Iveto, vem ji! Já už fakt nemůžu! Mě je už z toho, když se jí dotknu, úplně zle!
Hanku braly mrákoty. Mimino jí řvalo v náruči, až se stěny třásly.
Iveta si vzala neteř do náruče a pouze přikývla.
Dobře. Ale je to tvoje rozhodnutí, že se pak nebudeš zlobit?
Ne, na co bych si stěžovala?! Vezmi si ji, já ji nechci!
Malá holčička přišla na svět teprve před měsícem. Od začátku těhotenství s Hankou nebylo něco v pořádku. Iveta házela sestrčiny výkyvy nálad na těhotenské hormony. Hanka byla vdova už přes sedm let. Starší děti dávno dospěly a odstěhovaly se. Výlet na Mácháč, krátký románek a šokující těhotenství žádný ze scénářů by si o ní nikdo nevsadil ani korunu. Hanka nikdy nebyla typ na impulzivní eskapády. Ze začátku to vypadalo, že se na mimino skutečně těší. Jenže pak Iveta pozorovala sestru, jak střídavě skupuje dupačky a kočárek, pak zase dny mlčí, jakoby na sebe navlékla brnění.
Těsně před porodem najednou přestala Hanka se všemi komunikovat. Mamce nevolala, sestře taky ne, dětem už tuplem ne. Iveta byla už fakt nervózní a vypátrala Hanku až v porodnici, kde se chystala napsat papíry k odložení dcery.
Hanko, proboha, co blázníš? Proč?
Já nevím. Nic necítím. Je mi úplně cizí.
Jak cizí? Vždyť je to tvoje dítě!
Už nebude! otočila se Hanka ke zdi.
Iveta vytáhla zbraně nejtěžšího kalibru a přivedla mámu. Hanka nakonec podlehla a vzala si malou domů. Máma trvala na tom, že u ní Hanka s holčičkou zůstane, prý aby pomohla, ale všichni bedlivě Hanku sledovali. Starala se o dceru úplně mechanicky jen kolik bylo třeba, víc ani minutu. Jméno vymyslela babička, látkovou nošila teta.
Hanko, já si ji odvedu. Vychovám ji. Ale až trochu povyroste, koho asi bude volat mami?
Mně je to jedno. Jen ať to nejsem já.
Za týden proběhly papíry a Iveta se stala oficiální poručnicí své neteře. Hanka zmizela do jiného města.
Malá Anežka rostla jako z vody, čiperná, smíšek k pohledání. Brzy začala chodit, ještě dřív povídala. “Mami” jí říkala Iveta.
Uplynulo dvanáct let.
Mami, dneska jsem dostala tři jedničky a zítra jdeme se třídou do kina! zaskřehotala nadšeně ze dveří Anežka.
To voláš ty?
Jo, Hanko, to jsem já. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Anežka, a vy?
Na prahu kuchyně stála vysoká, hubená holka s obrovskýma očima a překvapením koukala chvilku na cizí paní, chvilku na mámu, co úplně zbledla a visela pohledem z okna.
Já jsem Hanka. Tvoje matka, Anežko.
Já vás prosila! vyhrkla Iveta naštvaně a už šla za dcerou. Anežko, všechno ti vysvětlím!
Nemusíš, mami. Poslechneme si to. Tak. Říkáte, že jste moje matka. No a co?
Přijela jsem pro tebe. Chci, abys žila se mnou.
A proč jako?
Jsi moje dcera!
Nejsem. Mám jen jednu mámu a to je tahle. Jinou nechci, nikdy jsem vás neviděla a upřímně doufám, že už neuvidím! otočila se Anežka a důstojně odkráčela z kuchyně.
Iveta s úlevou klesla na židli.
A čeho jsi vlastně chtěla dosáhnout?
Ještě nic, ale dosáhnu, věř mi. Klidně i soudně.
Proč tohle všechno Hanko? Vždyť jsi ji sama dala pryč, nikdy jsi ji nechtěla vidět. Nikdo to nechápal. A po těch letech čekáš, že ti padne kolem krku? Promiň, Hanko, ale teď jeď za mámou, pak se ozvi. Já teď musím za dcerou.
Neteří! šlehla pohledem Hanka.
Iveta jenom vzdychla. Zavřela za ní dveře a zamířila do pokojíku.
Anežko
Počkej, mami. Než začneš něco vysvětlovat, něco ti řeknu. Já všechno vím. Minulý rok, pamatuješ, jak jsme uklízely u babičky? Našla jsem ty papíry, kde stojí, že jsi moje poručnice. Nejdřív jsem byla hrozně naštvaná, že jste mi to neřekly, pak jsem ji dokonce chtěla vidět, abych se zeptala: proč? Ale pak jsem si řekla, že to stejně nepotřebuju. Ty jsi moje máma! A jinou nepotřebuju!
Anežko, moje zlatá! Já tě nikomu nedám.
Já se sama nikomu nedám! vyprskla smíchem Anežka. Pamatuješ na spolužáka Petra? Jeho máma je právnička, rodinný právo, rozumíš. Tak jí zavolej.
Ale ty se mi tu nesnaž vydospět příliš rychle, jo? Ještě chvíli tu chci být hlavní matka já ozvala se Iveta, smála se a objala holku. Zavoláme, všechno dáme dokupy.
Pak následovalo spousta nervů a papírování, ale soud nakonec nechal vše při starém. Vyslechli totiž i Anežku a ta jasně řekla, že s vlastní matkou žít nechce.
Sestry stály před soudní budovou.
No aspoň už je to konečně za námi vydechla Iveta úlevou. Co teď budeš dělat?
Odjedu, Ivet. Už tu nebudu překážet. Pomáhat můžu, to nezakazuj. Anežce už mám roky spoření, papíry má máma, vše jsem nechala.
Proč to všechno, Hanko? Proč jsi ji tehdy dala pryč?
Nebyl žádný románek, Ivet. Nic nebylo. Jen pozdní večer, temný park
Iveta se zadrhla v dechu.
A tys tolik let mlčela?
Stejně se už nedalo nic napravit. Tak jsem mlčela. Dlouho jsem vůbec nechápala, že jsem těhotná, myslela jsem si, že začíná menopauza. Pak už bylo pozdě. Anežce to neříkej. Je to moje minulost, do jejího života to nepatří. Třeba mi jednou odpustí.
Iveta objala sestru a obě se zadívaly ke stolu, kde s babičkou seděla Anežka.
Víš, někdy z toho nejhoršího může vzniknout to nejkrásnější. Je nádherná! Hanka si utřela oči a Iveta poprvé po letech uviděla, jak se na tváři sestry mihnul úsměv.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
