Hloupé děti si hrály na nezávislost a nakonec zůstaly bez bytu a v dluzích.
Když se naše dcery provdaly, rozhodli jsme se my, rodiče z obou stran, že jim pomůžeme s bydlením. Já s manželem jsme měli nějaké úspory, stejně tak i naši tchánové. Spojili jsme peníze dohromady a vypadalo to, že to stačí na menší byt v Praze. Chtěli jsme ho hned koupit pro naše děti, ale ony tvrdily, že jsou samostatné a zvládnou to samy.
Po čase jsme zjistili, že si opravdu pořídily byt, ale rovnou třípokojový. A kde vzaly tolik peněz? Vzaly si úvěr v bance, aby mohly byt koupit. A kdo bude platit splátky? Prý to zvládnou, že mají na to příjmy.
Pak jsme slyšeli, že chtějí auto. Byt mají na okraji města, práce daleko, MHD je prý nepohodlná. Koupily si auto, nové, z autosalonu, zase na splátky. Radili jsme jim, ať koupí něco ojetého, ale ony nás ujistily, že svůj život drží pevně v rukou a poradí si samy.
A pak přišlo na řadu dítě a nejlépe, aby se narodilo někde v zahraničí, třeba ve Vídni, aby mělo lepší možnosti a občanství. Znovu si půjčily, aby těhotenství strávily v dobré péči v luxusní rakouské porodnici, kde na dceru bude dohlížet proslulý český pan doktor.
Dítě se narodilo. Následovala rekonstrukce dětského pokoje a rovnou další půjčka. Když jsme se ptali, kdo to zaplatí, vždy odpovídaly: My samy, jsme přece nezávislé!
A pak přišla smůla náš zeť byl propuštěn ze zaměstnání, dcera zůstala na rodičovské dovolené. Peníze došly. Jak zaplatit všechny půjčky? Požádaly nás, ať prodáme chalupu v Krkonoších. Nechtěli jsme, ale pro klid jsme to udělali, aby jim nesebrali byt v exekuci. Ani to nestačilo.
Děti musely prodat byt i auto. Nakonec se přestěhovaly zpátky k rodičům. Teď si stěžují, že nemají nic vlastního. Samozřejmě, že ne, protože nás nikdy neposlouchaly. Dluhy jim pořád visí za krkem splácet je budou ještě několik let. Zůstala jen únava, smutek a slzy.
