Jak se jmenuješ, krásko? Cizinec se posadil vedle dívky. Jmenuji se Doubravka! odpověděla dívka. A ty? Já jsem Karel, já a tvoje maminka budeme teď bydlet spolu. Odteď jsme my tři ty, já a tvoje maminka jedna rodina!
Brzy se maminka s Doubravkou přestěhovaly ke Karlovi. Nový nevlastní tatínek měl prostorný byt v Praze se třemi pokoji a Doubravka dostala vlastní pokoj. Karel byl laskavý, pořád jí kupoval bonbóny a hračky, kdežto její otec volal jen tehdy, když se chtěl hádat s její maminkou.
Jednou jí maminka řekla, že tatínek má novou rodinu a odstěhoval se jinam. Doubravce to ublížilo, protože ho měla ráda. Maminka jí občas něco vyčítala a dala na zadeček, ale otec to nikdy neudělal. Doubravka si jasně pamatovala, jak při rozvodu maminka na tatínka křičela a dokonce mu chtěla dát facku. Nezapomněla ani na větu, kterou mu na závěr řekla:
Nemysli si, že jsi mi nasadil parohy jako první, už je máš dlouho, jako jelen!
Poté si maminka zabalila věci a šly bydlet k babičce na Moravu. Doubravka nechápala, proč má tatínek parohy, když byl úplně plešatý. Pak se rodiče definitivně rozešli.
S Karlem to šlo dobře až do chvíle, kdy Doubravka nastoupila na základní školu. Škola jí nebavila, byla ve třídě odvážná, takže ji rodiče často museli chodit omlouvat, někdy místo maminky přišel Karel. Nevlastní tatínek byl přísný, když šlo o školu, a často se s ní učil.
Nemáš žádné právo mi rozkazovat! říkala občas Doubravka větu, kterou slyšela od babičky. Ale jsem tvůj táta, jsem ten, kdo tě živí a obléká. odpověděl Karel.
Když Doubravka slavila desáté narozeniny, otec se vrátil zpět do města. V té době už dobře věděla, co znamená nasadit parohy. Určitě mu to druhá manželka pěkně spočítala, proto ji opustil, poznamenala tehdy maminka. Když se otec vrátil, požádal, jestli může Doubravku vídat. Maminka souhlasila. Doubravka i tatínek byli rádi.
Jak se máš? zeptal se otec. Nic moc odpověděla Doubravka. Tatínek mě pořád napomíná. Ale on pro tebe nic neznamená, nemá žádné právo křičet na tebe! řekl otec rozhořčeně. I babička to říká, ale Karlovi je to jedno. Doubravka trochu přeháněla, protože Karel na ni nikdy nekřičel. Jen chtěla, aby se otec staral. Dobře, vezmu to do svých rukou. řekl otec.
Spolu vyrazili do parku, kde zjistili, že na většinu skluzavek smí jen děti s dospělým, na pár se smí děti samy. Otec ale odmítl se s Doubravkou svézt na kolotoči. Potom mu prozradila, že má brzy narozeniny a jejím snem je nový chytrý telefon. Když pro ni maminka přišla, řekla jí, že Karel na ni nikdy nekřičí, ale otec to nechtěl slyšet.
Můj táta je opravdu skrblík! řekla Doubravka Karlovi. V parku mi nic nekoupil, jen zmrzlinu. Prostě jsme se procházeli, to bylo všechno. Karle, jsi lepší než táta. Tak napravíme omyl tvého táty a tento víkend půjdeme do dětského zábavního centra.
Bohužel víkendový plán zkazilo to, že měl Karel krizi v práci. Navíc ignoroval Doubravčiny narážky na nový telefon.
Tati, Karel mě podvedl! brečela Doubravka do telefonu. Říkal, že půjdeme do centra a pak zase, že si to nezasloužím, ani výlet, ani nový mobil.
I když to nebyla pravda, na otce to zapůsobilo a Doubravce smartphone opravdu koupil. Minule jeho návrhy nevyslyšel, ale teď díky situaci musel splnit velké přání. Jenže otec koupil levnější verzi, jelikož neměl dost peněz na lepší.
Nemohlas počkat do narozenin? ptal se Karel. Přála bych si psa! odpověděla Doubravka. Ale to ne, psa musíš venčit a ty to stejně vždycky nechceš! řekl nevlastní tatínek.
Po těch slovech dostala Doubravka záchvat vzteku, hned volala tatínkovi a stěžovala si: Tati, vezmi mě odsud! Karel mě pořád poučuje. křičela.
Pak se všichni začali hádat a řešit situaci spolu. V tu dobu poslala Doubravku maminka k babičce a později tam maminka s věcmi přišla za ní a oznámila, že se s Karlem rozchází. Tatínek se vrátil ke své ženě, protože čekali dítě. Takže Doubravka nebude mít nový telefon ani psa, a babička jí nedovolí ani kočičku!
