Nechci
Všechno je na mně! Kam už víc? Šárka byla rozhořčená. Její manžel neřekl ani slovo. Jako vždy raději zapadl do rohu bytu, v domnění, že se všechno nějak samo vyřeší. Jenže ono se nikdy nevyřešilo vždy to byla Šárka, kdo problémy řešil. Pracovala z domova na počítači, měla volnou pracovní dobu. Nejprve vydělávala málo, ale když si zvýšila kvalifikaci, plat šel nahoru. Brzy si přišla na daleko vyšší částku než její muž. Její koruny platily hypotéku na auto, letní dovolené, nové spotřebiče i oblečení pro celou rodinu.
Pak přišlo mateřství. Skoro to její pracovní tempo nezpomalilo dítě vynosila a porodila, ale bála se ztratit ten dobrý výdělek. Dítě šlo brzy do jeslí. A Šárka, jak měla volnější ruce, přidala si další práci navíc vždyť teď bylo potřeba platit i jesle. Nevybrala běžné zařízení, opravdu si dala záležet. Pro syna chtěla vždy to nejlepší. Její muž, Ondřej, jak bývalo jeho zvykem ve všech ohledech, to nechal na ní.
Žili v bytě po babičce Šárky v Praze. Ondřej svůj byt nikdy neměl, před svatbou žil s matkou a neteří dcerou jeho starší sestry. Ta už ovšem tři roky nežila bylo to těžké období, které mamku Ondřeje, Hanu Kovářovou, strašně zasáhlo. Zdraví jí šlo dolů, krevní tlak vyletěl do závratných čísel.
Ondřej se oženil, odstěhoval, neteř už byla dospělá chodila na vysokou, žila si po svém, vídala přátele, jezdila na výlety. Domů prakticky nechodila.
Všechny starosti a otázky Hany Kovářové ale končily u Šárky. U nikoho jiného by se prý nedočkala pomoci. Ovšem Aničku, vnučku, nezapomínala podporovat všechno jí platila, vždyť je to sirotek a taťka nebyl známý. Bylo to téma, o kterém paní Kovářová se Šárkou nerady mluvily. Koneckonců, co by na tom bylo pěkného?
Žili tedy v jakémsi příměří. Až do chvíle, kdy Hana Kovářová skončila v Motole. Prudký skok tlaku měl vážné následky. Zůstala ležet. V nemocnici ji za tři týdny tak nějak poléčili, pořád však byla upoutaná na lůžko. Prognózy žádné.
Ondřej opět situaci přenechal Šárce. Ženy tomu rozumí líp, rozhodil rukama.
V čem prosím tě? nechápala Šárka.
No starost o nemocné rehabilitace péče zamyslel se Ondřej, podrbal se na hlavě.
Já jsem designérka, ne zdravotní sestra! Nerozumím tomu o nic víc než ty.
Dobře, pojedu si promluvit s doktorem, vzdychla Šárka.
Se svojí tchyní si nikdy nebyla příliš blízká. Mezi nimi panovalo tiché příměří. Zpočátku se hádaly, pak si řekly, že si nebudou kazit své životy, zvlášť když nežijí v jednom bytě. Každá měla své výhrady, ale nikdo je nahlas nevyslovoval. Šárka trpěla Hanu ze slušnosti a respektu. Hana byla ráda za Šárku, protože takovou ženu by Ondřej jinak těžko hledal. Navíc si byla vědoma toho, že syn jako živitel moc neobstál. Vše živila snacha.
Vnuka viděla málokdy; pořád jí bylo špatně, bolesti hlavy, tlak, vždycky když měla na chvilku pohlídat malého. Na pomoc s hlídáním Šárka spoléhat nemohla.
Teď však všichni počítali s pomocí Šárky. Ta vyzvedla Hanu z nemocnice (vždyť má práci z domova, může odjet kdykoliv, Ondřeje z práce nikdo jen tak nepustí), nastěhovala se s rodinou k Hance domů a měla pomáhat. Tak se stalo.
Za tři týdny Šárka zhubla a byla stínem sama sebe. Nějak zvládala práci i péči. Vařila vývary, mixovala zeleninu, Hanu krmila lžičkou, myla, obracela. Neteř Anička, milovaná vnučka, vždy jen nenápadně prosvištěla do svého pokoje a do noci nevytáhla paty hlavně aby ji nikdo nepřemluvil pomáhat. Ráno škola, odpoledne ven, život běží dál. Babička je babička a ona je ona.
Muž taky nepomáhal. Šárka ho žádala:
Vždyť je to tvoje máma! Pomoz mi aspoň trochu! Sama to nezvládám.
Já nemůžu To jsou ženské záležitosti, krčil rameny Ondřej. Nakoupil jsem přece, co víc chceš?
Ženské záležitosti byly dost závažné. Hana se nelepšila, byla vznětlivá, urážela Šárku, syna, každého. Kapricózní, často říkala věci, co by před nemocí prý raději nevyslovila. Šárka o sobě slyšela věci, které, údajně, nebyly vyřčeny nikdy dřív prý měla se nehorázně dobře, měla štěstí na vzdělání, práci. Stačí si doma cucat čaj, ťukat do počítače a peníze se valí. Ondřej prý je chudák neměl štěstí, škola mu nesedla, učitelé byli špatní, na vysokou se nedostal, to už je úděl.
Hana Kovářová si na něj půjčila na studia. Stejně chodil za školu, propadal, dvakrát byl skoro vyloučený. A že tam platili školné! Tolik nervů než kluk získal titul. Ale stejně za všechno mohou učitelé!
A k tomu ta starší dcera byla nemocná a zemřela. Matka se rozkrájela. A Anička, co školu končila, potřebovala do budoucna zas podporu. Naštěstí Anička (šikula), se na výšku dostala sama, navíc na státní místo Hana na to byla pyšná, měla to za důkaz, jak moc záleží na dobrých a špatných učitelích. Šárka to už stýkrát poslouchala a už to dál nešlo. Každý měl nějaké zásluhy jen ona měla prostě štěstí.
Úžasné štěstí hlavně s manželem, smutně uvažovala Šárka, Co já vlastně v Ondřejovi viděla? Čím dál častěji tu myšlenku měla v hlavě. Jednou navrhla Ondřejovi zaplatit pečovatelku a vrátit se zpět domů.
Pečovatelka?! Vždyť to je drahé Já na to nemám Ty si to zařiď, jestli chceš, pak to ale zaplať.
S Ondřejem měli starou dohodu on platil energie, základní potraviny. Šárka všechno ostatní. Pečovatelku tedy samozřejmě taky ona. To je snad jasné, zlobila se v duchu Šárka, Ale TEN tón! Copak musím všechno? Ne, to už stačilo. Já ještě chci žít! A teď vypadám jako průhledný list na okně a nikomu na tom nesejde
Jednoho dne, když zjistila, že už nemůže a nechce, Šárka oznámila Hance, že jde do obchodu, popadla malého Romana ze školky a zmizela zpět do svého bytu.
To je krása ležela na své velké manželské posteli, zírala na strop. Jsem doma. Nic nechci. Jen ležet. Jak strašně jsem unavená
Zavolala Romana na večeři. Při jídle myslela na to, že jim v domě u Hany určitě právě dochází, kdo chybí. Nenechala starou paní v nouzi nakrmila ji, převlékla. Aríš by měl dorazit z práce během hodiny. Ondřejovi nechala vzkaz, že už to tak dál nechce, odchází a Hance přeje uzdravení. A poprosila, ať na ni nejsou nazlobení.
Vypnula telefon.
Ondřej dorazil ten večer, Šárka ho odmítla pustit dál. Povídali si mezi futry. On Šárku neřešil, nezajímal ho důvod odchodu, nemluvil o lásce k ní ani o synovi. Staral se jen, co bude dělat bez ní.
Radím ti najít pečovatelku. Odborná péče je přece lepší, řekla zamyšleně Šárka. A jo. Podávám žádost o rozvod. Nejsem žádný tažný vůl. Čau.
Ondřej odešel s prázdnou. Šárka telefon zapnula později mohl volat někdo z práce. Volala i Hana Kovářová prosila, ať se vrátí, omlouvala se, ale v hlasu měla lehce povýšené tóny. Znělo to, jako že už se vyplakala a čeká, až se Šárka zase nastěhuje a začne vše jako dřív.
Šárka vysvětlila, že už nic nemá za povinnost. Hana má přece syna. A navíc šikovnou vnučku Aničku teď by se oni měli starat. Hana jí zavěsila.
Rozvod proběhl.
A tak se Šárka stala svobodnou ženou. A nezměnilo se nic vše dělala sama jako dřív. Jen už měla o pár starostí méně. Byla za ten impuls vděčná. Pomohl jí otevřít oči: jak ji lidé kolem opravdu vnímají.
A Hana Kovářová ta se začala zlepšovat. Pomohla kvalitní pečovatelka, která nejen pečovala, ale i cvičila s Hankou. Ondřej si našel brigádu (to šlo, ó jaká novinka! usmála se Šárka ironicky, když jí to vyprávěla Anička, když se náhodou potkaly) a pečovatelku zaplatili. A do té doby pečovala Anička. Najednou všechno uměla a zvládala. A všechno do sebe zapadlo jak mělo.
No, šlo to k dobru všem, přemítala Šárka, když seděla nad další objednávkou u počítače, že jsem je všechny shodila ze své šíje. I mně příště už budu moudřejšíPoprvé po letech měla Šárka pocit, že dýchá. Každý nový den začínal s tichým luxusem čistého vzduchu ten, co člověk ucítí, když přestane někoho nosit na svých zádech. S Romanem objevovala místa ve městě, o kterých ani netušila; hráli si v parcích, skládali letadélka, jedli zmrzlinu, smáli se. Večer pak usínali v objetí, unavení, ale spokojení.
Přišlo jaro. V kavárně pod okny seděla s přítelkyní a sledovala, jak vítr rozfoukává neposedná semínka pampelišek. Najednou se rozesmála upřímně, skutečně, jako už dlouho ne. Přítelkyně se překvapeně usmála taky: Co se děje?
Šárka pokrčila rameny, promnula dlaň v dlani a klidně odpověděla: Nic. Akorát vím, že už opravdu nechci všechno táhnout sama. A víš co? Ani nemusím. Život mi dal druhou šanci, tak ji chci žít tak, jak si zasloužím. S lehkostí.
Slunce prosvítilo její tvář. Usmívala se dál, bez výčitek, bez tíhy. A tentokrát už to nebyla ona, kdo nesl svět. A nikdy už nebude.
