízený jejich nový domov. Lenka pořád mluvila, až Tomáš začal klimbat.
Už spíš? Neříkej zatím mamince nic, úplně by se rozhodila. Přiveď ji, až všechno zařídíme.
***
To deštivé podzimní ráno hleděla Jiřina smutně z okna domova důchodců. Nálada byla stejně šedivá jak počasí. Tři týdny tu jsem. Dětem jsem na obtíž. Nepotřebná máma. Vnuci byli jednou, dcera volala dvakrát. Poprvé říkala, že můj domeček buď prodala, nebo vyměnila za něco, a zněla šťastně. Hlavně že budou mít na platby. Vrátit se už beztak nemám kam. Podruhé říkala, že toho mají moc. Kdo by měl v dnešní době čas. Dnes je sobota, snad přijedou
Tak seděla a přemítala těžké myšlenky, když před vchodem zastavilo známé auto.
Přijeli, přeci nezapomněli! Radost vystřídaly pochybnosti. Proč je Tomáš sám? Bez tašek? Nestalo se něco?
Oči upřené na dveře. Ty se otevřely a Tomáš vstoupil s úsměvem:
Dobrý den, maminko!
Ahoj, Tomáši Stalo se něco?
Balení! Jedeme domů!
K vám na návštěvu?
Ne, domů. Už napořád. Vezmi si všechny věci!
Proč tak záhadně mluvíš?
Kluci ti chtěli udělat překvapení.
Babička byla najednou v pohybu, nová naděje ji oživila. Vedlejší spolubydlící z pokoje, paní Božena, se vrátila právě ze zdravotní prohlídky:
Jiřko, kam se stěhuješ?
Boženko, Tomáš si mě bere domů, navždycky!
Ty šťastná Moje děti mě tady asi nechají do konce.
Neboj, znají tě rádi. Dětem je holt s námi staříky těžko
***
Cesta domů byla plná obav i nervozity. Proč si mě berou? Je jim těsno, budou mít co dělat, než mě za čas zase vrátí zpátky do ústavu, běželo Jiřině hlavou.
Ale Tomáš nezamířil do starého bytu, nýbrž k vedlejšímu vchodu. Její zmatení rostlo, dokud neotevřeli dveře a v nich se neobjevili vnuci.
Babi, pojď! Teď jsme doma tady! volal Filip.
Vešla dovnitř a Lenka ji pevně objala: Maminko, už budeš s námi. Máš vlastní pokoj, pojď se podívat.
Pokoj byl malý, ale útulný, s novou postelí i skříní. Jiřina tomu nemohla uvěřit že bude zase s rodinou.
A vtom ji po nohách začala ovíjet známá kočka s tlumeným předením.
Míca! zvolala Jiřina radostí a slzy štěstí jí zalily oči.
***
Život někdy přinese těžká rozhodnutí, ale rodina drží při sobě nejvíc ve chvílích, kdy je to nejtěžší. Někdy stačí odvaha hledat řešení a včas podat ruku. Jen láska a soudržnost dává stáří důstojnost i radost.
