Já tady budu vždycky pro tebe
Ale prosím tě, nezačínej zase! Řešili jsme to už milionkrát! Proč se k tomu pořád vracet? Lenka unaveně mávla rukou a otočila se zpátky ke sporáku.
Dnešní den byl vážně na houby. Začal už v pět ráno, když k ní přišel do ložnice Radim a zatahal ji za rameno:
Mami! Bolí mě v krku!
Lenka, ještě víc v polospánku než vzhůru, přiložila synovi rty na čelo a v tu ránu byla čilá jak kuna.
Máš teplotu, chlapečku. No tak, pojď se mnou! Lenka si Radima chytla do náruče a vynesla ho z pokoje, dveře pečlivě zavřela. Nechtěla pak od Pavla poslouchat, že se kvůli nim pořádně nevyspal.
Změřila Radimovi teplotu, dala mu paralen, hezky ho uložila a pohledem zkontrolovala čas teď už nemělo smysl si znovu lehat. Lepší bude počkat, až otevřou polikliniku, a zavolat lékařku. Ujistila se, že syn usnul, pak odešla do kuchyně, uvařila si kafe a zamyšleně zírala z okna.
Letos byla zima nadmíru sněhová. Na dvoře ležela vrstva čerstvého sněhu, co napadal přes noc. Skoro nikde se jí nikdo nedotkl, jen sem tam otisk stop někoho, kdo pospíchal do práce. Lenka koutkem oka zahlédla pohyb, otočila hlavu a neubránila se úsměvu. Sousedčin kocour Norek poskakoval po dvoře jednou úplně zmizel pod sněhem, za chvili se vynořil, pak zase zmizel. Co ho to popadlo na takovou slotu? Ale Norovi to bylo úplně fuk. Byl totiž vyloženě svobodomyslný a zásadně odmítal vykonávat potřebu doma, takže jej teta Alena musela pouštět kdykoliv si usmyslel. A žádat to uměl řádně nahlas jeho jekot slyšeli všichni v bytovce, když někdo nebyl dost rychlý u dveří. Ale musela se mu nechat jedna věc nikdy, ale opravdu nikdy, doma neudělal neplechu. Včera Lenka skoro narazila na Nora, když šla dolů pro Radima do školky kocour, štrádující si to ke dveřím, prskal a nadával na plné kolo.
Padej, padej, jen si klidně remcej! Zdravím tě, Leničko! Podívej na toho zlobivce. Člověk má pocit, že on je tu pan domácí, a ne já. Takový polní maršál s ocasem! Zdržela jsem se v práci a to je výsledek.
Dobrý den, teto Aleno! Máte ho vážně pěkně pod pantoflem.
To teda! Hledej druhého takového! Asi mám nějaký osud, že ze mě vychovávají samé vážné chlapy
Lenka se pousmála, kývla na pozdrav a šla dál. Co na to taky říct? Syn tety Aleny, Marek, byl opravdu vážný typ a taky chytrý a s výborným smyslem pro humor. Jen to málokdo ocenil. Většině lidí přišel jako nevýrazný kluk s brýlemi, hubený a menší postavy, na kterého holky ani okem nezavadily. Lenka s ním kamarádila odmala, co pamatuje. A tak dlouho, jak pamatuje sebe, byl Marek vždycky po boku. Podporoval ji, jak jen dovedl, když jí zemřela maminka.
Maminku Lenky, Irenu, přejelo auto na přechodu. Prostě šla přes, jak se má, a stejně jí to nepomohlo. Pro Lenku to byla ta největší hrůza v životě vždycky ji učili, že když dělá věci správně, není čeho se bát.
Lenka s Markem tehdy byli oba desetiletí a Lenka, do té doby neznající ztrátu blízkých, po pohřbu upadla do šoku. Přestala mluvit, jen brečela. Na jakýkoli pokus o útěchu kývala hlavou a tiše prosila, ať ji nechají být. Zavírala se v koupelně, usínala v koutě místnosti, kde ji nikdo nerušil. Psycholožka, ke které ji otec vzal, začala bít na poplach, protože stres už ohrožoval zdraví.
Pomohl tehdy Marek. On sám přišel o tátu dva roky předtím. Snad proto lépe než dospělí chápal, co Lenka cítí. V podstatě se u Lenky nastěhoval. Teta Alena byla ráda bylo jí Lenky líto. Ona i jiní sousedé pomáhali, jak mohli: nosili jídlo, hlídali Lenku, když tatínek musel odejít. Nikdy za celé dětství neřekla teta Alena k Markovi ani slovo, i když se domů vrátil večer, protože byl celý den s Lenkou, nutil ji dělat úkoly, četl jí nahlas, naháněl ji na gymnastiku a moderní tance, kam ji chtěla maminka dát Prostě ji chtěla vidět zdravou a šťastnou. A péče toho malého, ale tak zodpovědného kluka, začala časem působit. Lenka povolila, oklepala se. Když pak jednou spolu našli na ulici malého koťata s ještě slepenýma očima, přinesli ho k tetě Aleně domů a Lenka prvně od tragédie promluvila poprosila o mléko, aby mohli koťátko nakrmit. Alena Tomášová jí dala lahvičku a šeptla si pro sebe: Díkybohu, je zpátky k životu!
Koťátko zůstalo u Marka, protože Lenkův táta, Karel, měl alergii.
A Marek zůstával Lence po boku kdekoliv mohl. Lenka si na jeho přítomnost tak zvykla, že ho brala jako vlastní pokračování sebe samotné. Oba jedináčci, našli v sobě to, co jim chybělo: oporu, přátelství, zvláštní spřízněnost, kterou leckdy nemají ani vlastní sourozenci.
Někdy si ani nemuseli říct, co si myslí stačil pohled. Lenka rozmluvila větu a Marek ji dokončil. Dospělí jejich zvláštní vztah akceptovali, mlčky jej podporovali, protože viděli, jak dvě napůl osiřelé děti nacházejí trochu úlevy od bolesti.
Potíže přišly až ke konci gymplu. Lenka vyrostla v krásnou, chytrou a zajímavou holku, nápadníků se kolem ní rojilo dost. Marek to sledoval potichu. Dokud se neobjevil Pavel. Seznámili se, když si Lenka rozbila koleno na schodech do tělocvičny.
Paní, jste v pohodě? Pomůžu vám! Vysoký, sympatický kluk jí podal ruku a pomohl vstát. Ty schody jsou jak na kluzišti! Máte všechno v pořádku?
Lenka k němu zvedla oči a bylo jasno. Vždycky říkala, že na lásku na první pohled nevěří, že to je jen kýč. Ale teď musela uznat, že to přece jen existuje.
Já jsem ztracená, Marku! Úplně ztracená! On je prostě…
Jaký? Marek se zamračil, ale Lenka kouzlila ve svých představách.
Nejlepší! zatočila se po pokoji. A mohl bys mít taky radost, ne? Můj nejlepší kamaráde!
Jasně, mám radost… Marek přes sílu úsměv, jenže pak se vymluvil na povinnosti a zmizel.
Lenka nad tím moc nepřemýšlela, měla hlavu jinde. S Pavlem spolu chodili tři roky, než usoudili, že už jsou dost dospělí na to, aby se vzali. Řekli to rodičům a šli na úřad.
Škoda, že musím mít družičku. K čemu mi je? Proč by nemohl být “družník”? netočila se Lenka před zrcadlem, když jí zkoušeli šaty.
Marek, co ji odvezl do salónu, seděl na gaučíku a pozoroval ji, už klidný po tom, co je švadlena málem vyhnala:
Ženich nesmí vidět nevěstu ve šatech!
Ale on není ženich! směje se Lenka. To je můj kamarád.
Kamarád… zamručela švadlena. No to je zajímavé…
A co je na tom? Lidi prostě můžou kamarádit, ne? Leni, už musíme jet máme ještě zařídit dort!
Jasně, za chvíli jsem zpátky!
Později, když Lenka vzpomínala první roky manželství a celý ten narychlo uzavřený sňatek, nechápala: jak mohla všechny Pavlovy povahové rysy přehlédnout? Byla zvyklá žít v pohádce, kde je “věrný rytíř” vždy po ruce. Myslela si, že princezny někdo zachrání, potěší, postará se. Jenže princové (a jejich role) bývají různí.
První červené vlajky přišly, když Lenka onemocněla. Chytla angínu, ale místo aby se léčila, snažila se stíhat domácnost i Pavla. Jenže z obyčejného nachlazení byly vleklé zdravotní potíže a doporučovali jí podrobné (a částečně placené) vyšetření. Pavel hned vystartoval:
Ale prosím tě! Máme ušetřené na dovolenou! Jsi mladá, zdravá, co z tebe dělají hypochondra? Jenom chtějí vytáhnout peníze!
Lenka na něj zírala:
To myslíš vážně?
Jasně!
Pavle Lenčin hlas byl přiškrcený tobě je odpovědná dovolená, než moje zdraví?
Jasně! Přestaneme stresovat, zajedeme do Chorvatska, slunce tě uzdraví jen jsi unavená! a objal ji. Nevšiml si, že mu objetí tentokrát nevrátila.
Vyšetření nakonec zaplatil taťka, který jen mlčky sáhl do peněženky. Léčení zabralo skoro rok a nějaké potíže, hlavně se srdcem, už zůstaly. Když později zjistila, že je těhotná, hned ji dali mezi rizikové pacientky.
Nechci být špatná, ale musíte to dobře zvážit těhotenství je velká zátěž, listovala lékařka papíry. Zatím to zvládáte, ale může se to změnit…
Není co řešit. Chci dítě!
No dobře. Tak se nám budete muset snažit.
A snažili se hodně. Poslední tři měsíce strávila Lenka na rizikovém oddělení. Radim se narodil zdravý, i když to stálo pořádné úsilí. O skutečné podpoře Pavla měla iluze rychle pryč když se dozvěděl, že je vše OK, šel to “oslavit” a zmizel na tři dny s vypnutým mobilem. Prvně Lenka šílela, pak už jen rezignovala. Od rozvodu po návratu z porodnice ji zadrželo jen to, jak Pavel k Radimovi přistupoval.
Na syna se díval jako na zázrak a, světe div se, staral se. V noci vstával, přebaloval, chodil na procházky. A když syn brečel a byl nevrlý, občas Pavla naštval a pak poslal Lenku ať si ho odvede, aby měl klid jenomže za pár hodin byl zas jako vzorný tatínek. To rozpolcené chování Lence vrtalo hlavou. Co s ním pořád je? Někdy láska, někdy otrávenost Ale většinou bylo pozitivních chvil víc. Tedy aspoň dočasně.
Co se manželství týkalo, oba si začali žít takříkajíc každý na svém ostrově a skoro ideálně splňovali pravidla paralelních přímek vůbec se nepotkávali.
Radim byl často nemocný a Lenka neměla čas o svém manželství vůbec přemýšlet. Tahala syna po doktorech, snažila se moc nežádat Pavla o pomoc, protože nikdy nevěděla, co od něj čekat v lepším případě byl vzorný tatík, jindy mohl kvůli výjezdu na polikliniku udělat aféru. Tyhle výkyvy už ji tak štvaly, že se snažila si poradit sama. Taťka jí pomohl udělat řidičák, hlídal u toho vnuka, a pak jí koupil i levné, ale spolehlivé starší auto. Tak byla více nezávislá.
Karel, Lenčin táta, už o Pavlovi dávno věděl své, ale mlčel, čekal, až to Lenka bude chtít sama řešit. Jen jednou, když byl Radimovi dva roky a Lenka byla naprosto zničená, protože syn měl už několik dní horečky a ona nevěděla, co dál, dala konečně otci spícího Radima do náruče a zhroutila se na podlahu, kde okamžitě usnula. Až když se probudila, řekl jen:
Leničko, já ti s radami lézt nebudu. Jen abys věděla, že nejsi na všechno sama.
Tati, děkuju, já to přece vím! objala ho. Jen ještě teď nemůžu mluvit o tom. Než to rozsekám, je to pořád ještě můj manžel.
Karel přikývl a pevně ji objal.
Celou dobu, co Lenka bojovala se zdravím syna, byl Marek jaksi samočinně vždy poblíž: nakoupil léky, když Lenka neměla čas, odvezl na pohotovost, když se její škodovka pokazila, zajel s autem do servisu, když bylo potřeba. Problém neznal, co by nebyl vyřešený rychle a přesně. Lenka někdy měla trošku hříšné svědomí, že toho kamarádství tak využívá, ale nedokázala si pomoct. Marek byl jediný, komu věřila naprosto.
Teď právě stála u okna a přemýšlela, že Marek dnes konečně přijíždí z pracovní cesty, tak kdyby opravdu museli k lékaři, vezme je, protože její auto to opět vzdalo. Peněz bylo málo, Pavel všechno “investuje do byznysu” a její plat pokryl jen nejnutnější potřeby, protože kvůli Radimovým nemocem byla věčně na ošetřovačce. Naštěstí bydleli u táty v bytě, který si už dávno zařídil svoji chatu a žil na venkově, daleko od ruchu města.
Lenka se podívala na hodiny a vytočila číslo na polikliniku. Měla štěstí, doktorka už byla zpátky z dovolené a objednala je na návštěvu.
Odložila mobil a začala připravovat snídani, když do kuchyně vlezl rozespalý Pavel.
Co je zase? Proč jste celou noc vyváděli?
Radim je nemocný, odpověděla věcně.
Kvůli tomu se musí chodit po bytě celou noc? No nic, stejně jsem se nevyspal. Jdu do sprchy, dělej mi rychle snídani, mám spoustu práce!
Lenka jen obrátila oči ke stropu a pustila se do vaření. Dělala to především pro Radima, když byl nemocný, měl rád svou “jídlo pro uzdravování”, jak to kdysi sama pojmenovala. Dnes pekla lívance, věděla, že je má rád i Pavel, takže o snídani rozhodnuto.
No tak, mluvila jsi už s tátou?
Ne.
A proč to pořád oddaluješ?
Řekla jsem, že to s ním nebudu rozebírat a už vůbec nechci, aby na nás přepsal byt.
Tvůj zarputilý postoj mě už vážně štve. Já platím za byt, ale bydlím tu jak na návštěvě. Pořád jen “dej-dej-dej”, pořád nějaké peníze buď pro tebe, nebo pro Radima. Když já makám jak šroub, v práci ve dne v noci a stejně je to furt málo!
Pavel si dál vyléval srdce, Lenka už ho nevnímala. Najednou měla pocit, že někde něco prasklo ta poslední struna, co je ještě spojovala. Všechny začátky, první polibky, svatba, narození Radima všechno to, co jejich vztah tvořilo.
Velmi klidně položila obracečku na pánvičku, otočila se na Pavla a přerušila ho:
Řeknu ti to naposledy a jasně dnes si sbalíš věci a odejdeš. Rozvádíme se, Pavle. Tak, jak jsme žili poslední tři roky, už nechci. Ani ty přece ne. Do placení a kdo co dluží, zabíhat nebudeme. Máme Radima a kvůli němu bych si přála, aby měl oba rodiče, i když ne spolu.
Pavel na ni chvíli vyvaleně hleděl, chtěl něco dodat, ale vzdal to a jenom hodil vidličkou o stůl.
Tak sis to řekla? Zamysli se, co to žvaníš, a večer se uvidíme. Doufám, že se vzpamatuješ.
Ne, Pavle. Já jsem rozhodla. Znáš mě dost dlouho, víš, co to znamená.
To znamená, že ti hrabe. S dítětem tě stejně nikdo chtít nebude. No, až změníš názor, ozvi se. Budu u mámy.
Jak chceš. Lenka se otočila a zadržovala slzy.
Pavel bez jediného slova odešel a za chvíli Lenka slyšela bouchnout dveře. Sklouzla na židli a nechala všechno ven, dokud Radim spal. Jakmile uslyšela jeho maličké, šouravé kroky do kuchyně, rychle si otřela slzy a nachystala mu talíř.
No tak, největší marod na světě! Máš hlad?
Moc ne, mami. Teď mě bolí i hlava.
Myslíš, že lívance na to pomůžou?
Jo! S marmeládou!
Jasně!
Po odchodu lékařky, která předepsala léky, se Lenka začala chystat do lékárny a chtěla už volat tátovi, když se ozvalo zaklepání na dveře. To mohl být jen Marek. Jako jediný z celého baráku nikdy nepoužíval zvonek, a pro ně s Lenkou to byl vlastně už takový malý rituál.
Čauky!
Ahoj, jak žijete? Marek v ruce nesl krabici s autíčkem. Lenka se překvapeně uvědomila, že Pavel nikdy Radimovi nic sám nekoupil, dárky vždy zařizovala ona. Zato Marek nikdy při návštěvě nepřišel s prázdnou.
Radim je zase nemocný. Pohlídáš mi ho? Musím do lékárny.
Jasně, a neboj, klidně tam skočím já, máš seznam?
Lenka vytáhla papírek a podala ho Markovi.
Jen co za ním zaklaply dveře, Lence začal zvonit mobil.
Lenka Novotná?
Ano?
Z fakultní nemocnice. Přijali jsme vašeho otce.
Co se stalo? mobil mačkala tak silně, až měla otisk v dlani.
Infarkt. Jeho stav je vážný.
Už jedu.
Začala pobíhat bytem a nevěděla, kde začít. Taťka nikdy na srdce nestěžoval. A najednou jí došlo, jak rychle může přijít o všechno.
Vystresovaně zavolala Pavlovi.
Pavle…
Už jsi se rozmyslela? No, já teda…
Pavle, táta je v nemocnici. Infarkt.
No, a co po mně chceš? Vždyť se chceš rozvádět, ne?
Lenka jen užasle hleděla na displej a zavěsila.
Když se Marek vrátil z lékárny a viděl Lenku, jak v bundě a botách stojí na chodbě, hned pochopil.
Kam jdeš?
Táta je v nemocnici. Měl infarkt.
Na vysvětlování nebyl čas. Marek doběhl pro mámu, teta Alena zůstala s Radimem a Lenka s Markem vyrazili do špitálu.
Čekali až do večera, než budou zprávy. Seděli mlčky v čekárně, dokud to Lenka nevydržela:
Děkuju… Jsem ráda, že jsi tady.
Já tu budu vždycky.
Vím, Marku. Teď už vím všechno…
Když o hodinu později přišel lékař, našel Lenku spící s hlavou na Markově rameni. Opatrně ji vzbudil.
Převezli jsme otce na pokoj. Bude to dlouhé zotavování, ale to nejhorší je pryč. Jeďte domů, na návštěvy máte informace na sesterně.
Lenka Marka objala a poprvé za dlouhou dobu se rozplakala a při těch slzách z ní s každou kapkou mizela i celá tíha posledních let.
