Ne, maminko, teď určitě nejezdi, říká mi syn. Uvědom si to sama. Ta cesta je dlouhá, musela bys trávit celou noc ve vlaku a už nejsi nejmladší. Proč by sis to tak komplikovala? Navíc je jaro, na zahrádce budeš mít plno práce.
Ale proč, synu? Tolik jsme se neviděli. A taky bych ráda konečně poznala tvou ženu, víš, ráda bych se s nevěstou seznámila víc, přiznala jsem upřímně.
Tak se dohodneme takhle, počkej ještě do konce měsíce, přijedeme všichni k tobě. Na Velikonoce budeme mít hodně volna, uklidňoval mě syn.
Upřímně, už jsem byla rozhodnutá jet, ale syn mě přesvědčil, a tak jsem souhlasila, že zůstanu doma a budu čekat.
Jenže čekala jsem marně. Nikdo nepřijel, ani syn, ani jeho žena. Několikrát jsem mu volala, ale hovor nepřijímal. Pak se ozval sám, že má mnoho práce, a že není třeba, abych s jejich příjezdem vůbec počítala.
Byla jsem z toho velmi smutná. Připravovala jsem se na jejich návštěvu, těšila se jak malá. Syn se oženil už před půl rokem, ale svou snachu jsem doposud neviděla.
Svého syna, Tomáše, jsem měla, jak se říká, sama pro sebe. Už mi bylo třicet, nikdy jsem se nevdala, a tak jsem si řekla, že aspoň dítě mít chci.
Možná je to hřích, ale svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, i když to bylo těžké peněz málo, bydlení skromné, jen jsme přežívali. Ale dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, často jsem pracovala na dvou zaměstnáních, aby Tomáš měl vše, co potřebuje.
Když syn vyrostl, odjel studovat do Prahy. Abych mu první měsíce pomohla, jezdila jsem dělat do Německa, abych mu mohla posílat peníze na studium a nájem v hlavním městě. Byla jsem pyšná, že svému dítěti můžu dát šanci.
Tomáš už ve třetím ročníku začal přivydělávat, žil už částečně na vlastní noze. Po absolvování vysoké školy si našel práci a staral se o sebe sám.
Domů se vracel jen málokdy, asi jednou za rok. A já? Představte si, v Praze jsem nikdy nebyla.
Říkala jsem si, že až se bude ženit, pojedu určitě. Na to jsem si dokonce šetřila odložila jsem si stranou sto tisíc korun.
Před půl rokem mi Tomáš zavolal a oznámil mi dlouho očekávanou novinu bude se ženit.
Mami, ale nejezdi teď, uděláme jen obřad na úřadě, svatbu oslavíme později, upozornil mě předem.
Byla jsem smutná, ale co nadělám. Tomáš mi alespoň snachu Zdeňku ukázal přes videohovor. Pěkná dívka. A bohatá. Její otec je prý zámožný podnikatel. Zbývalo mi být jen ráda, že synovi se v životě daří.
A čas plynul, Tomáš mě k sobě nezval, ani k nám nejezdil. Toužila jsem vidět snachu a zase obejmout syna, proto jsem se rozhodla koupila jsem lístek na vlak, nachystala domácí jídlo, čerstvý chleba jsem upekla, zavařeniny přibalila a vyrazila. Synovi jsem zavolala těsně před odjezdem z nádraží.
No to snad nemyslíš vážně, mami! Na co to děláš? Já jsem v práci, nebudu tě mít jak vyzvednout. Tady máš adresu, vezmeš si taxi, řekl Tomáš.
Dorazila jsem ráno do Prahy, zavolala si taxi a cena mě dorazila. Ale ranní Praha byla krásná, aspoň jsem se na město mohla dívat z okna auta.
Dveře mi otevřela snacha. Ani se neusmála, jen suše poprosila, abych šla do kuchyně. Syn byl pryč, odešel do práce.
Začala jsem vybalovat tašky, vyndávala jsem brambory, řepu, vajíčka, sušená jablka, nakládané houby, okurky, rajčata, několik sklenic povidel a marmelády. Zdenka pozorovala mlčky, pak jen suše pronesla, že jsem to vezla zbytečně. Oni prý takové věci nejedí a doma ona vařit nebude.
A co tedy jíte? překvapeně jsem se zeptala.
Jídlo nám vozí rozvoz, vařit nemám ráda, protože pak kuchyň smrdí a to dlouho vyvětrávám, odpověděla Zdenka.
Nevycházela jsem z údivu, když na kuchyň přišel chlapeček, tak něco tři, tři a půl roku.
Seznamte se, tohle je můj syn, Ondrášek, řekla snacha.
Ondrášek? zeptala jsem se.
Ne, Ondřej, žádný Ondrášek. Nemám ráda, když někdo komolí jména.
Dobře, jak chceš, Zdenko.
Nejsem žádná Zdenka, nýbrž Zdena. Tady ve městě se jména nekomolí, ale to bys mohla vědět
Měla jsem slzy na krajíčku. A ne proto, že si můj syn vzal ženu s dítětem, ale proto, že se mi o tom nikdy ani slovem nezmínil.
Ale překvapení nebyl konec. Všimla jsem si na zdi velkého svatebního portrétu.
Tak svatbu jste sice neměli, ale fotky jste si hezké udělali, snažila jsem se změnit téma.
Jak neměli svatbu? Byla, pro dvě stě lidí. Jen vy jste chyběla, Tomáš řekl, že jste stonala. Asi to tak mělo být, přeměřila si mě snacha pohledem.
Budete snídat?
Ano
Přistrčila pode mě šálek čaje a několik plátků drahého sýra. To byl podle ní snídaňový servis.
Ale já jsem na tohle zvyklá nebyla, potřebuju ráno pořádně jíst, zvlášť po cestě. Rozhodla jsem se, že si osmažím vajíčka a k tomu kousek svého chleba. Snacha mi to však zakázala, že prý v kuchyni nechce žádné pachy z jídla.
Můj chléb také odmítla, prý jsou s Tomášem na zdravé výživě.
V tu chvíli mě přešla chuť k jídlu i ke všemu. Bylo mi smutno, že jsem na synovu svatbu nebyla pozvaná. Přitom jsem na tu chvíli šetřila léta a nakonec zbytečně.
Pila jsem svůj čaj v podivném tichu, snacha mlčela, atmosféra byla nepřirozená. Najednou ke mně přiběhl chlapeček a začal mě objímat. Chtěla jsem ho obejmout také, ale Zdena začala mávat rukama, že to nesmím, protože neví, co jsem mohla přinést, a syn je přece jen dítě.
Pro Ondru jsem neměla žádné dárky, tak jsem mu podala sklenici malinové marmelády a říkám to je na palačinky.
Snacha mi ji doslova vytrhla z rukou: Kolikrát mám opakovat, že jsme na zdravé stravě a cukr u nás nevedeme!
V tu chvíli mi bylo na pláč. Čaj jsem ani nedopila a šla si obout boty do předsíně. Ani se nezeptala, kam se chystám.
Vyšla jsem ven, sedla si na lavičku za domem a nechala slzám volný průchod. Ještě nikdy mi nebylo v životě tak úzko.
Po chvíli vyšla Zdena s Ondrou ven a všechny moje zavařeniny vysypala do popelnice.
Beze slov jsem počkala, posbírala to vše zpět do tašek a došla na nádraží. Měla jsem štěstí, někdo vrátil lístek a koupila jsem si ho na večerní vlak domů.
Nedaleko nádraží byla restaurace. Koupila jsem si poctivý talíř boršče, kus pečeného masa, brambory se salátem. Tolik jsem si přála se najíst. Zaplatila jsem přes tři sta korun, ale copak si nezasloužím trochu pohody?
Tašky jsem dala do úschovny a měla ještě pár hodin, abych se prošla po Praze. Město mě okouzlilo, dokonce jsem na chvíli zapomněla.
Ve vlaku jsem ale nespala. Jen jsem tiše plakala. Nejvíc mě bolelo, že můj syn mi ani nezavolal, ani se nezeptal, kde jsem.
Vážně bych čekala spíš sníh v srpnu, než že se ke mně vlastní dítě zachová takhle. Je to můj jediný syn, do kterého jsem vkládala všechny své naděje, a nakonec jsem pro něj stejně zůstala cizí.
A teď přemýšlím, co s těmi sta tisíci, které jsem odkládala na jeho svatbu. Mám je Tomášovi dát, aby věděl, že na něj máma vždy myslela? Nebo si je nechat, protože si to vlastně nezaslouží?




