Aneta nemůže uvěřit tomu, co se právě děje. Její muž, její opora, jediný, komu důvěřovala, jí dnes řekl: Už tě nemiluji.
Šok je tak obrovský, že zůstává stát v podivné pozici a sleduje ho, jak pobíhá po bytě, balí si věci a cinká klíči. To jí teď opravdu chybělo Nedávno jí nečekaně zemřel otec a navzdory vlastnímu smutku se musí starat o starší maminku a sestru, která se po těžkém úrazu v osmnácti letech stala invalidní. Rodina žije ve vedlejším městě. Syn Ondra právě nastoupil do první třídy. V červnu zrušili její pracovní místo. Je bez práce. A teď odešel i manžel.
Aneta si sedá ke stolu, hlavu drží v dlaních a pláče.
Bože, co mám dělat? Jak vůbec žít? Ach, Ondra! Musím běžet pro něj do školy!
Nutnost postarat se přinutí vstát a jít dál.
Maminko, plakala jsi?
Ne, Ondrášku, ne.
Pláčeš kvůli dědovi? Mami, moc mi chybí!
I mně, synku. Ale musíme být silní. Děda byl vždycky takový. Teď je mu u Pána Boha dobře, zaslouží si odpočinek, nikdy za života si neodpočinul.
Kde je táta?
Táta? Asi je zase na služební cestě. Jak to jde ve škole?
Musíme jít dál. Nemiluje mě? Nedá se nic dělat. K lásce se nedá donutit. Něco přehlédla ve svém každodenním shonu.
Zatímco Ondra obědvá a hraje si se svými vojáčky, Aneta sedá k počítači, co tu nechal manžel. Nikdy předtím jeho poštu neprohlížela. Přihlášení je jednoduché, stačí kliknout vlevo nahoře. Honza nestačil smazat poslední zprávy. Láska se rozjela naplno. A ona teď je ta nemilovaná. Deset let byla sluníčko jasné, po osmi letech boje o dítě se stala navíc naší maminkou.
Teď se všechno změnilo. Musí si na to zvyknout.
A taky najít práci. Nikomu nezáleží na jejím vysokoškolském titulu. Dávka v nezaměstnanosti, pár korun od úřadu práce, nic neřeší.
Co se vlastně stalo, proč její zodpovědný, spolehlivý muž se ze dne na den proměnil v cizince? Všechny její úvahy se slévají do jediného: snad se zbláznil. Společně stavěný dům není hotový. Naštěstí mají střechu nad hlavou a jedna místnost je obyvatelná.
Práce, tak moc tě potřebuju! Aneta má chuť se rozplakat, ale nemá čas.
Hledá několik dní. Bez úspěchu. Syna v první třídě, teď je na všechno sama. Večer po dalším neúspěšném dni telefonuje kmotr Roman:
Anet, nevrátil se?
Ne.
Co bys řekla na místo skladnice?
Ty to myslíš vážně?
Samozřejmě. Vím, že ti není do smíchu po Honzovi. S pauzou během směny. Můžeš na kroužky, nebo vyzvednout Ondru. Placené je to dvacet pět tisíc. Méně než jsi zvyklá, ale lepší než nic. Zítra přivezeme brambory, cibuli a kuře.
Rómo, víš, že mám slepice. Dávají nám vajíčka.
Tak ať dávají. Pro maso není. Díky nim přežijete.
Jak je na tom Gábina?
Drží se. Je to bojovnice.
Takový zkrátka byl. Gábina po těžké operaci dostává chemoterapii, a on nikdy neřekl slovo o tom, že má všechno na bedrech. Vždy má dobrou náladu. Aneta cítí, že je šance přežít. Díky Bohu, ten nikdy nezklame. Díky za Romana.
Práce jí nepřekvapuje, zvládá ji, má chvilky, kdy se může zamyslet a trochu si pobrečet.
Dny letí, pak týdny, měsíce. Za rok cítí, že může jíst, spát, smát se, těšit se z synových úspěchů. Bolest z manželovy zrady ožívá naplno, když Honza přijde pro Ondru na víkend. Nikdy mu v tom nebrání, dítě si nesmí nést pocit viny. Ráda by se zeptala, co byla příčinou, i když ví, že je to hlavně kvůli náhlé zamilovanosti k jiné. Vzpomíná si na slova z filmu: Láska je do první zatáčky, pak začíná život. Pro ni byly láska i život jedno. Pro něj?
Letos pokračuje léto do podzimu: v parcích je nezvykle teplo, na stromech zelené listí, znějí dětské hlasy, před domem kvete mix astr a chryzantém. Ten den, kdy si jí všiml Michal, nebyl jiný, jen sluníčko snad hřálo jasněji a soused pouštěl hudbu z okna nahlas. Nebo zkrátka přišel jejich čas. Potkali se dva, kteří doma najdou jen ticho.
Slečno, dovolte mi pomoct. Takhle těžké tašky byste neměla tahat.
Už jsem zvyklá.
Taková kráska nemá tahat nákupy, je to škoda
Pomáháte všem kráskám, nebo tu u obchodu čekáte?
Jo, na číhané, až konečně přijde ta pravá.
Nedalo se nezasmát. Smáli se upřímně a dlouho.
Michal, podává jí ruku, oči se mu smějí.
Aneta.
Anetko, Anetko, cizí žena, znáte tuhle písničku?
Ne. Ale nejsem vdaná.
Fakt? To jsem vyhrál focení s nejsympatičtější holkou ve městě, a ještě je volná! Všichni tu museli oslepnout
Vy máte smysl pro humor. A co vážnost?
To taky zvládnu. Anet, co dnes večer do kina, trochu si promluvíme?
Nemůžu, Ondru musím vyzvednout z družiny.
Nechápu, že máte syna! Vypadáte na dvacet, co družina?
Je mi pětatřicet.
Mně taky. Náhoda! Říkal jsem si, že vypadáte mladší.
Teď už ne?
Pořád. Všichni chlapi sní o synovi, a vy mi s úsměvem říkáte, že nejste vdaná, kde je tatínek Ondry?
O tom nechci mluvit.
Jasně, neptám se dál. Co víkend? Můžeme do kina pro děti.
O víkendu je Ondra s tátou.
Anet, nechci vás nutit, ale kdybyste měla čas, zavolejte mi. Tady je vizitka pracuji jako dětský hematolog.
To už vážnější být nemůže.
A nemám čas hledat krásky.
Dobře, Michale, ozvu se, upřímně říká Aneta.
Budu čekat.
Jak nádherný je tenhle podzim! Je to jejich dar. Slunce maluje na listech milion barev, venku je teplo, poznávají všechny parky v městě. A jejich vzájemná něžnost postupně překonává minulou bolest a roztáčí je v tanečním víru pod barevným listím. Pomalu k sobě nacházejí cestu, až se Aneta sama po necelých dvou měsících odhodlá, aby pozvala Michala na čaj.
Anetko, nezlob se, dnes nepřijdu. Je pro mě důležité, co mezi námi vzniká, chci o to pečovat. Důvěřuješ mi?
O víkendu jedou do přírodní rezervace, Michal si pronajímá malý domeček, připomínající zámeček. Uvnitř je čisto a útulno, ale Aneta nevidí nic než jeho hnědé oči. Tonoucí v jeho náručí objevuje něco, co s mužem nikdy nezažila.
Michálku, kde jsem, co se děje? Mám pocit, že umírám, tak moc tě miluju. Jak jsem jen mohla bez tebe žít?
Jsi úžasná. Já jsem ten nejšťastnější.
Po pár dalších měsících je od sebe těžší se odloučit.
Anetko, vezmu si tě. Vezmeme se?
Michalku, rozvod mám ke konci měsíce.
Tak hned svatbu. Ať mi tě někdo nevyfoukne!
Ale jsem svou paní! Nejsem pro každého. Mám tě ráda. Žádné ceremonie jen zápis na matrice a odvezeš mě do našeho zámku, kde navždy budu tvá žena!
Dobře, miláčku, bude jak chceš!
Roman a Gábina jsou jedinými svědky na radnici. Maminka se sestrou posílají nadšený telegram. Krátce nato se stěhují do dvoupokojového bytu, který Michal pronajal. Společně opravují, zútulňují domov. Obzvlášť záleží Michalovi na pokoji pro Ondru. S Ondrou se dobře znají, ale pro kluka byli jeho mamka a taťka dvě půlky jablka. K Michalovi málo mluví.
Anetko, neboj se, pro jistotu dáme Ondrovi zkontrolovat krev. Je moc bledý.
Nepřeháníš to? Je jen smutný. Těžce nesl náš rozvod, dlouho doufal, že se to nestane. Prý je rozvod pro dítě horší než smrt rodiče.
Máš pravdu, moudrá ženo. Já to jako kluk prožil. Ale uděláme testy, ano, Ondro?
Ten den Michal vchází domů s hlavou sklopenou. Aneta cítí, že je zle.
Anetko, klid. Jsou v krvi změny. Bohužel jsem měl pravdu. Zítra ho vezmu do nemocnice.
To je nespravedlivé. Za své štěstí se musí platit? Tak draze. Leukemie. Hrozné slovo!
Začíná nové životní období. Aneta si bere neplacené volno, nedokáže si představit, že by Ondra v nemocnici mohl být sám. Drží jej za ruku, povzbuzuje: Drž se, Ondro! Jsi silný! Vždycky jsi byl můj nejlepší kamarád! Zvládneme to spolu.
Když už nemá sílu, Michal ji pošle odpočívat a zůstane s Ondrou. Často leží vyčerpaná, kouká do stropu.
Bývalý manžel volá a chce ji vyškrtnout z nedostavěného domu.
O syna se postarám sám. Když bude chtít, přijde ke mně.
Nejlepší by bylo, kdybys ho navštívil.
Nemůžu, budu na služebce.
Michal ji pohladí po rameni:
Anetko, vyděláme si. Nedrž se minulosti.
Je to smutné. Dost jsem vydělávala, všechno dala do domu. Ale teď to neřešíme, ne?
Přesně, mysli jen na Ondru. O zbytek se postarám. Vždycky jsem chtěl rodinu. Bůh ví. Vás mi už neodebere.
Michale, co výsledky?
Děláme vše, zatím špatné.
Aneta tiše pláče, nesmí, aby Ondra viděl, že je zle.
Pane Míšo, co mám s tou krví?
Víš, v krvi máme bílé a červené lodě. Teď spolu bojují.
Které vyhrávají?
Zatím bílé.
Co bude dál?
Pomoz červeným!
Maminko, odvezte mě někam. Už nemůžu.
Anetko, pojď, zkusme s Ondrou jet do našeho zámku. Je venku krásně. Budeme chodit po lese, odpočine si.
Jaro promění okolí v barevné květy a křoviny. Tři spolu bloudí lesem, těší se z každé květiny. Občas Ondra zamyšleně ztichne.
Co je, Ondro, není ti dobře?
Maminko, nevyrušuj, hraju námořní bitvu.
Malá dovolená rychle končí. Syn se mění: tváře mu zrůžověly, vypadal svěžejší.
Mami, kde je táta?
Na služebce, synku.
Zase? No dobře.
Po návratu do kliniky znovu testy. Pro výsledky si přijde osobně vedoucí laboratoře.
Pane doktore, kam jste syna odvezli?
Do nedalekého rezervace, proč?
S jeho krví je všechno v pořádku. Má remisi!
Michal dobíhá zpátky do pokoje.
Ondro, co jsi dělal? Je ti líp, synku. Neplač, Aneto. Uzdravuje se. Co jsi dělal?
Tati, pamatuješ, jak jsi mi vyprávěl o lodích v krvi? Vyhrál jsem každou bitvu za červené.
Natálie nemohla uvěřit, co se jí právě děje. Její manžel, ten jediný, kterého považovala za svou oporu a bezpečí, jí dnes řekl: „Už tě nemiluji.“ Šok byl tak obrovský, že ztuhla v podivné póze a tak tam stála, zatímco on pobíhal, sbíral věci a cinkal klíči. Ale právě tohle teď Natálie vůbec nepotřebovala. Nedávno jí nečekaně zemřel tatínek, a ona musela přes vlastní bolest myslet na šedivou maminku a mladší sestru, která v osmnácti po úrazu hlavy zůstala invalidní. Rodina bydlela v sousedním městečku. Synček šel do první třídy. V červnu jí zavřeli podnik a zůstala bez práce. A teď i manžel… Natálie si sevřela hlavu do dlaní, sedla ke stolu a rozplakala se. „Pane Bože, co teď? Jak mám žít? Alešek! Musím pro něj do školy!“ Nutnost každodenních povinností ji donutila vstát a jít. „Maminko, ty jsi plakala?“ „Ne, Alešku, ne.“ „Pláčeš kvůli dědečkovi? Mami, já ho tak postrádám!“ „I já, synku. Ale musíme být silní. Náš děda byl vždycky takový. Bohu je teď dobře, nemusíš se bát! Zasloužil si odpočinek, nikdy si za života neodpočinul.“ „A kde je táta?“ „Táta? Asi zase odjel na služební cestu. A co škola?“ Musí se žít dál. Nemiluje mě? To se nedá nic dělat. Nemůžeš si vynutit lásku. Něco jí ve spěchu uniklo. Když Alešek obědval a hrál si s vojáčky, Natálie usedla k počítači, který po sobě manžel zanechal. Nikdy to předtím neudělala. Přístup do mailu byl jednoduchý, vlevo v rohu. Vojta nestihl smazat poslední maily. Má novou lásku. A ona je teď ta nemilovaná. Deset let byla jeho „sluníčko“, po dlouhém boji o dítě ještě i „maminka“. Teď je vše jinak. A musí se tomu přizpůsobit. Nejdřív ale musí najít práci. Nikomu nevadí, že má vysokou školu. Pár korun z úřadu práce vůbec nic nevyřeší. Co se stalo? Jak se z jejího zodpovědného, starostlivého manžela najednou stal cizí člověk? Jediné vysvětlení: asi zešílel. Společný dům, který skládali cihlu po cihle, není dostavěný. Naštěstí je střecha a jedna obyvatelná místnost. „Práce, jak tě potřebuju!“ Natálie měla chuť znovu brečet, ale nebyl čas. Práci opravdu zoufale potřebovala. Hledala několik dní. Neúspěšně! Prvňák a samota jí braly poslední šanci. Večer jednoho neúspěšného dne jí volal kamarád Roman: „Natko, nevrátil se tvůj?“ „Ne.“ „Šla bys dělat skladnici?“ „Myslíš vážně?“ „No jasně. Chápu, že humor teď není na místě, když odešel Vojta. Je to práce na směny, měla bys čas na Aleška, nebo domluvit družinu. Plat 25 tisíc. Málo, ale lepší než nic. Zítra vám přivezeme brambory, cibuli a kuřátko.“ „Romane, kuřátka už máme doma, ty nás zachraňují, nesou vajíčka.“ „Tak ať nesou dál. Na maso je neberte.“ „Děkuju. Jak se má Galina?“ „Drží se. Je to bojovnice.“ Roman byl vždycky takový: jeho žena prodělala těžkou operaci, bere chemoterapii, ale nikdy si nestěžoval. Natálie si povzdechla: snad se dá všechno přežít. Díky Bohu, ten nikdy nezklame. Díky za dobré přátele. Práce byla snadná, občas si našla chvilku na pláč a přemýšlení. Dny, týdny, měsíce ubíhaly. Po roce Natálie zjistila, že má zase chuť jíst, spát, smát se a těšit se z Aleškových úspěchů. Bolelo to vždycky, když si pro něj exmanžel přijížděl na víkend. Nikdy mu nebránila, vztahy nesmí dítěti ubližovat. Tak ráda by se zeptala, čím ho zklamala, ale věděla, že hlavní byl nový vztah. Vzpomněla si na jednu filmovou větu: „Láska trvá snad do první zatáčky, pak začíná život.“ Pro ni to bylo vždy jedno. Ale pro něj? Letos bylo podzimní počasí jako prodloužené léto: teplo, zelené listy, dětský smích na ulici, paleta astry a chryzantém na zahrádce. Ten den, kdy na ni hleděl Michal, ničím nevybočoval – snad svítilo slunce jasněji, hrála hlasitěji hudba a možná, že už osud chtěl spojit dvě samoty. „Slečno, pomoct vám? Takhle těžké tašky byste neměla tahat.“ „Už jsem zvyklá.“ „Taková kráska by si neměla zvykat tahat nákup.“ „Pomáháte všem? Stojíte tu před obchodem na hlídce?“ „Jo, čekám, koukám a dnes jsem konečně zahlédl tu nejkrásnější.“ Zasmát se nešlo odolat. Smáli se, až slzeli. „Michal,“ podal jí ruku, ještě měl v očích jiskřičky. „Natálie.“ „Znáte tu písničku – ‚Natálko, Natálko, jsi už vdaná‘?“ „Ne, ale já nejsem vdaná.“ „Vážně? Tak to je štěstí! Konečně jsem našel ženu snů, a ona je volná. To jsou všichni slepí nebo blázni?“ „Vidím, že smysl pro humor máte, co vážnější stránky?“ „Tam je to v pořádku. Natko, pojďme dnes do kina, povídat si, poznat se.“ „Nemůžu, musím pro syna do družiny.“ „Nevěřím svým uším, vy máte syna?! Ale vždyť vám je dvacet, jaká družina?“ „Je mi 35.“ „I mně. To je náhoda. Myslel jsem, že jste úplně mladá.“ „A teď?“ „Teď přemýšlím. Každý muž by chtěl mít syna. Vy říkáte, že jste svobodná, a kde je tatínek syna?“ „O tom teď nechci mluvit.“ „Jasně. Tak to řešit nebudeme. Co o víkendu – můžeme i se synem na dětský film.“ „O víkendech je Alešek s otcem.“ „Nechci vás obtěžovat. Najdete-li pár hodin, zavolejte. Tady je moje vizitka – mimochodem, jsem dětský hematolog.“ „To je vážná profese.“ „Času na hledání krásek není moc.“ „Dobře, Michale. Zavolám,“ řekla upřímně Natálie. „Budu čekat.“ Jak byl krásný ten podzim! Skoro jako dar osudu. Teplé sluneční paprsky, barvy listí vytvářely kouzelné kombinace. Společné dny jim otevřely všechny městské parky. A hlavně jejich něha, která prorazila bolest minulosti a roztočila je v podzimním tanci. Blížili se k sobě opatrně, sama Natálie byla překvapená, jak ji ten muž přitahuje. Po měsíci a půl váhání mu sama nabídla, že pozve na čaj. „Nati, nezlob se, dnes nepřijdu, vážím si všeho, co mezi námi je, postarám se. Důvěřuješ mi?“ O víkendu vyrazili do parku, kde Michal pronajal dům jako malý zámeček. Uvnitř bylo útulno, ale Natálie viděla jen jeho velké hnědé oči a topila se v objetí. Netušila, že to nejdůvěrnější mezi mužem a ženou může být tak sladké. „Michálku, kde jsem, co se děje, mám pocit, že umírám. Tak tě miluju. Jak jsem bez tebe žila? Je mi s tebou tak dobře!“ „Jsi tak krásná, jsem šťastný!“ Za další dva měsíce už se loučili jen těžko. „Natko, vezmeš si mě?“ „Michale, rozvod mám až na konci měsíce.“ „A pak hned budeš moje. Nikdo mi tě už nevezme.“ „Ale to rozhodnu já – nejsem pro každého, mám svého milovaného. Hlavně bez okázalostí, prostě se vezmeme a odvez mě do toho zámečku, kde jsem byla hned tvoje manželka.“ „Ano, drahá, bude, jak si přeješ.“ Roman s Galinou byli jediní svědci svatby. Maminka se sestrou poslaly gratulace. Krátce nato se přestěhovali do dvoupokojového bytu, kde poctivě spolu opravili a zútulnili domov. Michal zvlášť pečlivě zařizoval pokoj pro Aleška. Už se poznali, ale Aleš, pro něhož byli rodiče dvě půlky jablíčka, nechtěl si s Michalem rozumět. „Natko, nezlob se, ale potřebujeme udělat krevní testy u Aleška. Zdá se mi bledý.“ „Prosím tě, Michale. Prostě je smutný. Těžko snášel rozvod, doufal, že k tomu nedojde. Četla jsem, že pro dítě je rozvod horší než smrt rodiče.“ „Máš pravdu. Taky jsem byl dítě při rozvodu, byla to pro mě katastrofa. Ale krev odebereme, platí?“ Ten den Michal přišel domů se sklopenou hlavou. Natálie hned poznala: něco je špatně. „Natko, nepanikař, v krvi jsou změny. Intuice nezklamala. Zítra ho vezmu k sobě.“ To bylo kruté. Jakoby štěstí musela draze zaplatit. Leukémie. Hrozné slovo! Začal nový život. Natálie si vzala neplacené volno, nedovedla si představit, že by Aleška nechala u procedur samotného. Držela ho za ruku: „Vydrž, můj synku. Jsi silný! Jsi můj nejlepší kamarád! Nikdy jsme se nestihli rozdělit, budeme spolu vždy.“ Když už neměla síly, Michal ji poslal spát a zůstával s Alešem. Spát se jí stejně nedařilo, jen ležela, koukala do stropu. Ozval se bývalý a požadoval, aby se odhlásila z nedostavěného domu. „O syna se postarám. Může za mnou chodit do vlastního domu.“ „Raději ho přijď navštívit.“ „Nemůžu. Jsem pracovní cestě.“ Michal ji pohladil: „Natko, zvládneme to. Na minulost se neváže. Výdělky přijdou. Teď mysli na Aleše.“ „Je to smutné. Dost jsem si vydělala, vše dala do domu. Teď mi dům berou?“ „Nedělej si starosti. Teď musíš celý rozum vložit do Aleše. Já se postarám. Vždycky jsem toužil po rodině, Bůh to ví. Vás mi nevezme.“ „Jaké jsou nové krevní výsledky?“ „Podáváme vše. Zatím špatné.“ Natálie tiše plakala, nesměla ale nešťastně působit na syna. „Pane doktore, co je s mou krví?“ „Víš, v krvi máme červené a bílé lodičky. Teď je mezi nimi bitva.“ „A kdo vyhraje?“ „Zatím bílé.“ „Co bude dál?“ „Pomáhej červeným.“ „Mami, vezměte mě pryč. Jsem moc unavený.“ „Natko, zrovna jsem to chtěl navrhnout. Vezmeme Aleška do toho našeho zámečku. Je pěkné počasí. Projdeme se lesem, odpustí si.“ Jaro jim rozkvetlo v rohu zahrady. Chodili lesem, těšili se z každé květiny, travičky. Ale občas Aleš ztichl a zamyšleně hleděl do dáli. „Co je ti, synku? Je ti špatně?“ „Maminko, neruš, mám námořní bitvu.“ Dovolená byla krátká. Aleš vypadal svěže, měl narůžovělé tváře. „Mami, kde je táta?“ „Na služební cestě, synku.“ „Zase? Dobře.“ V nemocnici vzali krev znovu. Vedoucí laboratoře přišla osobně. „Pane doktore, kam jste syna odvezl?“ „Jen do nedalekého parku. Co ukázaly výsledky?“ „Výborné. Má remisii. Krev je v pořádku.“ Michal běžel do pokoje. „Aleši, co jsi dělal? Je ti líp, synku. Natko, neplač. Uzdravuje se. Co jsi dělal, synku?“ „Tati, vzpomínáš, že jsi mi říkal o lodičkách? Vyhrával jsem za červené každou bitvu.“
